Nad ránem

Nad ránem, když slunce ještě není na obzoru,

propadám se srdcem do Mordoru

spředeného mou vlastní myslí.

Zírám na strop, neschopna slov,

pokoj je pro mě jak zetlelý rov

vystlaný tichou tísní.

Skrz okno cítím pel sladkého kvítí,

snažím se uchopit svou vůli k žití,

co mezi prsty stále prokluzuje.

Trylkování ptáků nese se tmou,

přeju si, ať mé chmury zaženou

magickou silou své symfonie.

Nad ránem, když slunce ještě není na obloze,

snažím se celým já nepoddat touze

schoulit se a mlčky řvát.

Zírám nad sebe, neschopna slova,

temné myšlenky trápí mě znova.

Nezbývá než se s nimi rvát.