26. Fanal

*

26. Fanal

Madeira nabízí marnotratně pestrou a fotogenickou přírodu vhodnou k lehkým i náročnějším výletům, nekonfliktní a bezpečné prostředí, slušnou turistickou infrastrukturu, konstantní teploty, studené moře, silné větry, husté mlhy a ustavičné deště. Pokud jste v souvislosti s Madeirou slyšeli o Ostrovu věčného jara, Zelené perle nebo Ráji květin, vnímejte tyto superlativy pouze jako reklamní slogany turistických katalogů. Popravdě se jedná spíše o Ostrov věčného nečasu, Zelené peklo a Ráj pylových alergií. Vzhledem k umíněné stálosti deštivého počasí není divu, že na ostrově má dlouhou tradici paličkování krajek a výroba alkoholických nápojů. A pastevectví. Tráva roste závratným tempem, levady nepřetržitě dodávají čerstvou vodu a krávy se pasou i bez dohledu. Těm psí počasí nevadí. Akorát se nesmí vydat nikam daleko, ale o to už se mazaní Madeiřané postarali důmyslným vynálezem.

„Ne, to nejsou kanály. Kdepak, ani drenáže to nejsou,“ pošklebuje se naší nedůvtipnosti řidič Decio, když už po několikáté s rachotem přejíždíme široký železný rošt. Ten je vždy položený od krajnice ke krajnici a podobá se obří škrabce na boty. „To jsou kravské stavěcí pásy, které brání svévolnému opuštění pastviny a míchání stád. Je vyzkoušeno, že tyhle kovové profily zvíře prostě nepřejde. Elektrický ohradník přes silnici natáhnout nemůžete, že.“

V místní dopravě je znát částečně indický model. Jezdí se sice vpravo, ale krávy mají absolutní přednost. Většině turistů to nevadí, protože senioři můžou pohledět z blízka do tváří přítulným tvorům, které důvěrně znají z dětství a ti mladší zase ke svému úžasu zjistí, že mléko nevyrábí chemická továrna kdesi v Číně.

„Přátelé, přijíždíme na místo zvané Fanal, pozůstatek třetihorního vavřínového pralesa, který se přes veškerou snahu nepodařilo osadníkům Madeiry vypálit,“ informuje pasažéry minibusu průvodkyně Irena. „Nacházíme se v nadmořské výšce asi tisíc metrů a je to znát i na teplotě, proto se dobře oblékněte. A nezapomeňte na foťáky. Fanal je unikátní lokalitou oblíbenou zejména u fotografů, protože díky často přítomné mlze vypadá jako pohádkový kraj. Většinu túry totiž projdeme lesem s úplně jinou flórou, než jaká bují na zbytku ostrova. Budete si připadat jako v bájné elfí zemi.“

Zastavujeme na parkovišti. Nikomu se nechce ven. Zatímco při běžném mlžném a bezvětrném počasí navštěvují les Fanal stovky romantiků a desítky fotografů denně, nyní se návštěvnost pohybuje sotva v jednotkách osob. Hustě prší. Vichr temně skučí a rve z kapoty auta samolepky. Nejspíš ohýbá i betonové sloupy elektrického vedení. Skrz mlhu to naštěstí není vidět. Nedaleko stojí osobní automobil, ale cestující také sedí uvnitř. Po chvíli jeden odvážlivec vystupuje. Pravou rukou se přidržuje stěrače, levou si dělá selfie s mlhou, poté ihned nasedá a vozidlo odjíždí. Někteří z nás také uvažují nad tím, že se na túru dneska vykašleme. Nakonec pod nátlakem připouštím, že by bylo zbabělé to aspoň nezkusit. Vrátit se přece můžeme kdykoliv. Pokud trefíme. Snad půjdeme většinu času v závětří. A nemusíme se bát závratí, protože díky mlze neuvidíme, co je pod námi. Čekáme ještě pět minut v bláhové naději, že tajfun přece musí ty mraky rozfoukat. Poté přiznáváme porážku a nejistým krokem vyrážíme do nečasu. Zažít tuhle nádheru, zapsanou na seznamu UNESCO, je přece povinností každé návštěvy.

Kousek za parkovištěm zevluje stádo rozmrzelého dobytka. Krávy působí dojmem, že na louku připlavaly. Jsou tak dokonale provlhlé, že dnes budou dojit jen polotučné mléko. Jak už to tak němé tváře dělávají, neverbálně naznačují, že by rády navázaly bližší kontakt a, mohu-li tak soudit, z očí jim plane zlý úmysl. Snažíme se je raději obejít širokým obloukem. V mlze není vidět, zda je oblouk dostatečně široký, ale co hůř, není vidět ani to zdaleka největší nebezpečí, které mrzačí neopatrné cestovatele. Nejčastější příčinou úrazu v tomto kraji je totiž uklouznutí na kravinci.

V bílé tmě se tu a tam rozmazaně rýsují pařáty divoce rozeklaných korun vavřínových stromů a vábí uhranuté fotografy do smrtonosných tenat. Také v děsuplném skučení meluzíny jasně slyším slova: „Smolíčku pacholíčku, otevři nám svou světničku!“ Skličující klaustrofobní atmosféra a strašidelné výjevy si vybírají svoji daň. Rychle fotografuji rozmazané siluety vlajících pláštěnek na mokrých postavách mých spolucestovatelů a svorně prcháme opřekot zpátky do vozu, kravinec nekravinec. Tak, turistickou povinnost jsme čestně splnili. Nakonec se však kolektivně shodujeme, že bychom tento malebný kout rádi navštívili ještě jednou, abychom si jej i prohlédli.