Pochoutka v županu

Pochoutka v županu?

Pochoutky jsou zpravidla jídla velmi oblíbená, přinášející pocit slasti až vrchol blaha. Jedna z jejich žádoucích vlastností je také stravitelnost. Možná si řeknete, že je to úplně zbytečná poznámka. Stravitelnost pochoutek by měla být zcela samozřejmá věc a při jídle bychom o ní neměli, ani nemuseli pochybovat. Také si nelze představit dost dobře pochoutku nestravitelnou. Leda, že by chutná a slastiplná pochoutka v sobě obsahovala také něco nestravitelného. Třeba pecku nebo brok. To tělo nevezme.

Příležitostí, jak si pochutnávat na pochoutkách, je mnoho. Například rodinné oslavy narozenin nebo svátků, nebo různých příležitostí na pracovišti. Představte si, že sedíte kolem prodlouženého stolu v obývacím pokoji mezi svými drahými a před vás jsou servírovány předkrmy se šunčičkou, kuřecí polévka, hlavní chod, řízky se saláty a kaší, dezert, vše je zapíjeno nápoji podle věku a řidičských průkazů. Naplněná bříška jsou lákána pokračováním rozkrojeného dortu, zákusků, suši, jednohubek. To je prostor pro pochoutky, a zde je i zrádná příležitost pro spolknutí něčeho neblahého.

V těchto příležitostech byl strejda Slávek, rodinný miláček, mistr. Expert. Na takových hostinách a oslavách byl vždy spokojený. Ve své čtyřicítce byl stále ještě svobodný, starý mládenec, který se dokázal dobře najíst právě při pohoštění, za která nemusel platit, ani se starat o vaření a servírování, ani o mytí nádobí a příborů. Uměl si to vychutnávat. Také toho dokázal dost spořádat. Na jeho postavě žádné přežírání znát nebylo. Při jeho výšce byl stále jako tyčka. Nevynechal žádný chod a využil každé pobízení, aby si přidal. Další výhodou, kterou si užíval byly balíčky, které dostával na cestu domů. Většinou mu jídla a pochoutky vydržely i několik dní.

Všichni ho na oslavy rádi zvali, protože byl velmi společenský. Bavil společnost svým vyprávěním, často vymyšlenými kousky, a hlavně ho milovaly děti. S nimi si dokázal hrát a nechal se od nich trápit a škádlit jako nějaký maskot. Žádný rodič by nevydržel to, co si mohli děti dovolit uspořádat se strejdou Slávkem.

Rodina, u které Slávek byl na oslavách nejčastěji, měla ve zvyku pozvat všechny příbuzné a rodinné příslušníky dohromady a slavit jejich narozeniny, svátky a výročí vždy za určité období. Sešlo se jich vždy dost. Byly to superoslavy s menu o mnoha chodech jak na setkání diplomatů a VIP osobností.

Od uzeného lososa s bylinkovou bagetkou, přes hovězí vývar s játrovými knedlíčky, plněnou panenku se šunkou a sýrem, kuřecí steak a plněnou rolku, řízky kuřecí, vepřové, krůtí, bramborový salát, pyré, tiramisu, smetanový dortík s ovocem a různé nápoje. Slávek se činil a nevynechal žádný chod ani přídavky. Nakonec ho zaujal na postranním stolku tác s jednohubkami. Ochutnat takovou pochoutku musel. Neodolal. Základ byl plátek z bagety s tvrdou kůrkou. Slávek se zakousl, přivřel oči, ukousl a polkl. Vzápětí se mu jazyk dotkl ostré hrany horní protézy. Podíval se na ni a pobledl. Na levé straně chyběl zub.

Hledal ho na zbytku jednohubky, ale marně. Uvědomil si, že zub spokl. Vynořila se před ním představa jeho zubu, jak putuje do žaludku, jak je v žaludku máčen ve žluči, kyselinách, a hněten a vysunut do střevního traktu. Teď si říkal, panebože, tam je tolik klků, kliček a zákrutů, sedm metrů přece nemůže proklouznout, tam se určitě někde zachytí, poraní řasy. Litoval, že příroda vytvořila dvanácterník, jako by nestačil šesterník, zub by měl kratší cestu. Když došel v úvaze až na konec, byl blízko mdlobě, protože si nedokázal představit, jak projde řitním kanálem, aniž by se zakousl.

