Drozd

Alenakar:

Střevíčky již zavazuji výhradně za hotovostní úhradu se složením devadesátiprocentní zálohy týden předem.

Safiáne,

ano - hedonistický dnešek - to je ten ústřední problém, od kterého se všechno odvíjí...  Pro dnešní mocipány je výhodné, že básníci jsou už většinou jen do sebe zahledění narcisové, kteří se nekonečně vrtají ve svých citech a pocitech. Nejlepší pro dnešní mocipány je vlastně taková poezie, která si živoří někde v ústraní stranou od veřejného zájmu. Naopak totalitní režimy poezii podporovaly velmi intenzivně, hlavně tu svou poezii, což vedlo k protipohybu - k poezii protirežimní a ta byla většinou lepší než ta režimní. Za různých totalit tedy bylo živo a vznikalo něco pdstatného. Dnes je mrtvo a nic podstatného nevzniká. 

Diano,

děkuji. Jsem ráda, že tu má alexandrín pořád tolik příznivců.

Bačkovský,

tvůj citát z Blatného mě velmi potěšil. Děkuji. Mám ráda Blatného i Brno, kde jsem nějakou dobu žila a taky mám ráda alexandrín.

Je zvláštní, že někteří básníci vnímali alexandrín jako cosi bytostně českého, třeba Orten za války, nebo Blatný v anglickém blázinci.

Srnečku,

jsem moc ráda, že se ti básničky líbí. Dík.

Silene,

můžeš mi uvést nějaké příklady významných alexandrínů s vnitřnmi rýmy po šesté slabice? Neuváděj ale své básničky. Ty bys mohla napsat třeba dnes odpoledne. Uveď mi příklady básníků z devatenáctéhostoletí. Ti jediní jsou pro mne směrodatní.

Alenakar, nemyslím si, že se talenty už nerodí. Dnes je ale silný protiproud. Také silněji platí, že víc záleží na tom, kdo jsme, než na tom, co umíme. Pokud jde o přirozené talenty, v podstatě o děti svých děl, tak těmi byli ti, kdo zemřeli mladí, a přesto po nich něco zůstalo: Novalis, Mácha, Hlaváček, Gelner, Wolker, Orten. Naproti tomu talent těch, kteří vyrostli později, je jiný a vyžaduje čas na zrání. Hedonistický dnešek zrání moc nepřeje. Měřítko cena - výkon platí ve všem. A nemluvíme tu jen o penězích. Poezie je těžká, i když si všichni myslí opak. A racionálním duchům vzdálená. Kdysi se tvrdilo, že pro mnohé vědce dokonce nepochopitelná. 

Safiáne,

co je to vlastně talent? Není to přece jenom řemeslo, schopnost psát třeba obratně vázaným veršem. Podle mne má talent pouze ten, kdo dokáže strhujícím způsobem vyjádřit nějakou podstatnou ideu. Při vší úctě k místním ikonám - rozhodně si nemyslím, že talent je pouze schopnost umělecky vyjádřit své pocity a emoce. Talent začíná teprv tam, kde má umělec schopnost  měnit čtenářovu mysl, měnit jeho osobnost. Takovou moc kdysi poezie měla. Teď už ji dávno nemá. Tuto moc má stále beletrie, film nebo divadlo. Poezie je už v tomto směru mimo hru. Skutečné básnické talenty se asi už nerodí.  

Zoroastere,

Hlaváček byl geniální básník, který, bohužel, umřel příliš brzy. Jeho básně jsou velmi hudební, proto jsou často recitovány mnoha herci na webu a také byly vícekrát zhudebněny. Inspirovaly třeba Moniku Načevu (Večer teskné nálady). V rozporu s docela nenávistným hodnocením F.X. Šaldy, někdejšího Hlaváčkova přítele, dílo K.H. stále žije a může být i dnes příkladem dokonalého zvládnutí alexandrínu.

Jarmilo,

láskou k ruské kultuře se dnes moc nemůžeme chlubit. Mohlo by to být nebezpečné. Ale já ti rozumím.

V roce 2016 spadlo letadlo s Alexandrovci do Černého moře, takže dneska už fungují Alexandrovci - verzeII a ti si u nás asi dlouho nezazpívají.

