Cesta z protisměru

     Jedno mrknutí a všechno bylo pryč. Nic už jsem nepoznával. Jen samé jiné a cizí. Popravdě řečeno, to mrknutí trvalo řadu let. A když jsem pak pohlédl zpět, ta nekonečná řada změn se tvářila, jako by proběhla v jediném okamžiku. Vnímal jsem je. Jak přicházely, odcházely, míjely mě a kupily se jedna přes druhou. Nepřikládal jsem jim však významnější váhu. Snad čas od času nad některým módním výstřelkem či novým mravem pokrčil rameny a ohrnul nos, ale nenabyl jsem dojmu, že jich je tolik. Až když se jich nakupilo víc, než jsem byl schopen vstřebat a jakmile mi zaclonily výhled na ten můj starý dobrý svět, až pak jsem se zarazil a cítil zmaten tam, kde jsem se dříve cítil tolik pevný v kramflecích. Snad je člověk schopen takových novot vnímat a přijmout jen omezené množství a dál už to zkrátka nejde. Tolik se přece jen změnit nemůžete, a tak bráníte to vaše. To, co znáte a čím jste, abyste o to nepřišli, protože cítíte, že byste jinak ztratili sami sebe. Jako byste bojovali o holý život. A přitom je to celé tak zbytečné. Co jen se to s mým světem stalo? Kam se poděl?

 

     Nebudu chodit kolem horké kaše. I mně se to nakonec přihodilo. Žiji si nenápadným, takřka obyčejným životem a z ničeho nic se prostor kolem mě začne měnit. Život někdy vnímáme jako cestu, ale já neměl ani zdaleka dojem, že bych se jakkoliv hýbal. Naopak jsem se nemohl zbavit pocitu, že se hýbe vše okolo mě. Jako bych se zvolna propadl do mlhy a jindy ostré kontury jednotlivých věcí, jevů a postav se najednou slily do prapodivně rozmazané barvy, tak jako když smícháte všechny odstíny vodových barev do jedné bahenní brčálově kalné. Rychlostí blesku ubíhající svět mě zcela pohltil a ten pohyb mě děsil víc a víc. Jak jinak se v takové situaci zachovat, nežli zapojit prazákladní pudy? Ke všemu, co mě nyní obklopovalo, jsem se stavěl nevraživě, nepřátelsky a s neskrývaným odporem. Když jsem však pojednou soustředil svou pozornost na konkrétní místo v té beztvaré špinavé mase, z oné mlhy se začaly pozvolna vynořovat konkrétnější tvary a rysy. 

 

     Ale vždyť jsou to kalhoty? Takové už jsem kdysi viděl. No ano! Takové jsme přece nosili už před čtyřiceti lety. Proč je tedy znovu potkávám zrovna tady a po tolika letech? A proč je má na sobě zrovna člověk tak mladičký? Vždyť by to mohl být můj vnuk. Co tu jen zas takové kalhoty dělaly? Vždyť jsem je nechal daleko za sebou. Pohlceny v mlze dávnověku. Proč se tu dnes znovu objevují? Jsou v něčem jiné, ale i přesto jsou mi dobře povědomé. Už opravdu ničemu nerozumím. Proč je jen ten současný svět tak nepřehledný? Ta zmatený a neuspořádaný? A jak se v tom všem vyznat? Kéž by mi někdo poradil.

 

     A tu jako na zavolání přitočil se ke mně mužíček sebevědomého vzezření a už se s dobrou a zasvěcenou radou nabízí:

 

     “Příteli, chápu tvé zmatení. Dovolíš-li, mohu ti pomoct najít opět tvé místo a zorientovat se v tom všem novém a zmateném. Pokud souhlasíš, budu ti dělat společnost a s každou podobnou podivností ti poradím, aby ji správně chápal,” pronesl hbitě a hned mě chytá dobrácky kolem ramen.

 

     “Ale určitě. Takovou pomoc zrovna potřebuji. Připoj se ke mně. Cesta není náročná pro tělo. Ani krok neudělám a už se kulisy, co mě provází, mění, aniž bych si je aspoň prohlédl, natož jejich význam pochopil,” odpovím mu vděčně. To už ale ten mužík bez vyzvání vysvětluje, proč jen jsem zas natrefil na ty nemožné kalhoty.