Tentokrát nebyly žádné hrátky s dětmi ani další gratulace. Slávek se vymluvil na objednaného elektrikáře kvůli pojistkám a spěšně se rozloučil. Všichni litovali, čekali, že je Slávek zase pobaví.

Doma se Slávek věnoval pozorování břicha a jemně prohmatával kůži od solaru až po třísla. Nepociťoval nic, přesto byl velmi neklidný. Ráno hned po probuzení přemýšlel, jak si uspořádat opravu protézy. Rozhodl se zavolat na dentologii k paní Marušce, která mu několikrát do roka vyndavací zuby slepovala. Slávek totiž kousal a chroupal všechno jako kdyby měl zuby svoje vlastní. Drtil všechno, co mu přišlo do pusy, dokonce dokázal otevírat zuby i lahváče Gambrinusu.

Když se mu po zavolání jeho dentistka ozvala a byla ochotná mu protézu opravit hned, byl tak překvapen, že nechal všeho, popadl peněženku a vyběhl radostně z bytu. Jen si cestou chtěl něco koupit ke snídani v Kauflandu.

Vběhl na parkoviště, popadl vozík a vlítnul mezi regály. Jeho vysoká, hubená postava ve volně vlajícím vaflovém županu vzbudila značnou pozornost kolemstojících zákazníků.

„Vidíš ho, chamtivce plesnivýho,“ ozývaly se hlasy mezi regály s ovocem a zeleninou, pečivem a uzeninami, kompoty a kysaným zelím.

„Vyžírka, jede po slevách jak slepice po flusu. Samou nedočkavostí se ani nevoblíkne a leze mezi lidi polonahej.“

„Paní, takový jsou nejhorší. Schramstnou to zlevněný zboží a na normální lidi už zůstane jen prázdnej regál. Dyk se podívejte, von ten župan má tak vyboulený, kdo ví, co tam má!“

„Je to ňákej debil.“

„Jen hned každýho neodsuzujte,“ soucitně projevila svůj názor mladá maminka s chlapečkem, „ nemůžete vědět čím je postiženej.“

„Nebo vodněkad utek.“

„Možná z blázince, tedy z psychiatrie,“ zauvažoval ztichlým hlasem starší ohnutý muž.

„Heleďte, to je docela možný. Kdyby šel normálně z domova, tak by se přece voblíknul a nešel ven ve štráfovaným vaflovým županu na ostro a v pantoflích na boso.“

„Jestli by nebylo lepší zavolat policii,“ ustrašeně se ozvala menší důchodkyně.

„Nebo sanitku,“ přidal se usměvavý, plešatý tlouštík.

Slávek na ty narážky nereagoval. Pečlivě si vybíral nákup v regálech označených Akce ve slevě a házel do vozíku rohlíky, kaiserky, žervé a zlevněnou čokoládu Merci pro dentistku. Mrštně se se propletl mezi lidmi k pokladně, kde si vytáhl papírovou tašku. Podíval se udiveně na pokladní, která si ho podezřívavě prohlížela, připravená stisknout knoflík k přivolání ochranky. Měla s podobnými individui své zkušenosti a poněkud uštvaný pohled Slávka ji varoval. Ulevilo se jí, když Slávek zaplatil a nákup zašoupl do tašky.

Naštěstí nemusel na zastávce dlouho čekat na autobus a po pěti minutách nastupoval. Bylo mu divné, že si ho cestující zvědavě prohlíží, něco si šeptají a ukazují. Přece mu nikdo nevidí do huby, že mu chybí jeden zub. To přece nemůže být na ksichtě vidět, pomyslel si. Řekl si, že mu tvář asi trochu splaskla, co by na něm jinak viděli? Jeho oblečení v županu ho nenapadlo. Už to chtěl mít všechno za sebou. Pro jistotu zašmejdil v puse jazykem na levé straně nahoře, aby se ujistil, že žádný další zub nevypadl. Byly tam všechny. Tedy až na tu díru po vypadlém.