Já miluju spíš ruské lidové písně zpívané lidovými zpěváky. Vojenské soubory zase až tak moc nemusím. Ale vojenské lidové písně se mi líbí. Asi nejvíc Čornyj voran.

Zoroastere, podle toho, co říkáš jsem si to asi jen vsugeroval.To, co si myslím, že jsem viděl, muselo být předtočeno ve studiu. A není to tak dávno.

Zoroastere, tu píseň znám. Nebo si to jen namlouvám? Nebyla na Noe? Já tele nemám, musel jsem to vidět někde u známých. Líbila se mi, dokonce velmi, i když byla pro mě překvapením, já vnímám Hlaváčka jinak. Přišla mi výrazná v proudu stylově podobné soudobé duchovní písně. Možná jsi dokonce jedním z jejích protagonistů. Blahopřeji. Na demu trochu zanikal pěvecký part. Je to díky nahrávce nebo je to záměr?

Jsem nadšená! Tohle, přesně tohle se mi líbí! Díky!

Alenakar, právě v tom byl můj omyl, že jsem najednou z dřívějšího chápání rýmů jako ABAB přehlédnutím přešel v první dvojici na rým AA, který ty charakterizuješ jako AA´. No a nesoulad mezi A a A´ je rytmický. Rýmuje se mužský se ženským. Takže bych raději zůstal u schematu ABAB.

Zas další temný den? Už od svítání prší

a ustavičný šum se sype do uší,

přes kapky nevidíš kříž kaple na návrší,

jen tušíš ptačí zpěv, šum všechno přehlušil.

Alenakar, Silene, už si nevzpomenu kde, ale vniřní rýmy jsem v alexandrínu dávno četl. Bylo by dokonce s podivem, kdyby ne. Ona k nim svádí i skutečnost, že z něj jde uělat dva samostatné šestislabičné verše. Nebo také obráceně.

Zoroastere, to máš jistě pravdu. Ale to je jedna část poezie. A že těch částí je. Třeba jsme se učili, že Nezval naučil českou, až příliš zatíženou, poezii zpívat. Odhlédněme od toho, jaké úrovně ta zatíženost byla. Trochu jsme se odklonili od hudebnosti. Také jsme se učili, že někteří kritikové považovali Máchu za velkého hudebního skladatele. Třeba taková Lovecká ( v jedné debatě s Alenakar jsem ji tu, bez úspěchu, nabídl). To je přímo symfonická báseň. Přitom ukazuje, že myšlenku není třeba přímo formulovat, že je možné z ní prostě udělat báseň. Její zvuková interpretace by zřejmě zdejší konzervativní publikum zaskočila. Říkáš, že určité věci se nelze naučit. Ale kritika v hrubém dělení viděla dva zásadní typy stejné úrovně. Básníky přirozené, v krajní poloze děti svých děl. A básníky učené, rostoucí na příkladech. Přiznám se, že formulaci myšlenek bych čekal spíš od té druhé. Ale máš pravdu, i k tomu stát se učeným básníkem musíš mít talent.

Krásné!

Aleno,

1. omlouvám se, nenadepsala jsem příspěvek, má reakce byla než rychlou k Safiánovi

2. označit rýmy můžeš jistě i tak

3. osobně kladu do alxu rýmy po šesté slabice běžně, co pamatuji, někdy i další dovnitř hemistichu. Vnímám za standard. První nebudu. Slyšet v originálech. V podstatě se mi ještě nestalo, že bych ten který jev, jenž jsem si pro sebe kdy objevila, záhy nepotkala či konečně aktivně bývala nerozlišila u některého z tradičních autorů v minulosti

(edit. řádkování)

Alenakar, ty máš talentu dost. Ale máš c sobě nějakou závoru, kterou nemůžeš nebo nechceš překonat.

Zoroastere, báseň Hrál kdosi na hoboj je výjimečná.  I když jí Hlaváček dává jakýsi symbolický smysl, je to báseň v podstatě abstraktní, kde nosnou silou je právě hudba. Předbíhá vývoj české poezie, která se k podobné abstrakci dostala Holanem až ve třicátých letech.