 

     “Tak se na ně podívej. To že má být novinka? Takové už se přece nosily. Nesčetná řada let tomu je. Co bych ti k tomu pověděl? Vše už tady bylo. Mladí už zkrátka nedokážou nic vymyslel a žijí jen z toho, na co jste přišli vy. Smutné. Tobě už zbývá jen zůstat moudře nad věcí a nechat to s lehkým pousmáním být. Nemám pravdu?” a otočil se ke mně v lačném očekávání. S odpovědí jsem si nemusel dlouho lámat hlavu:

 

     “Jako bys mi mluvil z duše! Přesně tak to je! Kam jen se poděly všechny ty naše skvělé nápady? Jde to od deseti k pěti. Nechci ani pomyslel, co vše nás ještě čeká. Co se na nás ještě z té kalné mlhy vrhne.”

 

     “Jen se neboj, jsem tu s tebou. Spolu se neztratíme. Jen když dáš na má slova. Už vidíš, že se na mě můžeš spolehnout a můžeš věřit mým zkušeným slovům. Drž se mně a vše bude takové, jak jen si přeješ,” a letmo na mě spokojeným usměvem mrkl.

 

     Závoj, který kolem dokola vířil, kolotal a mísil se jak barevné kapky ve vodě. Většinou už v tom reji nepojmenovatelných odstínů nebylo nic k rozeznání, jen tu a tam se vynořila část jakéhosi předmětu, který jsem nepoznával, ale zmizela či se propletla s ostatními rychleji, než jí bylo možné dát alespoň jakés takés pojmenování. V tom už se nikdo nikdy nevyzná, pomyslel jsem si. Pokud to nesvedu já, tak kdo by jen mohl? 

 

     Když tu byl náhle do hry zapojen další z mých zatím nevyužitých smyslů. Neslyšné tóny se zvolna vylouply z dosavadního ticha a jejich hlasitost každou vteřinou sílila. Pak se k nim náhle bez předchozího varování připojila linka bicích nástrojů. Jejich ohlušující razance, nekonečná repetitivnost a strojově neumdlévající přesnost mě přinutila zakrýt si uši. Jen čas od času byla tato palba přerušena prostým popěvkem, který však za několik krátkých taktů znovu předal taktovku neúnavně pravidelnému bušení.

 

     Co má být zas tohle? že by snad pokus o hudbu? Něco takového přece nemůže žádný příčetný skladatel myslet vážně. Mé zmatené úvahy přerušil nečekaný výjev. Z oparu, který mě a mého průvodce halil, se vynořilo několik mladých lidí křepčících v onom industriálním rytmu. Když pak v pauze uvolnil jejich sevření, dojímali se tanečníci a tanečnice jednoduchým motivem ženského vokálu. Zvedali ruce, někdy sevřené v revolučně odhodlanou pěst, aby se po chvilce prazvláštně lyrického vypětí opět poddali dunivému tepu bicích. Byl jsem zmaten. Netušil jsem, co se děje, natož, abych si o tom něco pomyslel. Naštěstí jsem nebyl sám. Můj bystrý společník zpozoroval nejistotu v mé tváří a už spěchal se zkušenou radou:

 

     “Primitivové! No ne? Říkají tomu hudba, ale my víme své. Tančit se na to nedá, přidat ke zpěvu také ne, tak co s tím? A ještě ta ohlušující bezohledná hlasitost! Jako by tu tady snad byli sami. Sami na celé planetě. Právě z toho se pozná, jaká že je to vlastně generace, která cele vyplnila okolní mlhu. Je to tak: v mlze žijí, v mlze tápou, tak se vrací k primitivním kořenům a shlukují se kolem dunící reprobedny jako pralidé poskakující kolem ohně. Co se jen stalo s tou ušlechtilou kulturou, kterou jsme ze země vydupali, převzali vděčně od našich otců, opečovávali a pak ji našim dětem s nadějí předali? Darmo mluvit! Svět se řítí k zániku. No nemám pravdu?” dořekl, aniž by ze mě spouštěl zrak. Pak s vykulenýma očima čekal na mou odpověď. Neotálel jsem s ní.

 

     “A víte, že ano? Vzal jste mi to přímo z duše. Sám bych to lépe nevyjádřil, příteli. Přesně tohle si tom rádoby kulturním paskvilu myslím už léta letoucí,” vyhrkl jsem takřka jedním dechem. A byli jsme spokojeni oba dva. Rozjařená mládež i se svými zvukovými projevy nás brzy nato opustila, když se znovu pohroužila zpátky do mlhy, která je spolkla a nás zahalil závoj proplétajících se barev nepopsatelné jakosti. Netušil jsem, co nás ještě čeká, ale nyní najednou jsme se cítil uvnitř těch barevných hradeb o něco jistější. Už jsem přece rozuměl, co že se to vlastně děje. Co znamenají jevy, které čas od času vystoupí před můj zrak, abych si o nich pomyslel to své. A to hlavně díky svému průvodci. To on mi dobře radí v tomto cizím čase a prostoru. Sám jsem si vlastně něco podobného vždy o tom všem myslel, ale když se mnou souhlasí někdo tak zkušený, obracejí se mé dřívější dohady v ověřenou pravdu. Kam jen bych bez něj došel!

