sebezpytná

Ty, kojná básníků, matko prapůvodní,

dopřej mi dotyk tvých stříbrných řas.

Morfeova milá, ty, která vždy po dni

svým rtuťným během měříš noční čas -

- ze zástupu další snivec k tobě vzhlížím,

ve stinných tvých mořích smáčím si zrak,

opilý svitem rozlitým po refýži

nadšeně smolím už zas další brak.

A v nestoudné drzosti chci býti slyšen,

nedbám, že, mlčet, mohl bych být zlatý.

Vidíš mne, bohyně? – Zas v zajetí klišé

píšu. Milost! Už přeraž mi hnáty!