Nechci polemizovat o tom, kolik dobrých básní kdo za života napsal. Ptotože o to přece nejde. Kolik dobrých skladeb napsali třeba Mozart, Haydn nebo Brahms? A že to mnohým šlo lehce, tomu věř.

atkij,

jsou ale i místa, kde byly židovské hřbitovy zničené teprve za současného režimu. Třeba v Hranicích na Moravě přežil židovský hřbitov i protektorát, ale v devadesátých letech přijel buldozer a všechny náhrobky nahrnul na jednou hromadu. Mělo to být "výtvarné dílo" - jakási pyramida marnosti. Byla to taková hrůza, že se na to přijel podívat i pražský rabín. Židovská obec protestovala a tak se náhrobky zase rozmístily k hrobům. Neexistovala ale žádná evidence, co kam patří, a tak náhrobky většinou označují jiné osoby než tam dole ve skutečnosti jsou. - Ať žije "výtvarné umění" a všichni "avantgardisté" dneška!

Safiáne,

jak víš, čas od času tady nějakou báseň psanou alexandrínem zveřejním a tak se možná mohu i vyjádřit k tomu, jak místní čtenáři tento verš přijímají. Někdy jsou jím kupodivu dokonce nadšeni, jindy jim připadá nudný a nezajímavý a při tom vůbec nezáleží na tom, do jaké míry je "dokonalý", ale na tom, jak čtenářům "sedne". Kupodivu může fungovat i jako "nosič" ironie a sarkasmu. Mrtvý rozhodně není. Když se Musaši věnoval Hlaváčkovi, byla jeho parafráze na K.H. "Hrál kdosi na hoboj", což je také alexandrín, na rozdíl od jiných hlaváčkovských variací velmi úspěšná.

Ano - poezie se "vydala opačným směrem" než dekadenti a symbolisté na konci devatenáctého století. Ale v současnosti došla jen a jen do slepé uličky a jsem přesvědčená, že kdyby se alexandrínu věnoval někdo nadanější než já, hravě strčí současné světem zapomenuté básnické ghetto do kapsy. 

Safiáne, Silene,

nepochopila jsem, v čem vlastně má být nesoulad a problém. V první sloce drozda mi šlo hlavně o to, abych zvýšila frekvenci hlásky š na konci veršů, což by evokovalo šumění deště. Zároveň jsem chtěla, aby rýmy v první sloce byly velmi podobné, ale ne totožné a pochybuji, že je lze označit jen jako běžné a - b - a - b. Podle mne by bylo nutno je označit jako a - a´- a - a´.  Také silně pochybuji, že by vnítřní rýmy na konci alexandrínových poloveršů "nejsou žádný nadstandard". Můžete mi uvést příklady? Kdo takto "standardně" vnitřní rýmy používal? 

Zoroastere,

od rytmu jambu se nemůžeme jen tak oprostit a oddat se obsahu. Alexandrín je pouze jistým velmi speciálním typem jambu, je to francouzský verš vytvořený pro francouzsštinu v souvislosti  s Alexandreidou, středověkým hrdinským eposem o Alexandru velikém. K nám se epos o Alexandrovi dostal přes Německo a naše středověká A. alexandrín ještě nepoužívá, vystačí si s poměrně primitivním osmislabičným veršem. Alexandrín se začal v češtině více používat teprve v devatenáctém století a vždycky byl, už pro svou obtížnost, tak nějak luxusní, řekněme "šroubovaný". Březina, který jej převzal od Jaromíra Boreckého, byl náboženský mystik a jeho básně rozhodně nejsou pro každého. Od alexandrínu rozhodně nemůžeš čekat nějakou "civilnost" nebo "přirozenost", tak jako nemužeš chtít od vážné hudby, aby zněla jako rap. 

alexandrín, alexandrínová hudba... mně se líbí Alexandrovci)) 

Díky moc za odpověd. Židovské hřbitovy jsou zase jiná kapitola, i meziřičských dějin. Už jsem na něm celkem dlouho nebyla, i když je kousíček od Starého hřbitova, zvaný Moráň, který vznikl v 16. století stejně jako kostel Nejsvětější Trojice. Dochovaly se na něm náhrobky významných občanů z 19. a počátku 20. století, litinové kříže místní provenience. Proto byl hřbitov prohlášen kulturní památkou. Ještě vloni jsem mámě vezla auto plné výpěstků ke křížku. Letos už se této bohulibé funkce pro bolavá kolena vzdala...