 

     Tak jsem setrvával ve spokojených myšlenkách a dění kolem jsem už málem ani nevnímal. Nakonec, proč taky? Působilo stále stejně, a pokud se zjevilo cosi jasnějšího, již jsem pevně věděl, co si tom mohu myslet. A tak jsem začal pomýšlet na rozloučení s mým cenným společníkem. Byl jsem mu více než vděčný, ale potřebu jeho moudrých rad jsem přestal cítil. Už jsem se mu chystal s díky podat ruku, když se před námi z chuchvalců par a mlhy vylouplo několik mladých lidí vedoucích spolu velmi vášnivý rozhovor, jehož obsahu jsem nebyl schopen porozumět, ač jsem se o to velmi snažně pokoušel. Zachytil jsem jen pár slov, či útržků vět. Hovořili o nejistotách, krizích, o potřebě změny a neustálého šetření se vším možným, o nespokojenosti se světem, do kterého se narodili, o obavách z války, s odporem se vyjadřovali o apatičnosti a pasivitě starších generací a o obavě z budoucnosti, pokud vše pojede dál po starých kolejích. Jako by ani netušili kdo jsou, kým jsou a kam patří. Do mého spořádaného vesmíru tedy jistě ne.

 

     Proč? Proč jen tolik strachu, nenávisti a zmaru? Vždyť donedávna si nikdo na nic nestěžoval Vše bylo v pořádku. A pokud by zůstalo při starém a nerozpustilo se v onu zmatenou bezbarvou mlhu tempem nesmyslných změn, které už nikdo není schopen sledovat, natož je pochopit, jistě byste neměli důvod k takovým marným nářkům. Ale však já vás mám prokouknuté, milánkové! Už jsem se dvakrát přesvědčil, že můj pohled je ten správný, že se ve svém názoru nemýlím a nikomu tedy nekřivdím. S čistým svědomím jim mohu sdělit, co si o nich myslím. Dokud se však ještě nabízí ta možnost, využiju ji a naposledy si pevnost svého názoru ověřím. A pak už mi bude můj průvodce naprosto a docela k nepotřebě. 

 

     Otočil jsem se tedy po třetí pro radu od přítele, který už dychtivě vyhlížel příležitost znovu uplatnit svou moudrost, když tu se k nám z druhé strany náhle přitočil jakýsi vrásčitý stařík, zjevně mnohem letitější než já. Opíral se o hůl, hřbet ohnutý, ale jinak jasného a bystrého zraku. Můj společník se na něj zamračil, ale když jsem si toho všiml, už se zase usmíval a hned otvíral ústa, aby se užuž podělil o svou zkušenost. Stařec jej však svižně předstihl:

 

     “Podívej se synku, já tě sleduji už dlouhou dobu. Vím, co si myslíš, a tady pan kolega tě v tom jen utvrzuje. Moc bych na něj nedal. Jen ti prostě říká, co chceš slyšet. Nic víc, nic méně. Je to snadné a velmi pohodlné. To bych svedl taky. Ale já toho mám na rozdíl od něj trošku víc za sebou. A i když na to možná nevypadám, mám dobrou paměť. No jo, synku, je to k neuvěření, ale je to tak,” pověděl tiše, a právě se nadechoval k pokračování, když jsem mu hbitě skočil do řeči.

 

     “Proč mi to ale říkáte? Já nepotřebuji poslouchat vaše moudra. Já vím své!” a odvrátil jsem se nahněvaně od starého pána. Ten se však nedal tak lehko odbýt, chytil mě za paži a jako bych nic neřekl, navázal na svou řeč:

 

     “Chlapče, musíš si přiznat jednu věc: prostě už ničemu nerozumíš. A pozor, teď přijde to nejdůležitější: už jen máločemu máš s tvým přístupem šanci porozumět. Ti mladí lidé, co se chystají převzít svět, jsou úplně někdo jiný než ty, nebo já. Je třeba to přijmout. Ale tak se nemrač. Ty za nic z toho nemůžeš. Není tvoje vina, že se kolem tebe svět proměnil. Chápu, že s radou tady pana kolegy se tak nějak lépe žije, vše je jasné, ve zřetelných konturách, nic se neděje správně správné a žene se to tak nějak k úpadku, ale ty si přece nechceš nic nalhávat, no ne?”  a udělal ve svém proslovu drobnou pauzu. Snad mi chtěl dát prostor k odpovědi. Já však jen mlčel a hleděl na mladé lidi přede mnou, jak se dál zoufale přou. 

