Žena, moře a Mary - Strašek a piráti IV.

Strašek a piráti

(duben – květen 2004)

IV.

Asi po hodině a půl sebou lehce trhla, jako když se probouzí. Zvedla ruku k tlačítku mikrofonu a zašeptala: „Spíš?“

„Ne, co se děje?“ přišla okamžitá odpověď.

„Kroužej kolem nás čtyři černocípáci. Na lidi většinou neútočej, ale možná si nás připlavou prohlídnout, tak aby ses nelek. Pozor si musíme dát na dugonga. Blíží se od severu a je asi dvacet metrů daleko. Patří k býložravcům, ale má už dávno spát. Nechci, aby si tuna masa ustlala právě tady. Bliknu, až bude blíž.“

Po chvilce rozsvítila a uviděli obrovský kolos, mířící přímo k nim. Několikrát přejela světlem dugongovu přes hlavu, dokud nezareagoval změnou směru. Jacob dugonga již viděl, ale nikdy z takové blízkosti a ze spodu. I bubliny z automatiky přestaly unikat. Vykuleně zíral na čtyřmetrové zavalité tělo, proplouvající metr vedle jeho hlavy.

Prcek sledovala kolos kuželem světla, ale přitom nezapomínala na žraloky. Na radiový hovor sice nereagovali, což se již nedalo říct o světle. Černoploutvák sice nebezpečný není, ale zatopit také umí.

„Nenapadnou žraloci dugonga?“ zeptal se Jacob, když je obr minul.

„Je pro ně moc velkej, ale jeden černoploutvák je nějak moc zvědavej. Posviť směrem, odkud dugong připlul,“ nařídila kolegovi.

Od mladíka vytryskl proud světla a lapil žraloka mířícího kousek nad dnem přímo k nim. Prcek odložila svítilnu, kterou nahradila šedesát centimetrů dlouhou dvoupalcovou duralovou trubkou.

Jednoduchou, ale velmi účinnou pomůcku se naučila používat v Austrálii. Mohla posloužit k odstrčení dotěry nebo zapřená o dno zastavit útok. Nejúčinnější způsob však spočíval v uchopení rukama za konce a nasunutí do otevřené tlamy. Bránila tak zakousnutí. Kromě mávání hlavou ve snaze zbavit se podivné uzdy, vyrazil vyděšený predátor pravidelně na útěk.

Žralok zrychlil, nabral trochu výšku a stočil se na bok. Původně měl možná v úmyslu zjistit, co ti tvorové u dna provádí, ale z nějakého podivného hnutí mysli přešel do útoku. Takové rozhodnutí vždy provází prudká změna emocí. Prcek věděla o jeho úmyslu ve stejném okamžiku, kdy k němu sám dospěl. 

Vstala, naklonila se vpřed a nohy zapřela o hranu roubící pás písku. Žralok, jistý si kořistí, posunul oči vzad, aby je ochránil. V té chvíli mu do tlamy vklouzl podivný předmět, který nešel překousnout. Ke všemu donutil parybu dokončit obrat z boku břichem vzhůru.

Potupná poloha břichem vzhůru žraloka ochromila. Několikrát sebou ještě škubl, ale potom upadl do katatonického stavu, který mohl skončit i smrtí. Něco takového neměla v úmyslu. Otočila ho do normální polohy a vytáhla rouru. Potom několikrát nahnala dlaněmi vodu do žaberních štěrbin. Cukl sebou na znamení, že přichází k sobě. Po mírném postrčení ke středu laguny zmizel v temnotě.

„Jsi v pořádku?“ ozval se ve vysílačce starostlivý hlas Jacoba.

„Já i žralok,“ ujistila ho a pokračovala, „pitomec, stálo mu to zato? Jestli máš zájem, nechal tu pár zoubků.“

Sebrala z písku čtyři zuby klasického trojúhelníkového tvaru.

„Dík, až budem na palubě, poprosím tě na ně o podpis. Znám pár bláznů, co se potápěj ke žralokům bez klece, ale tohle jsem ještě neviděl. Prcku, promiň, ale jsi…“ zasekl se uprostřed věty.

