Pochod padlých

Pochod padlých

Několik tříd Jedenáctileté střední školy z žižkovské Jeseniovky bylo pozváno na dopolední snímkování do zdravotnického střediska v rámci prevence tbc. Třídní profesor deváté b, Paloušek, měl v učebním plánu na tento den ještě v hodině mateřského jazyka písemku na téma: „Amerického brouka zlikvidujeme“.

Pokud by došlo při snímkování k většímu zdržení a na písemku nebude dost času, písemka by se nepsala. To třída pochopila rychle, čím více času bude nutno věnovat snímkování, tím méně času zbude na písemku. Proto se to všemožně všichni snažili využít. Jenomže větší zpoždění se nedařilo, jejich devátá bé byla brzy na řadě, a další třída již odcházela.

Po skončení snímkování z šatny pomalu odešla první děvčata, i když jim oblečení trvalo poněkud déle. Jen chlapci se loudali a z šatny se ozýval bouřlivý smích.

„Co tam ti chlapci ještě dělají, přece se nemohou tak dlouho oblékat! Jsou tam déle než děvčata!“

Šplhoun Weis, který ze šatny vyšel jako první, respektive, spíše byl vyhozen, vysvětlil profesorovi:

„Soudruhu profesore, oni se přeměřují.“

„Jak se přeměřují?“ udiveně a nechápavě se profesor na malého Weise díval.

„Prosím, mají krejčovský metr a zapisují si to.“

„Snad výšku?“ dohadoval se netrpělivě profesor, „to je přece zbytečné.“

„Prosím né výšku,“ upřesňoval Weis, „ale délku.“

„Pro pána,“ zabědoval profesor, „tak oni se přeměřují. Já to zakazuji!“

Začal usilovně klepat na dveře šatny a vyzývat k okamžitému ukončení soutěže o největší délku. Upozorňoval, že na dnešní písemku se jim zkrátí čas, ale že písemka určitě bude.

„Okamžitě nástup,“ zavelel jako na cvičáku, „za pět minut bude odchod. Kdo přijde později, bude klasifikován o jeden stupeň níže!“

Přece jen zmínka o hodnocení písemky zabrala a kupodivu opravdu během pěti minut stáli studenti seřazeni za čekajícími děvčaty. Profesor se začal tvářit vlídněji a jeho povel – Pochodem vchod, směr škola, vyzněl v lehkém tónu jako na hasičském cvičišti.

Třída se dala na pochod ve dvojstupu vzhůru Žižkovskou Seifertovou ulicí. Zástupem šly okamžitě šeptané vzkazy – jděte zvolna – zpomalte – čekejte a dávejte přednost přecházejícím a autům, zastavujte.

Naopak profesor netrpělivě vyzýval ke zrychlení tempa a pomáhal si povely, přidat, ráz dva, ráz dva, levá, levá, ale bez očekávaného výsledku. Když viděl, že jeho levá, levá má spíše opačné účinky, použil opět pohrůžky, že se zkracují o čas na písemku.

„Nemyslete si, holomkové, že se dneska písemce vyhnete. Ani nápad, písemka bude za každou cenu. S tím počítejte.“

Při pochodu vracející se třídy do školy někoho napadlo, jak ještě zpomalit a začal zpívat pochod padlých revolucionářů. Okamžitě se jich několik přidalo, všichni zvolnili rychlost pochodu do toho vážného, pomalého rytmu adagissimo (velmi pomalu). To naštvalo profesora, který chtěl písemku ještě ten vyučovací den splnit a nutil opakovaně naopak třídu pochod zrychlit.

Temně a slavnostně, festivamente (slavnostně) se z pochodového tvaru ozvalo:

„ Vy za oběť padli jste v krutém boji, za oběť své lásky ke všem trpícím. . .“

Nečekaný zpěv profesora zarazil. Zpočátku nevěděl, jak má reagovat. Dokonce i on sám zvolnil krok, jako kdyby nesl věnec. To byla vážná situace. Neodvážil se proti zpěvu protestovat, nebo vznést námitky. Vzpomněl si na Weise.

Obával se, aby mu někdo nezdůraznil, že jeho sestra byla živnostnice a měla v Karlíně mlékárnu. I když současně již působila jako předsedkyně základní organizace ROH občanských zaměstnanců vojenské správy útvaru 2730, což naopak vyznívalo v jeho prospěch.

