Dlouhý Jon

Roky práce ohnuly jeho mohutná ramena a podzimní vichry ho vysušily jako sukovitou větev. A přece se dál urputně drží své chalupy a svého hospodářství.

Neboť není bezpečí na Pastvinách šedých balvanů, které odedávna patří Těm druhým.

Lidé jejich jména nevyslovují, a když, tak jen šeptem a rychle se přitom přežehnávají křížem, ohlížejíc se kradmo přes rameno. Ti druzí, Studení, Ad-Shedah, Skalní lid.

\"Sejdi do údolí, Dlouhý Jone,\" říkají mnozí.

Ale Dlouhý Jon mlčí a krčí rameny.

Vyprávějí se podivné skazky v chalupách za světla svíčky a ještě podivnější u krbu v krčmě, když hřeje oheň a trocha pití ze džbánku.

Povídá se o lidech, kteří zmizeli pod kamennými lavinami a jejichž těla se nikdy nenašla. O ovcích, které se zaběhly mezi šedé balvany a jenom jejich hlasy bylo po léta slýchat za měsíčních nocí ze studených skal. A ještě tišeji se šeptá o těch, kdo zemřeli, byli pohřbeni do kamenité země, a přece jejich stíny zahlédli zděšení pocestní míhat se unitř těch největších balvanů.

A povídá se také o Anelis, ženě Dlouhého Jona. Jsou tací, kdo ji ještě pamatují. Krásná Anelis, která odešla s Jonem ovčákem na Pastviny šedých balvanů.

Tichounce si prozpěvovala a němé skály jí naslouchaly a Dlouhý Jon ji miloval.

Ale těm, kdo žijí na Pastvinách, je souzeno krátké štěstí.

Jen chlapec po ní zůstal Dlouhému Jonovi.

\"Sejdi do údolí,\" říkali lidé, \"pojď bydlet mezi nás. Dítě nepřežije bez matky na Pastvinách\".

Ale Dlouhý Jon mlčí a krčí rameny.

Chodí Mladý Jon po Pastvinách, tiše si prozpěvuje a kameny mu naslouchají.

Lidé si dál vyprávějí své strašidelné pověsti, ale Mladý Jon se jim směje. Žádný z Těch druhých nemá nad člověkem moc, dokud se mu člověk sám nevydá. Žádný nepřekročí práh domu, dokud ho člověk sám nepozve dál. Jejich moc nesahá za kameny, které obývají.

Mladý Jon se směje a pouští se do strání, dál a výš.

Na bezstarostné však číhají v horách bouře a déšť. A s deštěm mokrý jarní sníh.

Mladý Jon se vrátil domů promoklý na kost. Marně roztápí oheň v krbu, marně se choulí do ovčích kůži. Horkost ho spaluje a zimnice mrazí.

Dlouhý Jon sedí celé dny a noci u lůžka svého syna. Dává mu pít, stírá mu pot z čela a naslouchá jeho dechu, který tichne a slábne každou hodinou. Vidí smrt kreslit do jeho tváře své nezvratné znamení.

Těžce stoupal stezkou nahoru k šedým kamenům a provázel ho vítr a déšť.

\"Zvu vás do svého domu, otevírám vám své dveře, dávám vám svého syna,\" řekl.

A když se pomalu vracel zpátky, vítal ho dům slepými okny a kamenným mlčením.

Dlouhý Jon žije na Pastvinách už šedesát let.