Pátou stanici U remízku vystoupil a jeho pohled na rozsvícené okno v přízemí ho potěšil, protože tam kralovala jeho dentistka Maruška. Odhodlaně zaklepal a vstoupil. Ještě, než ji pozdravil, vyjmul z pusy protézu s chybějícím zubem a podával ji Marušce.

Paní Maruška se podívala na zuby, pak na Slávka, a zatvářila se nedůvěřivě. „Tak kde ho máte?“ zeptala se, když si od něho vzala do ruky protézu.

„Jako co?“

„No ten zub.“

"Já ho ale nemám,“ vypadlo z něho překvapeně, „já ho spolknul!“

„Dobrá,“ zasmála se Maruška, „já vám dám nový. Přijďte tak za hoďku. Zajděte si na kafe. Nemějte strach, budete to mít zase v pořádku.“

Věděl, že na Marušku je spolehnutí, a to ho uklidnilo. Stále se mu ale vnucovala myšlenka, ve které části břicha se ten nešťastný zub nalézá.

Poblíž dentologie, kde Maruška vyráběla umělé chrupy, bylo několik obchodů a také cukrárna Ovocný Světozor. Byl to pro Slávka bezpečný azyl, kde chtěl přečkat čekání na opravenou protézu. Prodavačka se na něho dívala účastně a laskavě, když se jí Slávek snažil bez horních zubů říci, že by chtěl espresso, dortíček a něco studenýho. Vyznělo to s nepříjemným přízvukem jako šišlání mongolského pastevce snažícího se mluvit čínsky. Slávek nakonec své dostal, zaplatil kartou. Úspěch se dostavil, když oba použili znakovou řeč oběma rukama.

Posadil se u okna k malému stolku a byl obsloužen laskavou prodavačkou. Poděkoval jen hlavou. Ochutnal zmrzlinu a lžičkou zamíchal kávu. Po chvíli přišla mladší zákaznice, něco si objednala a přišla ke stolku, kde seděl Slávek. Podívala se na jeho svraštělý obličej a řekla: „Hallo, excuse me! Is this place free?“ Slávek polknul na sucho a tvářil se, že neslyšel.

Ona otázku opakovala velmi opatrně a jistě vytušila, že ten dědek jí asi nerozumí. Slávek tentokrát polknul větší porci zmrzliny, přičemž nečekal, že mu sklouzne po bezzubém patru tak snadno a vypoulil na ni oči. Rty se mu smrskly do úšklebku a vypadal na infarkt. Ještě zaslechl: „Are you not sick, sire? I am sorry!“ Dále nečekal a z cukrárny rychle odešel. Ostatně zbývalo do jeho hoďky na čekanou asi deset minut, takže se vydal za Maruškou. Dostal vyleštěnou protézu s úplným počtem zubů, ani nepoznal, který je ten nový.

Cestou domů zakoupil v papírnictví roli voskovaného balícího papíru a několik umělohmotných vidliček. Rozhodl se, že spolknutý zub musí najít, aby měl jistotu, že se někde nezakousl.

Melancholicky posedával na gauči a očekával přirozenou činnost svých střev. Jenže co se nestalo. Jeho vzrušení a stres zapůsobil zcela opačně. Nastal útlum. Marně chodil v chodbě kolem záchodu, aby pomohl představou jeho prkýnka vyvolat žádoucí reflex. Několikrát dokonce spláchl, aby vyvolal pocit nucení na stranu. Ani typický zvuk a šelest vody nefungoval a střevy to nepohnulo.

Sedl k počítači a vyguglil si, jak podpořit činnost střev. Přečetl si velice odborné traktáty, že nepřirozenější způsob je obohacení jídelníčku o vlákninu v podobě několika porcí ovoce, zeleniny či luštěnin denně a místo bílého pečiva požít celozrnné. K tomu holdovat pravidelné pohybové aktivitě. Snědl tedy obě kaizerky, na jemno nastrouhanou mrkev a kedlubnu, rozpohyboval se deseti dřepy roznožmo a vše zapil vlažným polotučným mlékem. Připravil si v předsíni voskovaný papír a umělohmotné vidličky a čekal. Výsledek se dostavil až druhý den, kdy se podařilo ulomený zub nalézt. Byl naprosto nepoškozený.