Právě proto, že několikrát, nevím ,co mě to popadlo. Ale dnes to tak mám od rána.

Safiáne, to nic, pod svícnem... a tys byl s textem už nekolikrát. Onu opticko-eufonickou hru si autorka dopřává i v druhé sloce. A nedělá to zdaleka prve ani první. Oblíbená hrátka. 

Silene, máš pravdu, mám nějakou mlhu. Raději jdu pryč.

Alenakar, možná ti alexandrín připadá češtině cizí atd. Ale příručky, a moje vlastní zkušenost, ti oponují. Příručky říkají, že hustota češtiny a francouzštiny  jsou přibližně stejné, takže se alexandrin snadno uchytil. Mně se v něm psalo vždycky lehce, jen jsem musel být stručnější. Možná to nebyl čistý alexandrin. Měl rozluku, ale vždy jen dvanáct slabik. (A rytmicky nesouladné rýmy. Na ty nesmím zapomenout.) Myslím si, že současné opomíjení alexandrinu tkví v přesvědčení, že je to parádní, vznešený verš, který se nehodí k zobrazování současnosti. Byl nakonec pěstován těmi, kterým záleželo na co největším rozdílu mezi poezií a prózou. A poezie dvacátého století směřovala opačným směrem. Jinak je alexandrin jen nosič. Může sloužit čemukoli, nejen hrdinským zpěvům.

abab (ve všech čtyřech strofách)

ženský: prší / na návrší

mužský: do uší / přehlušil

...................................................................

(Al: vnitřní rýmy v hemistichu alxu nejsou žádný nadstandard.)

Alenakar, Jitko, židovské hřbitovy zarůstaly, ale stále ještě na mnohých byly, i v Sudetech, náhrobky. Teprve po devadesátem roce byly kameny rozkradeny. Jak by ne, bylo to nádherné gabro.

Zas další temný den?// už od svítání prší 

a ustavičný šum // se sype do uší

Zapomněl jsem zobrazit výše uvedený rozbor, který rytmický nesoulad rýmů dokládá.

Zoroastere, máš pravdu, je tam nelad. V první strofě Drozda jsou hned dva ratmicky nesouladné rýmy. Rýmuje se tu nepřízvučná koncovka s přízvučnou. Takový rým je snad ospravedlnitelný v případě, že se autor snaží zobrazovaný rozklad promítnout do struktury verše. Domnívám se, že tady je podmínka splněna. To se ovšem stává opravdu jen zřídka a já takové rýmy kritisuji. Tady jsem jej sice  ve schematu zobrazil, ale zároveň přehlédl. Orten ve zmiňované Sedmé elegii rýmuje vzorně, nepřízvučný s nepřízvučným a přízvučný s přízvučným. Předpokládat, že Březina s Ortenem nepřirozeně šroubovali verše v obavě z kiksu, je srandovní. Těm to šlo samo. Ortenovi určitě.

Radovane,

snužím se alexandrín ještě vylepšit. Někde se u mne rýmují i poloverše po šesté slabice. Je to taková "inovace". Zatím si toho nikdo nevšiml.

sveřepko,

nakonec se ještě zařadíš mezi nás - staromilce...

K Robine,

až budeš se svým funerálním dílkem hotov, ozvi se. Zajímá mě to.

F.M.R.C.,

alexandrín je jen řemeslo. Každý se alexandrínem asi psát nenaučí, ale naučit se to dá.

Zoroastere,

zrovna v úryvku, který uvádíš, žádná rytmická chyba není a pochybuji, že by u mne vůbec kdy v alexandrínu nějaká chba v rytmu byla. Alexandrín se vždy skládá ze dvou poloveršů: 6 slabik + 7 slabik(ženský rým), 6 slabik + 6 slabik (mužský rým).  Pomlka po šesté slabice je vždy zásadní, od té se vnímání alexandrínu v podstatě odvíjí.

Jistěže bys mi mohl vyčítat používání tříslabičných slov. Ideální z rytmického hlediska by bylo používat jen jednoslabičná a dvouslabičná slova. Ale pouč mě: dokázal někdy někdo psát plynně takovýmto alexandrínem?

