slepé oči krejčovských panen

Jak napsala Evženie.....každý si tady najde

pro Atkij

Já strašně moc děkuju, to si snad ani nezasloužím. V noci pršelo. O půlnoci, fakt o půlnoci, přišel na hromadu takový prcek, říkala si, kde je ten zbytek, že. Oni jsou mazaní, vždycky ty malé vyženou na krmiště a čekají, jsou to oběti vystrčené vedoucí bachnou. Když je klid, začnou postupně vylízat . Bachna to všechno monitoruje a nasává vzduch. Mají dlouhé ryje a neuvěřitelný čich. Stačí málo, dá pokyn a ve vteřině všichni zmizí. No, tak prcek včera zmizel taky a kromě myší nic. Až mi bylo i smutno, ani ten zajíc nebyl. Nad ránem jsem zmerčila dvě volavky, u toho potoka jsou, jak si staví hnízdo. Až tam pojedu, tak se pokusím nafotit, už se těším.  

Ve Tvých básních je taková živočišná emoční spjatost s bolestí, nebo já ji tam aspoň hodně vnímám. A je to jen možná moje inklinace k takové interpretaci... A ráda Tě čtu.

Já Vám tu všem moc a moc děkuju za nakouknutí. Došla zrovna z lesa, není tam skoro žádný signál a je tam klid... Text je svým způsobem ovlivněný obrazem Holátka, kde jsou nakreslená jako origami a autorka k nim má svůj příběh, který mne zaujal... Parořž s hnízdem mám na stěně, ono se to všechno tak nějak prolíná. 

Každý si najde něco pro sebe.

Z poezie krásný zážitek... a smutno mně je moc... ale možná to jenom špatně chápu.

asi se sem budu muset vrátit, něco tam lovím, tuším, ale ještě mu to plně nedocvaklo

*

Já připojuji komentář slepého čtenáře, který už naštěstí není panicem. ;-)

Nevím, asi to hnízdo, nebo lůno z kterého nevymažeš ptáčata, prostě připomnělas mi dávný pocit, občas mě přepadl, když byli synové ještě malí, nevěřila jsem, že jsou moji, nevěřila jsem, že mám na to být máma. Za ta léta jsou mojí součástí, někdy je to dost namáhavé.

Lanugo jsem musela vyhledat.