Duhová kulička

 Můj světe, duhová kuličko ztracená kdesi na louce dětství, soužím se pro tebe, pro tvé dávno zašlé barvy, pro tvou oprýskanost.

Světe, na tvé tváři, pod nánosy prachu a špíny stále hledám ty barvy duhy, snad jsou tam někde ukryté, sloupávám vrstvu po vrstvě a doufám…., první, druhá, tisící, snad pod ní najdu tebe.

Běda, už se mi zdá, že hledání je nad mé síly a za celých těch více než dvou desítek let mé unavené tělo umdlévá ani ne v polovině své cesty. Světe můj, jak hluboce někdy toužím vložit své znavené tělo do tvých útrob a nechat jej strávit v tvém jícnu na něco potřebnějšího než je má existence. Jediný ty jsi schopen pochopit… Týráš mě svou nedobytností, jsi jak středověká tvrz pro mé chápání, bolí mě to věčné narážení na tvé zdi, nemohu najít tu správnou cestu do tvého srdce, do tvé náruče…. Světe podivně uspořádaný, jsi labyrint a já v tobě bloudím v hluboké beznaději, východu nevidě. Opovrhuji tvou tvrdostí, nelítostně a bez soucitu nakládáš s ubohými zbloudilci. Jsi krutý ke svým dětem, trápíš je hlady a bolestí a osamělostí a všechno dopouštíš na naše hlavy, bereš nám domovy a naděje, dusíš nás svou jedovatou slinou….

Vím, jsem poslední, která by mohla vyčítat tobě, ó, veliký bezbřehý světe, ty jediný jsi zmocněn vyčítat nám, namyšleným lidem, kteří tě ničí svou sobeckostí a ješitností, vždyť ty jen oplácíš…