23. Ponta do Pargo / 24. Farol

*

23. Ponta do Pargo

Cesta z Vilas Felicidade Rocha až na mys Ponta do Pargo trvá automobilem slabých sedm minut. Pěšky už jdeme dvě a půl hodiny, a to ještě nejsme ani u majáku. Vesnička má v současnosti zhruba tisíc stálých obyvatel a trpí vleklou odlehlostí. Vyznačuje se zejména tím, že absentuje v itinerářích zájezdů všech cestovních kanceláří. Když jí procházíte, hned je vám jasné proč. Název napovídá, že kdysi zde byla bohatá loviště ryby Hoplopargus guentheri, portugalsky zvané pargo. Chňapal Güntherův se však v těchto vodách vyskytuje stále vzácněji. Smutní turisté marně listují v jídelních lístcích restaurací, chtíce vynaložit nemalé prostředky za ochutnání lahodné ryby, zatímco mrzutí Madeiřané se tlučou do hlav a nešťastně hořekují: „Kdybychom to byli bývali věděli, tak bychom ty zpropadené chňapaly nevylovili.“

V Ponta do Pargo je k vidění škola, kostel, kulturní dům, zdravotnické středisko, lékárna, dvě banky, poštovní úřad, sportovní klub, kruhový objezd, tunel a maják. Ovšem ještě před tunelem a majákem stojí restaurace O Farol, kde z výše uvedených důvodů nedostanete grilovaného chňapala, ale zato zdejší kuchař připravuje famózní espetadu. Espetada (pozor, neplést s rybou espada!) je nejtradičnější madeirský masitý pokrm. Jedná se o dlouhý špíz z kousků libového hovězího obaleného ve směsi soli, madeirského vína, olivového oleje, česneku a bobkového listu, který kuchtík zprudka griluje na dřevěném uhlí a před podáváním zavěsí na speciální stojan. Původně se maso napichovalo na vavřínový proutek, dnes však jsou vavřínové proutky nedostatkovým artiklem, proto je nahrazují kovové jehly. Servis těchto visutých špízů je takovým malým obřadem. Už když pokrm přinášejí ke stolu, se vám při pohledu na tu krásu rozpláčou slinné žlázy. V okamžiku, kdy koeficient slintavosti dosáhne šesti a půl stupně Pavlovovy škály, obsluhující číšník z jehly sesune na talíř, už tak plný příloh a zeleniny, nejprve tři kousky masa a v průběhu jídla po jednom kousku přidává, dokud není jehla prázdná. Mastnotu pak nejlépe spláchnete lokálním madeirským pivem značky Coral, které se překvapivě vzhledem i chutí podobá opravdovému pivu. Uctít madeirské tradice tímto tradičním jídlem je nanejvýš doporučeníhodné.

Co se vám však může vymstít, je trvat na svých středoevropských chuťových stereotypech, jako cestovatelský kolega Michal, a objednat si zdánlivě obyčejný beef steak „medium rare“, který přece není možné pokazit, ani kdyby o to kuchař snad usiloval. Tady to možné je. Středně propečený steak má být na povrchu do hněda opečený a růžový ve středu. Nu, do středy zbývají ještě dva dny, proto Michalovi přinášejí na talíři cosi, co jen taktak překračuje hranici mezi šťavnatým hovězím filetem a kusem mrtvé krávy. Maso se od syrového liší snad jen tím, že mu kuchař cestou od řezníka vyprávěl o grilu. Ještě chvíli se Michal vnitřně přesvědčuje, že flákota není zcela tuhá, nýbrž „al dente“, ale protože komplikace spojené s jeho pozřením si žádají víc kalorií, než pokrm nabízí, odkládá příbor s omluvnou poznámkou, že se jedná o znamenitou a vydatnou krmi, a již po snědení jediného sousta se cítí zasycen na mnoho dní.

*

24. Farol

Farol da Ponta do Pargo, tedy budova majáku, je tím nejzápadněji položeným bodem celé Madeiry. Postaven byl v roce 1922 a od 5. června stejného roku je také v provozu. Roku 1999 se stal kulturní památkou a o dva roky později v něm bylo zřízeno malé muzeum a zavedeny komentované prohlídky celého zařízení. Po vypuknutí pandemie COVID-19 byly exkurze omezeny na jeden den v týdnu. Trošku jsme rozmrzelí, že se sem ženeme takovou dálku a prohlídky majáku se konají pouze ve středu, do které zbývají ještě dva dny, ale stačilo podstrčit strážci pár Eur a stal se zázrak – všude je pondělí, jenom nad majákem středa.

Malé muzeum je opravdu malé. Expozice svým asketicky skromným obsahem připomíná liptákovské Muzeum peří. Hned za vstupními dveřmi se návštěvník ulekne modelu budovy majáku z vlnité lepenky, který vystřihoval a lepil buďto velmi nešikovný předškolák, nebo průměrně zručný šimpanz. Vedle stojí psací stůl s knihou návštěv, tužkou a antiseptickým sprejem. Na druhém stolku v koutě spočívá celé pracoviště strážce majáku – počítač, monitor, kalendář a hrnek s kafem. Dozvídáme se, že každý maják vydává svůj vlastní a s jinými majáky nezaměnitelný světelný signál, jakýsi podpis ve formě záblesků různých délek i barev. Přesné rozmístění a charakteristika majáků zobrazuje osahaná nástěnná námořní mapa a pod ní se nachází výstavka očouzených signálních luceren. Jako zdroj světla se dříve používaly petrolejové lampy, které měly omezenou životnost. K elektrifikaci majáku došlo až v roce 1958.

Po vystoupání strmého točitého schodiště jsme za svůj výkon odměněni mimořádně krásným pohledem na optickou soustavu od pařížské firmy Barbier, Bénard et Turenne. Systém pracuje současně s reflektorem a Fresnelovou čočkou, pročež je poměrně neduživé světlo koncentrováno do jednoho směru, což významně zvyšuje jeho intenzitu. Viditelné je až ze vzdálenosti 26 námořních mil. Jako suchozemci sice netušíme, jak přesně je to daleko, zato však z vrcholu čtrnáctimetrové věže, která stojí na hraně 392 metrů vysokého útesu, v úžasu hledíme na nekonečnou plochu Atlantského oceánu. Za obzorem, co by člověk kamenem dohodil, pokud dohodí pět tisíc kilometrů, se nachází Americký kontinent, který se roku 1492 zákeřně postavil do cesty Kolumbovi při jeho cestě do Indie. Nutno přiznat, že pokud se tenkrát mořeplavec vypravil na tak dalekou a nebezpečnou cestu, na tak malé lodi, bez spolehlivé navigace, s posádkou zelenou strachem, že loď dopluje na konec světa a tam přepadne přes okraj, musel mít mimořádně dobrodružnou povahu. Nebo mimořádně semetrickou manželku.

Ostatně věděli jste, že manželka Kryštofa Kolumba pocházela z Madeiry? Slavný mořeplavec tenkrát ještě nepřijel objevovat, ale obchodovat s cukrovou třtinou. Jako businessman sice bídně pohořel, ale podařilo se mu objevit a následně okouzlit guvernérovu dceru, takže ho teď mají Madeiřané rádi skoro stejně, jako Ronalda. Kromě sochy mu na ostrově postavili taky Kolumbovu školu, pořádají Kolumbův festival, příbřežní vody brázdí kopie Kolumbovy lodi a vůbec je tam Kryštof nestvůrně populární celebritou.