Podnájemníci

Dýchavičná dodávka se zvolna sunula od domu na kopec a z kopce polní cestou až na hlavní. O chvíli později zastavila před samoobsluhou.

„Patnáct deka vysočiny a plátek sekané, prosím.“

„To samý ještě jjednou,“ zamumlal Tibor.

Zas to udělala jako pokaždé, ta stará rašple s trvalou. Šéfovi nandala salám i sekanou do extra slabý průhledný fólie a pak teprv do papíru. To, co bylo pro Tibora, jen do papíru. Asi si říká, že někdo jako já nepotřebuje dva obaly. Hm, jednou jí to vytmavím! Když je za pultem kráska, co se jí podle naondulovaných řas a sexy hlasu přezdívá Amy, nikdy si nic takovýho nedovolí, ať obsluhuje kohokoliv, našince anebo gádži. Pokaždý na něj tou dlouhatánskou řasou mrkne. A neptá se podezíravě jako nějakýho žebráka:

„Můžu to nechat?“ ukrojí-li dvě kolečka salámu navíc.

„Nájem zaplatils?“

„Jo, ppřesně v termínu. Kam jedeme dnes?“sledoval výraz šéfova obličeje, ale tvářil se, že kouká z okénka. „ Ppotřeboval bych si dojít k holiči.“

„Do Frymburka. Neboj, to stihneš.“

„Ppane Mmusil, chtěl jsem se zzeptat. Moh bych si dnes přivést na pokoj ddámskou společnost?“

„Myslíš nějaký děvče? Proč ne? Co je zač?“

„Známe se z léčebny. Ona teď prodává v Budějicích v Albertu. Je už  ččistá jako já.“

„Hele, Tibore, žádný drogy, jinak letíš. Jasný?“

„Jasný.“

V práci tentokrát makal ze všech sil. Nářadí sklidil do kufru a nervózně přihlížel, jak se šéf loučí se stálým zákazníkem.

Cestou zpět pořád koukal do mobilu a s holičem si to rozmyslel. Už s ním nebyla řeč.

„Vyplatíte mě?“ bylo jediné, co ho zajímalo.

„To víš, že ano. Jen si uvědom, že to nebude extra slavné, když sis v pondělí a ve středu řekl o zálohu. Všude jinde bys bral ne jednou týdně, ale jednou za měsíc.“

Sotva se Tibor osprchoval a navoněl, schoval si pod matraci postele peníze v obálce, kterou mezitím vedoucí položil na stůl. Na doklad, kde měl rozepsané odpracované hodiny a zálohy se ani nepodíval. Zmuchlaný jej hodil do koše.

Ruce se mu třásly, i když odemykal bránu, o niž se zvenku opírala Sabrina. Bože, ta zhubla! Je kost a kůže. Následovala ho po cestičce do domu. Odfoukla z tváře dlouhou ofinu a rozhlížela se po bytě. Pořád pochodovala sem tam a ani si nedala bundu na věšák. Šla na záchod a dlouho se nevracela. Tibor po schodech vyšel do pokoje, vzal s sebou dvě láhve piva z ledničky a rozsvítil lampu. Byl rád, že má uklizeno. Letiště čistě povlečené. Sabrina byla jeho první návštěva v podnájmu. 

„Hele, ty nic fakt nebereš? Psals mi to na fejsu…“ podívala se mu dívka poprvé do očí. Ty její byly rozšířené a nádherné. Řekla jimi všechno, proč je vlastně tady a co ho to bude stát. Její roztržitá zmatenost zmizela. Tibor tušil, co za tím je.

Najednou měla vláčný pohyby jako kočkovitá šelma, jak tam seděla na posteli a protahovala se.

Nechtěl vypadat jako malej Jarda, aby jí vykládal, že je čistej a krom trávy už nic, a jako vůl chodí do práce, protože v bytě u bráchy a táty nebylo často ani co do huby, jen hromada nevypraných hadrů v koupelně, rozbitá televize a ožralej fotr nebo zfetlej brácha už mu lezli na nervy. Hrozila jim exekuce.

„Občas si něco vemu, to víš že jo.“ Zalhal.

„Já to tušila. Hele, ochutnej tohle. Uvidíš ten hukot!“ Odsypala dvě tablety ze sáčku se zipem, který vytáhla z kabelky.

V tu chvíli po Tiborovi přešla husí kůže, vybavila se mu léčebna se všemi příběhy hubeňourků, tak zdeptaných z drog, že se už ani nesnažili frajeřit, a podpis reversu, který si tam po dvou měsících vymohl. Vážná tvář psycholožky na středisku, kam pak docházel, všechny sliby, které dal sám sobě.

Na druhou stranu lákadlo bylo náhle na dosah a hlavně Sabrina. Ani není tak hubená, jen štíhlá, krásná a on ji nesmí zklamat. Víckrát by taky nemusela přijít…

Polkl prášky a zapil pivem. Zhasnul lampičku, aby nesvítila zbytečně. Už se ničeho nebál.