 

     Náhle jsem pocítil, jako bych jim stál v cestě. Podvědomě jsem se odtahoval od starého pána směrem k mému průvodci. Na toho je spolehnutí. Stařík toho však nehleděl a mluvil dál:

 

     “To ale, hochu, neznamená, že je musíš hned nenávidět. Proč taky? Kdysi byl svět náš, včera tvůj, dnes je jejich a zítra o něj zas přijdou. Je jen potřeba vystihnout ten pravý čas, kdy elegantně sestoupit ze scény. A když už něčemu nerozumím, nemusím se na to hned kabonit. Já vím, že pan kolega říká něco jiného, ale dovolím si tvrdit, že moje slova jsou o něco moudřejší než ta jeho. I když kdoví? On ale žádnou moudrost nenabízí. Nenech se jím zmást. Vždyť jen hraje na strunky tvého strachu. To umí skvěle. Ale ty nejsi tak hloupý. To já vím moc dobře,” a téměř otcovsky mě poplácal po zádech. Mírně u toho zavrávoral. Už se ale sbíral, protože měl ještě zjevně cosi na srdci.

 

     “A nejen to, kamaráde! jak jsem řekl, i když už nemáš příliš velkou šanci jim rozumět a současně jimi nebudeš jako cizáky opovrhovat, jakmile zkrotíš neblahé projevy lidské přirozenosti, můžeš ukojit jinou, mnohem ušlechtilejší lidskou vlastnost. Můžeš na ně být prostě zvědavý. Vždyť co může být pozoruhodnějšího, než sledovat, jak se kolem tebe vše mění a co nového svět přinese. Chápu, synku, může to být něco ošklivého, ale třeba vůbec ne. A když se ti to bude zamlouvat, můžeš klidně přiložit ruku k dílu. Nemysli si, že o tvou životní zkušenost není zájem. Právě naopak. Jen to musíš umět podat. No, bude to určitě pořád lepší, než házet klacky pod nohy. Podívej se, věř mi, že je to mnohem zajímavější, než hnít mezi čtyřmi po celé věky se neměnícími stěnami. Brrr, to bych tedy nesvedl. To přece ani není život, no nemám pravdu?” dořekl a od plic se zasmál.

 

     Pak se uklidnil, pohlédl na mě a jeho obličej zvážněl. Obavy zaplnily na okamžik jeho tvář. Po chvilce je však vystřídal vyrovnaný povznesený výraz. Bylo zřejmé, že se má k odchodu. Prošmátral kapsy, asi se ujišťoval, jestli v nich je vše, co v nich být má, rozhlédl se a ještě mi věnoval pár posledních slov:

 

     “Synku, co ti budu dál vykládat. Je to nakonec jen na tobě. Důkladně si to celé promysli. Já už svoje řekl. Jestli odejdeš jako zvídavý, nebo dokonce nadšený divák, nebo coby zapšklý otrávený staroch? A taky nemám na starosti jen tebe, že ano. Jak vidím, pan kolega s tebou asi zůstane. Ostatně, je s námi lidmi mnohem déle nežli já. Jen nezapomeň, že není vždy třeba dát na jeho rady. Tak hodně zdaru!” a znovu mě na pozdrav poplácal po rameni. Ještě prohodil pár slov se skupinou stále se dohadující mládeže, společně s nimi na mě zamával, a pak se odšoural do mlhy, která ho ve vteřině pohltila.

 

     A já tam stál, přemítal nad jeho větami, zatímco mi průvodce, který se doteď nedostal ke slovu, cosi usilovně hučel do uší. Nevnímal jsem ho, ale tušil jsem, co mi říká. Svět se měnil kolem mě a můj čas se krátil. Jak že to řekl ten stařík? Že je to jenom na mě? No dobrá, ještě to promyslím. Mladí stáli opodál, ještě chvíli debatovali, a pak vykročili mým směrem. Došli až ke mně a jeden z nich mě s úsměvem požádal, jestli bych jim mohl uhnout z cesty, že by rádi prošli. Chvíli jsme na sebe zírali a napětí na obou stranách stoupalo, když se stále hlasitěji dožadovali možnosti volného průchodu. 

 

     Pak jsem ukročil stranou a oni mně s díky minuli, zatímco se někteří ptali, jestli se k nim přidám a jiné zajímalo, kdo jsem a odkud přicházím. Jen jsem na ně udiveně civěl a nezmohl se na slovo, a tak mě opustili. Když zmizeli v rozjasňující se mlze, ještě jsem za nimi se vzrůstajícím zájmem několik chvil hleděl. Pak jsem se vzpomínkou na vetchého staříka odehnal svého společníka. 

---