Upadal do bezradnosti, jak třídu přimět k rychlejší chůzi a nezakazovat jejich nadšený zpěv oslavující bojující revolucionáře. Pilně totiž nacvičovali tuto píseň na jejich vystoupení při blížícím se výročí úmrtí bývalého generálního tajemníka Komunistické strany Sovětského svazu.

Několik kroků bylo ticho, ani kroky v hluku ulice nebyly slyšet. Profesor se uklidnil a nadechl, ale vzápětí zase strnul, protože se ozvalo“

„Po léta jste chřadli v žalářích temných, tam kat ukoval vás v železech pevných, . . .“

„Studenti, je to hezké, že nacvičujete svoje vystoupení k významnému výročí, ale myslím, že dvě sloky by stačily. A nyní pochodujeme svižněji, ráz dva, ráz dva., levá, levá. . .“ Kdepak, studenti nepřestali. Smutná a vážná píseň má v ruštině mnoho textových variant. Autor hudby je neznámý, o autorovi textu se toho také příliš neví. A oni nacvičovali poctivě, vědomi si toho, že jde o vážnou věc a o písemku. Po chvíli se opět ozvala další sloka:

„Už na smrt vás vedou a pouta zvoní, jsou v řetězech nohy a ruce,. . .“

Profesor tušil, že zpomalený pochod je k této písni nutný, a že ho třída využila k tomu, aby se písemka nemohla ten den psát. Jeho zpomalený krok, jako by ho uspával, ukolébával, rozhlížel se po okolostojících a jdoucích lidech a snažil se z jejich tváří vyčíst o čem přemýšlí a jestli poslouchají. Po malé pauze zpěv pokračoval:

„Hle, na umdlené k trýzni slunka pad' žeh, však ni z jedněch úst není slyšet vzdech,. . .“

Třída se důstojným krokem plížila Seifertovou. Za křižovatkou s Lipanskou procházeli kolem Masny, kde stála fronta žen, čekajících na příjezd dodávky kuřat. Pozorovali pomalu pochodující, zpívající třídu a tklivá píseň, kterou všichni znali z pohřbů státníků na ně zapůsobila. Bylo vidět, že se napřímily a některé soudružky stály po dobu procházejících studentů v pozoru.

Profesor se ozval: „Tak snad už,“ ale větu ani nedokončil, protože se ozvala další sloka:

„Od paprsků okovy žhavě pálí, jak zmije se vám do těl vpily,. . .“

Na křižovatce u Havlíčkova náměstí, zůstala třída na přechodu pro pěší stát. Zpěv se přerušil. Stojících studentů se povšiml příslušník SNB. Pohotově vešel do vozovky a zastavil dopravu. Třída se dala znovu do pohybu, přišla na řadu další sloka:

„A tyran, ten tančí v reji zoufalém, svou hrůzu a děs darmo vínem tiše,. . .“

Dojemně působil pohled na ochotného příslušníka SNB, který když uslyšel tu smutnou píseň, po dobu přechodu třídy přes ulici, salutoval.

Čas návratu se neodvratně prodlužoval. Začalo být jasné, že pro pozdní návrat do školy již na písemku nebude dostatek času. Třída tempo pochodu prodlužovala dalším zpomalováním kroků, že vypadala jako když burlaci na Volze táhnou lodě proti proudu. Za pochodu zněla další sloka:

„Když nadvláda padne a povstane lid velký, mohutný, věčně svobodný,. . .“

Profesor se již tím šouravým tempem chůze začal cítit unavený, dokonce se chvílemi zastavoval a utíral si čelo kapesníkem. Pochopil, že proti použitému pochodu padlých revolucionářů to vypadá na pochod padlých funkcionářů. Vzdal se myšlenky na zadání slohového cvičení z mateřského jazyka na dané téma, předepsané do osnov ministerstvem podle usnesení vlády. Třída bude pilným nácvikem písně jistě hodnocena výtečně, což na druhou stranu bude přičteno k dobru i jemu. Konečně se třída blížila ke škole, píseň doznívala v poslední sloce:

„Za každého z vás vstane tisíc jiných, každá smrt zmnoží odboj utištěných,. . . „

Když studenti došli až ke škole, vydal profesor povel rozchod a pronesl unaveným hlasem:

„Podívejte se vy utištění dobráci. Je jasné, že na písemku už čas nezbývá, máte tedy volno. Neradujte se ale příliš, další hodinu mateřského jazyka bude místo plánovaného plusquamperfekta v sobotu písemka. Dnes tedy revoluce zvítězila. Nashledanou.

Poznámka: slova písně jsou použita z překladu Jana Urbana