Zasmála se: „Blázen, cvok, bez pudu sebezáchovy, klidně to řekni, neurazím se. Slyšela jsem horší přirovnání. Teď konec legrace cinknul mi v hlavě budík, jak si na tom se vzduchem?“

Jacob posvítil na počítač připnutý k předloktí ruky: „Pět minut.“

„Švihej nahoru, Pumpička nemá rád, když jedem na doraz.“

Sotva vystrčil hlavu z vody, popadl ho Pumpička za žaket a vytáhl na bok člunu. Během výměny lahve, přidal technik ještě poučení: „Mladej, svítíte dole jak na pouti. Jestli tu nechcete mít přehlídku všeho, co plave v laguně, přestaňte blbnout.“

„Já to neovlivním. Vy jste viděl, co prováděla?“

Pumpička se ušklíbl: „Tohle byla pouhá lekce nevychovanýmu fakanovi. Věř mi, že by si poradila i s velkým bílým.“

„To vážně?“

„Naprosto, a teď padej dolů, ať se nám neudusí.“

Trvalo přes hodinu, než se konečně v písku něco pohnulo. Byl to spíš pocit, protože korýši nepatřili k živočichům, jejichž emoce dokázala vnímat. Připisovala to žebříčkovité nervové soustavě, která je vlastní všem kroužkovcům a absenci mozku v našem slova smyslu.

Opatrně nahmatala spínač mikrofonu a tiše zavolala: „Odhadneš, kde leží bedna?“

„Asi jo,“ odpověděl.

„Až řeknu, posviť nad krabici. Žádný prudký pohyby. Jen blikni a lampu strč za sebe. Krabice je před tebou, já po tvý pravý ruce. Jak se zbavíš baterky, namiř osvětlovací rampu doleva. Nezapínat, dokud neřeknu. Zkusím pár nočních záběrů, když rozsvítíš dřív, odpálíš kameru a šéf s Čočkou nás stáhnou zaživa z kůže. Jasný?“

„Jo!“

Během udílení pokynů se posunula asi dva metry od přístroje, kde si lehla na břicho do brázdy písku s kamerou připravenou k akci.

„Teď!“ zavelela.

Na okamžik ozářilo světlo část dna, krabici a patnáct centimetrů dlouhé rudozeleně pruhované tělo připomínající langustu. Prckovi to stačilo, aby spustila kameru. V té chvíli zaslechli i přes hlavové kukly staccato, jak strašek bušil do domnělého nepřítele v lesklé ploše plechu. Jeho zrak viděl v téměř úplné tmě to, co nedokonalé lidské oko nemělo šanci zachytit.

Když bušení ustalo položila opatrně kameru na dno do polohy, kdy dál snímala straška. Prsty levé ruky nahmatala přepínač night shot. Byl čas připravit zuřivému boxerovi malé překvapení.

„Máš připravenou rampu?“ zeptala se Jacoba.

„Mám,“ přišla okamžitě odpověď.

„Tak na tři. Jedna, dvě,“ překlapla přepínač a dodala, „tři.“

Prostor vyrýsovala do posledního detailu bílá zář. Strašek na okamžik ztuhl, ale vzápětí vyrazil směrem, který osvětlovala dvojice lamp. Po půl metru si to však rozmyslel, vykroužil prudkou zatáčku a nasadil na korýše neuvěřitelné tempo. Bylo naprosto zjevné, kam míří. V té chvíli Prckovi došlo, v čem je problém a proč vědci přišli o kameru. Žádný odraz nepřítele v krycím skle vodotěsného obalu, ale malé červené světélko signalizující zapnuté natáčení. Sotva vypnula natáčení, strašek zastavil.

„Končíme,“ rozsvítila baterku a podala Jacobovi kameru, „dej mi rampu a švihej nahoru. Do člunu jde nejdřív kamera a až potom ty.“

„Děje se něco?“ vyhrkl překvapeně.

„Padej,“ křikla do mikrofonu, „nejsme sami.“

- pokračování -