Poslední dny Daniela Resta 1

Přísloví 16:9 

Člověk přemítá v srdci o své cestě,

Jeho kroky však řídí Hospodin.

Krátké tóny

9. 9. 2015

V úterý večer byla malá místnůstka Jeremiahova bytečku potemnělá jako krysí nora. V rohu plápolala krátká pohasínající svíčka. Jeremiah klečel vedle svého oblíbeného šálku čaje a tiše plakal, protože mu byla předevčírem ráno doručena nepříliš příjemná zpráva, která informovala o smrti jeho milované matky Sandry. Nyní pro ni držel třetí truchlící den, tak jak bylo v Jeremiahově rodině zvykem. Marii ho již pátý den nepřišla navštívit, a to nejspíš proto, že jeho chování dva dny před onou smutnou událostí již začalo být velmi podivné.

 

Jeremiah měl totiž od svého útlého dětství zvláštní nadání vcítit se do přítomných situací a až analytickým způsobem zhodnotit další posloupnosti, se svou matkou ale sdílel velmi ojedinělý vztah, což před čtyřmi dny značně ovlivnilo jeho schopnosti, a učinilo ho o to více zvláštnějším mladým mužem. Rozezněl se zvonek a Jeremiah náhle zpozorněl. Jeho očíčka, malinká skoro tak jako ta krysí, zaplápolala, když polekaně zvedl hlavu. Po tom, co se postavil na nohy a šel otevřít dveře, se na něj vyvalil obrovitý chlápek, kterému táhlo pivem z úst, a zapotácel se Jeremiahovou dřevěnou předsíní.

 

Daniel Rest. Zatracený nenasytný bastard! Věděl moc dobře, v jakém stavu se Jeremiah současně nacházel. Třetí den od její smrti, prostřední den. Ten nejdůležitější den! A on právě využil příležitosti, přesně, jak by si to představoval. Jako nejaká supí nestvůra, čekal v pozadí, a nyní, v nejslabším momentu, kdy byl Jeremiah nejméně schopný jakéhokoli odporu, se snesl nad jeho ubohou trápící se duši, připraven zasadit do jeho temene ránu z milosti. Byl plný obdivu. Jak bravurní byl onen tah. A Jeremiah nemohl dělat nic víc než hrát svou roli.

 

„Dane..,“ pronesl prosebně, „..co tu chceš?“

„Takhle se vítá kamarád,“ zabručel Dan a řízl sebou o vypolstrovanou podlahu, navazujícího obývacího pokoje, načež postavil uhlík na žhavící plato a začal vybírat tabák do vodní dýmky.

„Dane, já nejsem přítomný. Nejsem schopný, a, nejsem zcela zdráv. Vždyť víš.“

Za to schytal lehce nepřátelský pohled.

„Blbosti, Jerry. Víš co teď uděláme? Zakouříme si, promluvíme si. Vždyť už pátý den nepříjímáš žádné hovory, panebože.“

Dan zaostřil pohledem do těch malých nejasných ohýnků skleslých očí naproti stojící ošívající se osoby, a nasadil ten nejnechápavější výraz, jakého jen byl schopen. Setkal se s nasazenou maskou smutného klauna - jediný odpor. Vzestup a pád.

„Nemám nervy na tvoje samaritánské praktiky,“ zklesl v hlase Jeremiah.

Úškleb.

„Samaritánské praktiky budeš potřebovat, pokud sabotuješ zítřejší koncert. Tohle? Jsou čistě sobecké pohnutky mého obrovitého ega.“ Vystrčená čelist. „Chybí mi můj parťák, chápeš? Tvé holce chybí přítel a skupině chybí skvělý bubeník. Chápeš?„

 „Nedochází ti, že mě obtěžuješ?!“ tupě vykoktal Jeremiah a skryl své tváře v dlaních. Vytvořil tak vakuové ticho pro trapnou odmlku, a tak byla následná Danova odpověď na rétorickou otázku zabarvena do mnohem přátelštějšího tónu.

