Phantasia XXXII.

Probudím se a všude po těle mi přes oblečení prosakuje krev. Co se ti stalo ptá se AnděLenka. Já nevím odpovídám. Nepamatuji se. Svlékám si oděv a dívám se na své ruce. Na pokožce je jeden dlouhý tenký řez za druhým. Když odchlípnu okraje rány vyvalí se krev. Někdo tě musel pořezat říká ona. Asi ano ale prostě si to nepamatuju. Pak si ještě všimnu že jsou tam i malé kulaté ranky jako by mě někdo propíchal hřebíkem. AnděLenka mě celého obváže obinadlem. Po chvíli se bílá gáza začne barvit do červena. Chci vstát ale nemůžu udělat ani krok a padám na podlahu. Otočím se na záda a vidím nad sebou jakýsi nezřetelný stín. Náhle se z něj vyloupne známá dívčí tvář. To jsi Ty? Překvapeně zírám na ZLATOHNĚDOU. Naklání se ke mně tak blízko až mám její rty na dosah. Políbím Ji a Ona se rozplyne. Zároveň se mnou někdo začne třást. Proberu se a opět je tam AnděLenka a spolu s ní i Josef. Co se stalo ptám se tentokrát já. AnděLenka mi odpoví: Někdo tě nejen pořezal ale i zdrogoval! Spadl jsi a Joška se tě pokusil zvednout a tys jej políbil. Já Josefa? Nikdy! Ale jo - stalo se to zašklebil se Josef a hřbetem ruky si zhnuseně utřel rty...

Procitl jsem do reality a na hodinách bylo pět. Za půl hodiny vstávám...

Sedím na prosklené verandě a sleduji jak se venku spouští déšť. Prší čím dál víc a víc. Najednou se voda začne valit do domu. Než stačím cokoli udělat vznáším se těsně pod stropem a lapám poslední zbytky vzduchu. Naštěstí voda dále nestoupá a já mám hlavu v malé vzduchové kapse. Zhluboka se nadechnu a plavu někam ven až dokud se nedostanu na břeh. Voda je všude kam se podívám. Nezdržuji se a spěchám vzhůru do kopců. Něco mi říká že ještě není konec! A skutečně. Voda začne stoupat a je mi v patách. Rozběhnu se abych jí unikl až se dostanu k jakémusi areálu na vrcholku kopce. Je ohraničen spoustou plotů. Vždycky přiběhnu k brance která naštěstí jde otevřít a pak k další a další. U té poslední jsou nějací lidé. Ohlédnu se a voda je stále blíž a blíž! Rychle! Křičím na ně. Musíme se někam schovat! Utíkáme k betonovému vchodu do podzemí. Za námi zapadá těžký ocelový poklop. Usedáme do prosklené kabiny která snámi zajíždí hluboko pod zem. Zastavíme a já mám konečně chvilku na to vydechnout. Dívám se kolem na ostatní - je nás pět mužů a jedna žena. Muž po mé pravici říká: Tady jsme v bezpečí. Já se dívám z okna a ve tmě šachty osvětlené kalnými žárovkami spatřím jak kolem nás kapká spousta pramínků vody. Jen klid říká opět ten muž. Pod náma je spousta prostoru kam voda může vsáknout. Já však přesto jeho optimismus tak nějak nesdílím...

Je 5:22