Safiáne,

docela mě překvapilo, jak často vlastně Orten alexandrínem psal. Namátkou básně, na které si vzpomínám: Daleké svítání, Modlitba, Je válka, Když tma je dvojitá, Krásná, Báseň naděje. Nejznámější je samozřejmě Jeremiášův pláč. Při tom ale spojení alexandrínu s biblickou inspirací a s žalmem je velmi podivné, protože alexandrín vznikl jako verš pro hrdinský epos.   Myslím, že pro J.O. byli určitě inspirativní i dekadenti a symbolisté z 19.stol, nejenom třeba v jeho době moderní básníci v čele s Halasem.  Je celkem zvláštní, když se Orten chce vracet k jakýmsi základům české řeči a tíhne při tom k francouzskému středověkému verši, který je dokonale nečeský a kterému se český jazyk vzpouzí, takže asi sotva může znít v českém podání tak dokonale jako v tom francouzském.

blackie,

to víš. Jsem konzervativní staromilec.

atkij,

už jsem tady psala o hřbitovních pralesech v pohraničí. (Pohraniční blues) Ale ještě donedávna mnohde podobná džungle zarůstala i židovské hřbitovy. Kdyby ještě před 15 lety viděl C.D.Friedrich olomoucký židovský hřbitov, okamžitě by si šel pro paletu a štětce... Jestli i v jeho době reálně existovaly tak zanedbané hřbitovy, to nevím.  Každopádně ruiny chrámů na jeho obrazech byly spíš dílem jeho fantazie. Na počátku devatenáctého století totiž byly trosky v módě. Je to jeden z rysů romantismu.

Rado,

myslela jsem, že "Hřbitovní kvítí" bylo módní jen za Nerudy a ono nachází své příznivce i dnes...

Rhodesie,

jsem ráda, že alexandrín ještě žije a mí čtenáři jej berou i v mé amatérské podobě.

kadeřavá,

my máme hrob celý ze žuly. Stačí jen zamést listí a setřít žulu hadrem. Dříve jme měli na hrobě písek a pak mramourovou drť, maceškovou výsadbu a tak podobně. To bylo mnohem pracnější.

Chápu ale lidi, kteří raději nasypou popel svých blízkých do moře nebo do řeky a vzpomínají na ně tam, kde se vyskytovali zaživa.

romantik - rytmicky semi líbí moc jamby, a vlastně celé, tedy i další básně - je vidět, a je to ověřené, že ty prostě nevypustíš nedodělky a pokud se dá něco vylepšit do totální čistoty, tak jen nepatrné částečky, které by se dyly najít jen pečlivým bádáním.

Zoroastere, tvým schematům nerozumím, takže mi z nich nic nevyplývá. Nevím, co znamená tečka a co čárka. Těžkou a lehkou dobu? Ani tak z nich nic nevyčtu. Nevím, jak dnešní knihy o teorie verše, ale ty v dávné minulosti měly kapitoly o českém přízvuku. Za nimi nauku o metrech. V té o přízvuku se třeba uvádělo , že čtyřslabičné slovo nemá vedlejší přízvuk na třetí, ale na čtvrté slabice (pokud vůbec) atd. Těžké pro začátečníka, když česká prakticky použitelná metra jsou dvoj nebo trojslaslabičná. (těžká, lehká I - = trochej  , těžká, lehká, lehká I - - = daktyl , umělý vzestupný jamb, který musí ošálit sestupnou povahu českého přízvuku: lehká, těžká - I . Tady máš příležitost reformovat v praxi sylabotónický verš a postavit ho úplně jinak. Nebo posílit dnes málo používaný tónický.  My se tady držíme tradičního pojetí, se kterým se můžeš potkat v českých originálech  nebo překladech. Jsme v jambu, kde k přesunutí přízvuku na sudou slabiku slouží předrážka (nepřízvučné slovo) nebo  troj či víceceslabičné slovo s lichým počtem slabik. Navíc je v alexandrínu povinná rozluka (pomlka) po šesté slabice. Z toho plyne, že po rozluce musí být přízvuk znovu přesunut. To vede k velmi rozmanitým rytmickým (dokonce i metrickým) kombinacím, které se jinde nevyskytují. Když tedy vyznačíme přízvuky podle metra:

Zas další temný den?// už od svítání prší 

a ustavičný šum // se sype do uší

 vidíme, že jambické schema je vzorně dodrženo. Ve všech případech je použita předrážka. Mužský rým do uší možná neodpovídá českému přízvuku na třetí slabice, ale je v souladu s metrem. A měl by být (je to možné) také jako přízvuk vysloven.

