Pastorála

Vždy, když si pustím tuto hudbu

cítím, že mě hladí. Jako bych se propadal světem peřin, duchen a dek až na samé jeho dno. Ale co tam najdu?

Vždy, když si pustím tuto skladbu, na prchavý okamžikomih pocítím zase dobře

a za víčky rozprostřou se všechny hvězdy světa – to je to divadlo, mžitky před očima.

Nastavuji svoji tvář do teplého slunce, rudě a žlutě a oranžově mění se můj pohled na svět,

jakoby trhavě tisíců jednotlivých snímků za vteřinu a samozřejmě ve vlnách! hlubokého vzduchu a ptačím orodováním za čerstvou jarní zem.

A vím, vím jen, že vím – na toto nemůžu nikdy zapomenout! A kdyby přeci jen! Tak pak vyjdu ven

a rozhlédnu se zpět – drobnými krůčky, opatrnými kroky v říši jistojisté do sebe zahleděné smrti. A to je ta jistota, která mě uklidňuje,

která mi dává na srozuměnou, že to, to už je má vlastní smrt a jak ji mám vlastně rozumět.

Ale pryč od toho, teď když si pouštím hudbu, která mě hladí.

Poslední dobou píšu básně, jako skladby. Také hodně hraju na kytaru a vytvářím hudbu, která splývá jako básně. Vždyť přeci jen můj svět je tak zvláštně propojený – báječné dobrodružství sebesama – a prolnutý se vším, co přichází mi v ústrety. Jsem trochu nemocný a trochu zdravý a Král Lear mě s pochopením pozoruje, jenom nevím, jestli před, anebo až potom co zešílel. A s ohromením jsem nedávno zjistil, že někdy naše snažení trpělivě snášet, může být v ozvěně vráceno až za řadu, řadu dlouhých let. A kde jsou ty obavy a úsměšky, rodinného zlata, rodinného milieu, co se vlastně cení? Nikdy jsem si nemyslel, že to poznám v tom, jak spadne mi do klína naše vlastní chalupa v horách nekonečná. A teď tu jsem! A prozatím budu! a já stal se tím nositelem rodinných hodnot. A že to bylo někdy hodně pracné a nedohlédl jsem až na konec svých činů, popravdě jsem ani netušil, že by o ně někdo stál. Všechny mé vlastnosti a emoce, jsou jako voda, která protéká dlaněmi, tak jsem to vnímal, tak jsem to věděl a najednou, najednou je všechno jinak a já zjistil, že také za něco stojí a že na nich stojí, právě ta chalupa v horách nekonečná. 

To je tak, když jste na pevno ukotveni v minulosti. A není to špatně. Ještě nedokážu zcela říci, co vlastně se to stalo. Ale najednou, vnitřně a bez politik, protože vztahy jsou vlastně politika, cítím se jako součást předlouhého lana – zapleten – které táhne se do daleka, až tam, k rozpoznání vlastní smrti z první strofy. To je to, co drží mě za pačesy, co drží mě nad vodou, a to co mohu odpovědět Vojtovi, když ptá se mě – a tati, ty se nebojíš smrti?

Co na to říct? co na to říct...

A už je tu zase jaro, Slavíku ty jara tišiteli. Skladba stále hraje, doposavad ji nikdo neumlčel, hudba, hudba je ten lék, který si po lžičkách kapeme voskem do uší. Nic necítit, nic nevidět, nebýt sám. A hudba hraje, hraje dál, čím dal hlasitěji, burácí a zmítá Marouskem, kde přes zmáčené listy stromů a noci naráží do sebe hromyblesky jedou dál – křách! – podél močálu, temných skal – a prásk! – hudba je tu od toho, jako bouře, jako zimní pohádka, aby, aby snad, dala nám zapomenout, nebo snad, aby nebylo slyšet ty záměrně tiché odpovědi – ale bojím, Vojto bojím a to dává mi na srozuměnou, že ještě žiju – třísk – stromybouřídech se v noci, utíkáme, prcháme, bývala, to bývalá skládka, dnes Marousko už je, odleskem své slávy největší, když tu a tam ze země trčí starý zrezivělý trezor, samá díra, samá rez, i země zrzavá, tudy mohl třebas kráčet sám Jidáš a v trezoru, přes proudy hudbyvodydeště lze, na okamžik spatřit svá vlastní tajemství a opět hudbou překřičená, nezaslechnutá a opomenutá přání; moci ti alespoň jednou oči zatlačit. Protože to je to jediné gesto gest.