Nový Písmák

Jednoho dne se ve starém Písmáku zvedl vítr nový a odnesl vše milné harampádí. Písmáci počali zapomínati co bylo včera, i hleděli k zítřkům zítřejším s ne zapáleným budovatelským výrazem, ale s perochtivou touhou k začátkům, jež zdáli se býti lepšími, tak lákavé byly odlesky novosti. I počali Písmáci psáti moderní texty, pryč byl staročas, nebylo vhodné dobývati se minulosti, škrtnula se i přítomnost, pozbývala jen kulhavě bezedně nepřítomná budoucnost.

I bylo souzeno Homo Modernismu, že bude žíti v dobách moderních. Secesi, jež byla posledním kulturním a elegantním slohem spálila válka, ač ještě čas dochřádala, již s časem odcházela, tam kam se zapomíná býti. Na detail přestal hleděti Homo Modernismus a čím víc, tím více hrdý byl, jaké ošklivosti vytvořil.

Ale ne každý se přizpůsobil, na virtuální lavičce se před novým Písmákem sešli Aru a Iví, situace byla vážná, ne-li tragická. Oba oděni zimním oblečením hleděli jak rozkvetlé Písmácké louky modrých květin nahradily ledové stěny víceméně žádných barev, neboť je dáno, že moderní barva je žádná barva a to má býti krásné. Do chladných vod nového Písmáku jest vplouti jen těm největším eskymohrdinům, kteří řádně vybaveni termooblečením, lyžemi, dýchacím přístrojem a nanukem přežijí.

Aru byl zoufal, ne-li přímo zkroušen, hlavu v dlaních v zem hleděl. Staromilný Písmák hořel v adminských kamnech a nový nabízel výhledy na zamrzlé velevrcholy NovoPísmácké.

"Aru, nezoufej tak nahlas. Nebude to sice navlas stejné, ale lepší něco než nic."

"Nojo, to se ti řekne, Iví, ale co mám dělat? Růžové brýle jsem si rozsedl."

"Hele, Aru, a co takhle Descartesovu kapku? Viděla jsem jednu vedle v trafice. Čert vem, že moderní barva je žádná barva a to má býti krásné.... Duha, to je to krásné. Učiníme poptávku. Co ty na to?" Aru si otřel namrzající slzy, vytáhl hedvábný kapesníček s erbem svého rodu a zlatým jménem v rohu.

"No to je vono!!!" Iví se zděsila co je 'vono'. "Koupíme si duhu!"

"Aru, každé malé špuntě ví, že duha je k dostání pouze v legendárním údolí Šangi-La."

"No tak se tam rozjedeme! Najmeme cestovního vůdcoje, šerpy i se šerpama, Huskye, koně, i holubice s klackem v hubě, aby byla stále před námi zem!"

Bláznům nikdy neodporujte, ale vždy vyplňte jejich přání do posledního Punti. Do Šangri-La se lze dostat jen pomocí starých map, nové nenabízejí cestu, potřísněné turistickou nohou. I bylo dáno starou mapu ve starém muzeu ukrásti najatou holubicí starým otevřeným muzejním oknem. Už od dob potopy holubice kradou na co přijdou, proto se jim říká holubice a ne třeba straky.

Každé údolí není legendární, stejně jako každé údolí není Šangri-La. Výprava byla naštěstí dobře zásobena sladkostmi a instantními polívkami. I najala kvalitního vůdce výpravy, již se osvědčil v horách i močálech, pralesích i pouštích, v létě i v zimě - nikdo jiný než pan KáPeZetka nemohl se ujmout vésti čelo výpravy, přes nehostinná místa, kde nebyl nikdo, či kde byli všichni, tam kde byli dravci za mřížema, i tam kde byli před nimi, nemohlo se tedy vůbec nic stát.

Pan vedoucí KáPeZetka statečně vedl výpravu, první den došli sladkosti, druhý den instantní polívky, třetí den uletěla holubice, ze třetího na čtvrtý den utekli podle od vyhaslého ohníčku pod černou rouškou jednorázové noci šerpové. Ráno z najaté výpravy zbyly už jen Huskyové, Koňové a skleslý vedoucí pan KáPeZetka, smutně vzpomínal na sladkosti prvního dávného dne výpravy, (on je všechny sežral!). Ráhno se sunulo na podoledne a tak se Aru s Iví vydali podle kompasu hledat trochu dříva na ledovci, zatímco Huskyové a Koňové s vedoucím panem KáPeZetkou se spolu třásli zimou v nehostinných krajích mimo turistické kraje.

Aru s Iví šli nejdříve sněhem, pak už jen ledem, ručička kompasu jim stále ukazovala, že mají jíti vpředu před kompasem, ať s ním otáčeli jakkoli. Krajina zimou počala ztráceti barev, až... až došli do krajin NovoPísmáckých, kde není duh a na tmavomodrou vzpomínají už jen Písmáčtí stařešinové při večerních trampských písních v dílně.

A to je vlastně konec, bylo exaktně dokázáno že duha není a Nový Písmák počal vzkvétati všemi bezbarvými barvami, které jsou. Kdesi ve studené zimě pan vedoucí KáPéZetka echm, ehm... snědl koně i huskye, ale pietně jim udělal hrobečky ze sněhu, které na jaře roztály.