Jako muzikant jistě víš, že u většiny písní nedochází k rytmickému souladu metra textu s metrem hudby.

Tvé tvrzení, že jde o verš volný je ovšem podivné. Řadí tě někam po bok pana Litartse. Všiml jsem si, že tu máš i nějaké básničky. Báječná příležitost posunout český vázaný verš do nové polohy.

01.04.2023 18:51:56Časoměrně? 

úžasné texty!

Obdivně smekám. Tak vysoko a daleko létáš v oblacích literární tvorby. Je to tam, kam se nikdy nemohu dostat, přesto necítím zášť, ale čirý úžas a obdiv.

Alenakar, myslím, že se mýlíš. Alexandrím není mrtvý, čeká jen na básníky, kteří jej ukáží jako živý organismus. Zoroaster namítá nevhodnost slova lídr.Kdyby si báseň zachovala všechny kvality a přitom byla napsána současným jazykem, tedy, kdyby místo dnes už prefabrikovaného vztahu mezi slovy a pocity byl tento vztah znovu nalezen, pak by byla jiná. K alexandrinu a jeho české podobě jsem toho napsal více, ale netrpělivý server mě mezitím odhlásil, takže má námaha přišla vniveč. Právě Orten uplatnil různé podoby českého alexandrinu. Znovu to psát nebudu, jen podotknu, že přes všechny různorodé možnosti pracovat v alexandrinu s rytmem, nevidím v tvých verších, na rozdíl od Zoroastera, žádnou nedokonalost. Asi by měl vysvětlit, co tím míní.

krásně se vracíš v čase */**************

První dvě sloky Romantika si mě doslova podmanily. Také mám ráda náš malý starý hřbitov se staletými náhrobky, nakloněné náhrobní kameny a zvláštní kříže... Ráda si to tam i fotím...Zachycuji to "něco", co už vlastně neexistuje...

Tohle je prostě nádherná poezie...

Já doufám ,že mne pozůstalí najdou tam kde jsem byla ráda a že tam budou taky štastní.:-)nějak netihnu k tomu ,aby se museli starat o hrob 

ukrytá,

ráda bych dokázala "malovat" slovy podobné obrazy jaké Friedrich maloval štětcem. Třeba obrazy plachetnic zamrzlých v ledu.

Zoroastere,

s těmi lídry máš naprostou pravdu. Bylo pro mne těžké najít rým na jméno Friedrich a nic lepšího mne nenapadlo. Češtinu v devatenáctém století ještě angličtina doopravdy nezaplevelovala.

Evženie,

teď jsem se koukla. Oáza je ještě tady.(Dost toho smažu.) Byla zveřejněná 4.12. 2022.

Evženie,

přesně tak. Kdysi jsem dokonce přímo napsala básničku o hřbitově, která se jmenovala "Oáza". Ani nevím, jestli je ještě tady.

Čudlo,

dík za tvé přitakání.

javavio,

básně Březiny a Ortena dělí asi padesát let. Nevím, zda se Orten inspiroval přímo Březinou, ale překvapilo mě, jak blízko měl k alexandrínu, symbolismu a dekadenci. Tyhle vlivy se totiž za bývalého režimu, kdy jsem chodila do školy, moc nezdůrazňovaly.

Marku,

ty jsi na mě asi až moc hodný...  Je vlastně zvláštní tak archaický styl jako ten můj nachází na Písmáku pořád své čtenáře.

K alexandrínu jsem se po čase vlastně vrátila kvůli četbě básní Jiřího Ortena. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, že i on byl alexandrínem posedlý a že únik do "alexandrínové hudby" mu asi pomáhal přežít nejtěžší chvíle jeho života.

Nami,

já si obzvláště potrpím na hezké hřbitovy.  Díky.

Opakuji se, ale musím: Brilantní forma, bohaté vyjadřovací prostředky, nádherně předestřená atmosféra - a hluboký obsah: Procítěný, prožitý. 

Kadeřavá,

je svým způsobem "romantické" mít rodinnou hrobku a vědět, kde nás v budoucnu pozůstalí najdou. To je i můj případ.