„Dochází,“ odvětil. „Já ti ale řeknu následující věc, a nebudu se opakovat. Protože na výklad citů jaksi vážně nejsem. Sice jsi fakt podivín od narození a já ti to vždycky říkal, Jerry – ale my tě všichni milujeme.“

 

V onu chvíli prostor psychydelicky zeleno-růžově-modro-tmavě modře koncipovaného pokoje ovládla předzvěst extatického emocionálního vzedmutí, jenž po asi dvou sekundách dozrálo a bylo vyplaveno v realizaci prostřednictvím Jeremiahova hysterického pláče. Spadl do Danova náručí a plakal, a plakal jako malý kluk, kterým uvnitř tajně zůstával.

 

Po co nejmaskulinnějším utěšování, zahrnujícím netečné poplácávání po šíji, pobídkách, a různých dalších pokusech o emocionální vzpruhu, půlhodině čistého času, se Jeremiah odešel upravit do své modře vykachličkované a docela špinavé koupelny, když Dan zatím vybral „Dvě jablka“. Pak kouřili. Červení napitý lampion Jeremiahova obývacího pokoje hřál na duši. Z jakéhosi vzdáleného místa rádio tiše vyhrávalo linoucí se kytarové smyčky Hendrixova „Jimi Hendrix Experience“ a bublající vodní dýmka mu krásně ladila do rytmu. Jeremiah upřeně hleděl do zámotků starého perského koberce, na tváři nasazený skeptický úsměv.

Dan dokouřil kolečko a pronesl:

„Jak dlouho jsi už nebyl dole u té své staré Vietnamky? Jak se jen jmenuje?“

„Dane, jmenuje se paní Nguyen a není stará, je jen – protřelá.“

„Protřelá! Vypadá tak na padesát, takže je jí – stodvacet?“

„Rasismus.“

„Možná. To ale neznamená, že nemluvím pravdu.“

„Ty jsi debil.“

„Něco podobného se o mě říká. Jedná se ale jenom o můj způsob řešení problémů. Nakonec je vždy zdářně vyřeším.“

„Machiavellismus.“

„Příliš moc knížek, Jerry.“

Nenucený smích.

 

Zatímco přátelé zdárně konejšili Jerryho duši, přes konverzaci se zkončila další z rokových balad a hlas průvodce Večerním rockovým programem navázal zdánlivě na téma dne – zvláštní úkazy, jenž byly po několik dní viditelné na obloze severní polokoule Země. V pořadu bylo připomenuto, že se jednalo o něco jako U.F.O., které doopravdy nebylo neidentifikovatelným létajícím objektem, ale třemi tvarem mu podobnými zvláštními fluorescentními světly s neidentifikovatelným zdrojem emanace, nevyhasínajícími ani ve dne. Ovšem záhadou byl právě charakter neznámých úkazů, kdy se nejednalo o materializované objekty na obloze, nýbrž pouze o zvláštní, jakoby ohnivé kruhy, představující tři vrcholy pomyslného rovnostranného trojúhelníku. Vědci se již prý několik dnů dohadují, odkud se na té chemtraily zasrané obloze ta světla vzala. Následovaly telefonáty paranoidních posluchačů nabité konspiračními teoriemi. Změna programu odvedla Danovu pozornost od Jerryho trápení a vyvolala na jeho ústech další z jeho posměšných úšklebků.

 

„Fakt mimo. Nevím co je divnější, co probírají nebo oni sami,“ nadhodil.

„Co jako?“

Blesková reakce - fajn, ztratil jsem ho.

„Vidím, že tvoje nálada zase upadla k ledu.“

„Nikdy jsem žádnou náladu neměl. Dokud jsi nepřišel byl jsem úplně v pohodě, beználadový a hlavně o samotě.“

Dan zakroutil hlavou.

„Ani na pozadí radikálních kataklyzmatických změn lidské existence nejsi schopný odložit svou tragickou sebelítost.“

„Slyšíš se vůbec? Co říkáš? Tvá absurdní ironie nic z toho, co se mi stalo, neřeší!“

„Cítím s tebou. Nejsem však tím, kdo by zde měl teď s tebou sedět. Marii na tobě vážně záleží.“

„Ano, a ona se tak stavá kým, matkou Terezou?“ dostal ze sebe za přítomnosti kouřové suity ve slovech Jeremiah.

