(auto)Portrét

Ostrý ledový vítr profukoval mezi masivními sloupy nesoucími střechu autobusového terminálu v malém okresním městě. Bylo pondělí dopoledne, všechny ranní spoje už byly pryč. 

Na sousedním vlakovém nádraží rovněž panoval klid. Ve výpravní budově posedávalo jen pár babek čekajících na městskou a několik ztracených existencí. Důchodkyně měly na hlavách pletené kulichy a ztracené existence se spokojily s kapucemi svých mikin a bund. Všichni se zde schovávali před nepohodou nepovedeného jarního dne na konci března. 

Jen jeden člověk seděl venku na lavičce za jedním z výše popsaných sloupů, kde tolik netáhlo. Tato osoba byla zjevně taktéž netáhlo, muž, který právě přišel z přilehlého supermarketu, kde si zakoupil jakýsi krájený salám a pár rohlíků. Vůbec nedbal na nepohodlí a dal se do jídla. Nevšímal si svého okolí, jeho pozornost se soustředila jen na jeho salám a rohlíky.

O bezdomovce nešlo, na to byl docela "slušně" oděný. Jeho nečištěné brýle prozrazovaly, že je roztržitý, nedbalý. Oblečen byl beze všeho stylu. Modré džíny už měly zjevně leccos za sebou. Jeho šedomodrá mikina s kapucí mu zřejmě dopřávala jistý pocit bezpečí. Nevzhledná černá bunda kromě vlastního stáří a kruté okolní zimy nevypovídala vůbec o ničem. Krátce zastřižené vlasy trčely do všech stran, na tvářích rašilo asi dvoudenní strnisko. Ze ztracencových očí šlo vyčíst špetku oduševnělosti a velkou dávku zoufalství. Mohutné břicho kontrastovalo s tenkými pažemi, na jejichž koncích visely útlé jakoby ženské ruce. Zato nohy se zdály být docela silné.

Muž se již nepočítal do řad bezstarostných mladíků, ale bylo by chybou jej řadit mezi starce, ježto mu bylo jen lehce přes třicet. Věkově nicméně spadal do kategorie, z níž se zjevně vymykal. Nikam totiž nespěchal, za ničím se nehnal, v klidu si jedl svou podivnou svačinu, přestože právě začínalo chumelit a muži jeho věku vesměs v tu dobu v potu tváře vydělávali na existenci svou, svých rodin, na všechny možné důchodce, na nenasytný stát a taky na pofidérní ztracené existence, které mají v pondělí dopoledne čas jen tak nic nedělat. 

Když konečně chlapík dosvačil, bylo všude kolem bílo, tolik sněhu stihlo napadat. Zvedl se a vydal se s prázdným igelitovým sáčkem a s plastovým obalem od salámu hledat nějaký odpadkový koš. Vyhodil do něj nejprve těžší tácek od salámu a až na něj lehoučký pytlík od rohlíků. 

Vítr však po malé chvilce vydoloval sáček z koše a počal jej při zemi unášet pryč. Muž udělal pár váhavých kroků tím směrem, ale to už pytlík tancoval na ploše mezi jednotlivými autobusovými nástupišti, náhle měnil směr a opět se vracel na původní trajektorii, občas se vznesl až do výšky jednoho či dvou metrů a zase padal k zemi. 

Muž to představení sledoval s podivným zájmem, v němž se mísila netečnost s ledabylou snahou a úvahami nad tím, zda by šlo uniklý odpadek ještě dostihnout. Příležitost je však třeba chopit za pačesy a ne nad ní dlouho uvažovat. Sáček se jako atlet přenesl přes zábradlí a skončil v kolejišti, tam se za ním muž již rozhodně neodvažoval. Přesto stále pozoroval, jak uhání mezi kolejnicemi směrem ke krajskému městu.