Diano,

píšu ráda alexandrínem, ale nevím, jestli už není přecejen příliš staromódní. O tom ale rozhodnou čtenáři.

Hanko,

i u nás na Moravě jsou hřbitovy často na kopečku kolem kostela a je z nich krásný rozhled, ale vaše hory jsou vyšší a váš Váh širší, takže vaše krajina je asi romantičtěšjší. Vzpomínám na hrad Strčno u Váhu, který na mě udělal velký dojem. Tak nějak si představuji romantický hrad.

kočkodane,

dnes brzy ráno zpívali drozdi jako pominutí, ale pak se najednou udělala mlha, že nebylo vidět na třicet kroků a oni úplně ztichli. 

vesuvanko,

první polovina devatenáctého století musela být velmi pohodová doba. Asi nejlíp ji známe z Babičky Boženy Němcové, což je ale nerealistická idylka.

Pokud byl člověk šlechtického původu jako Goethe, nebo byl úspěšný malíř jako Friedrich, žilo se mu asi skvěle. Ale aby byl člověk šťastný, musel být bohatý a zdravý. Jinak byl totiž dickensovský kapitalismus poněkud životu nebezpečný.

silné obrazy*

Hřbitovy jsou oázy klidu a míru.

Jo /*

AHojky, obě básně se mi moc líbí, píšeš krásně,  a i básně od O. Březiny a J. Ortena jsou zajímavé

Moc hezké.

K hřbitovům mám kladný vztah ticho , klid,vzpomínky :-) a básně jsem si chutí přečetla,chutnaly jak chléb s cibulí který mám také ráda

Mopc pěkné. Obě.

tomuto rozumiem, krásne si to...tú zmenu z bezútešnosti do krásneho slnečného dňa...

ticho cintorína mám rada i ja tam,  kde mám pochovaných rodičov, je krásny výhľad na okolité hory a Váh, sedávam na lavičke a nechávam plynúť čas v spomienkach

U Drozda si alespoň vrznu touto mnoho neříkající větou rozvitou. (úsměv)

Aleno, díky.  J. W. Goethe byl nejen básník a spisovatel, ale také geolog a mineralog, zabýval se i botanikou a meteorologií a kromě toho také maloval. Věnoval se výzkumu naší nejmladší sopky Komorní hůrky. Namaloval obraz znělcového vrchu Bořeň u Bíliny. Od Caspara Davida Friedricha se mně líbí i další obrazy krajin, velmi precizně propracované (například Stromy ve sněhu, Osamělý strom, Severní moře, Měsíc stoupá nad mořem, Vrak naděje, ale i další...).

Moc pěkná je i ukázka z Ortenovy "Básně naděje".

vesuvanko,

Friedrichovy obrazy české krajiny dobře znám. Mně osobně se ale kromě jeho hřbitovů a zozbořených chrámů nejvíce líbí obrazy ztroskotaných plachetnic na dalekém severu.

Česká sopečná krajina byla u německých umělců na počátku 19. století velmi oblíbená. Goethe se jí věnoval i jako vědec.

Ukázku z Ortenovy "Básně naděje" jsem vybrala jako příklad toho, jak intenzivně se tento básník věnoval alexandrínu. Svým způsobem jím byl až posedlý. Myslím, že balancoval mezi modernismem své doby a inspirací devatenáctým stoletím, "hudbou veršů", která mohla možná nejlépe "vyzpívat" jeho duševní stav. Vždyť i jedna z jeho nejznámějších básní "Sedmá elegie" je vlatně psána alexandrínem:

Píši vám, Karino, a nevím, zda jste živa,

zda nejste nyní tam, kde se už netoužívá,

zda zatím neskončil váš nebezpečný věk.

Jste mrtva? Poproste tedy svůj náhrobek,

aby se nadlehčil. Poproste růže paní,

aby se zavřely. Poproste rozpadání,

aby vám přečetlo list o mém rozpadu...

Moc pěkné a působivé  jsou obě básně, TIP. Caspar David Friedrich byl okouzlen i naší krajinou, namaloval i několik obrazů Českého středohoří, například Česká krajina s Milešovkou, a Krkonoš. (Ráno v Krkonoších, Vzpomínka na Krkonoše). Zaujaly mě i verše Otokara Březiny a Jiřího Ortena.