„Nevim, ty ale čím dál víc připomínáš přinejmenším cynického kreténa. Pokud ovšem vůbec chápeš, co se ti snažím naznačit.“

„Rozumím ti úplně jasně.“

„Aha, takže jsi spíš jenom arogantní zabedněnec.“

„Každý má své chyby.“

„Jak dlouho ji ještě budeš oplakávat?“

Vlivem ukazovacího zájmena v poslední větě Jeremiah strnul uprostřed popotahování kouře, který nyní pouze samovolně kroužil z jeho nozder směrem k podlitým očím Dana sedícího naproti. V takových chvílích bylo zcela nepodstatné, jak skoupé vitálnosti se Jeremiah těšil, v jeho pohledu kolovaly běsi a kdokoli, i ten nejvytvrdlejší, měl co dělat, aby pochopil, jak se z jinak celkem přehlédnutelné osoby mohl stát natolik zlostí propitý odraz pomstichtivého ducha. I Dan nyní reagoval stejným způsobem. Zajímalo ho, zda Jeremiahova následující reakce je jen kalkulace.

„Ještě dva dny,“ pronesl zastřeně, nezpouštěje z Dana svůj pohled.

„Proč?“

Logické vyústění.

 

Kouř zcela opustil svou základnu situovanou v Jeremiahově nosní dutině; oči obou dlouholetých přátel se navzájem propíjely. Dan se dotknul bolestivého tématu - nyní mohl očekávat cokoli. Nic se ale nestalo, a tak jediné, co rušilo pichlavé ticho, byly Hendrixovy motivy, podněcující onu otázku, zda se zde jedná o lásku nebo jen zmatek. Další skladba svým názvem pomohla Danovi k pochopení. Jeremiah nežil dneškem, spíše se ztrácel kdesi v nicotě pomíjivé minulosti.

„Potřebujeme tě, Jerry.“

„Ale já nepotřebuji vás.“

„Nebuď tak sebestředný. Jsi sakra bohém a udáváš rytmus post-psychydelické rockové kapele, vdyť se jedná o přirozenost života, musíš se se smrtí srovnat.“

„Já nemusim nic!“ utrhl ze sebe Jeremiah. Prudce vstal a vykročil směřem do kuchyně. Dan ho pomalu následoval.

„Ale ano, Jerry. Všichni jsme pouze součástí celku, nemůžeš se schovat a doufat, že si tě nikdo nevšimne.“

„Já si vás pět dnů nevšímal, proč si teď ty všímáš mě? Nestojim o tvůj soucit ani terapii, já jsem schopný se z toho dostat úplně sám!“

S těmito slovy otevřel dveře ledničky a ohradil se jimi proti Danově odpovědi. Zatímco upíjel mléka, druhou rukou bránil Danovi v jejich zavření. Další narážku neslyšel, a tak když lednici opět zavřel, přešel ke stolu, aby si zapálil cigaretu.

„Proč nedokouříme dýmku, Jerry?“

„Abychom se vyhnuli tvým dotěrným otázkám.“

„Tak dobře, proč si zapaluješ cigaretu, když..“

„Ty otázky nikdy nezkončí?“

„Tak dobře,“ začal opět Dan a vytrhnul cigaretu Jeremiahovi z úst. Což ale očividně přehnal, protože vtom ho Jeremiah popadl a nadávajíc s ním mrštil o protilehlou zeď kuchyně. Dan ztratil rovnováhu, při nárazu škrtnul hlavou o roh kredence, a v náhlém přívalu krve třísknul sebou o zem.

„Nešahej na mě,“ dostal ze sebe Jeremiah a přehlušil zamručení svého dlouholetého přítele, držícího se za hlavu.

„Ty idiote..,“

 

Jakoby nebylo tmavě rudé, ulpívající krve na zdi za Danovými zády, dřepl si Jeremiah u dřezu ve své kuchyni a rozklepanýma rukama zašátral pod stolem dokud nenahmatal cigaretu, kterou si následně vsunul do svého orálního otvoru. Nespouštějící cynický pohled z krvavých pramínků, stékajících po Danově ruce stlačující ránu na hlavě, třikrát potáhl směsi nikotinu, formaldehydu, nitrosaminů, kyanovodíku, formaldehydu, akroleinu, těžkých kovů, formaldehydu a dalších sraček, které byly ladně rozvedeny jeho krevním oběhem, dokud nedorazily do mozku, kde dopomohly zabránit psychyckému zhroucení. Poté vstal, odcvrnknul cigaretu do dřezu, a provázen příznačným syčením, odbelhal se do malé místnůstky svého bytu.

---