Konečné řešení

Denise Vejvodové

František Kavka měl toho sychravého dne na konci listopadu neobyčejně naspěch.

Ještě před snídaní si konečně udělal čas, aby zavolal své matce. Dlouho se jí neozval, cítil se poněkud provinile a chtěl to napravit.

V rozhovoru, jaký se běžně vede se starými rodiči, se matka jen tak mimochodem zmínila, že Františkovi minulé úterý přišel dopis ze strakonické pobočky Ministerstva užitečnosti.

Byl to dopis do vlastních rukou. František se nedávno stěhoval a patrně zapomněl nahlásit na Ministerstvo, že už nebydlí u matky ve venkovské usedlosti.

Pamatoval si téměř s určitostí, že na pobočku šel, vyplňoval formulář a odevzdal jej na podatelně mocného úřadu. Přesto nějakou záhadou dopis nesl starou adresu, a protože jeho adresát nebyl zastižen a nadto na daném místě už nebydlel, vrátilo se psaní zpátky odesílateli.

František urychleně ukončil hovor s matkou a v duchu ji proklínal. Dopis nemohl věštit nic dobrého. Nyní již opravdu nebylo pomyšlení na snídani. V chvatu se oblékl a vyrazil z garsonky, ve které bydlel, směrem k Ministerstvu.

 

Od té doby, kdy se pučem proti pětičlennému direktoriu Sjednocené Evropy dostal k moci plukovník tajné policie, se všichni Evropané úzkostlivě snažili v každé situaci působit normálně.

Plukovník zkrotil inflaci, zavedl vyrovnaný rozpočet a dal všem občanům práci, alespoň to hlásala televize, rozhlas, internet a všechna ostatní média. Zamezil také dalšímu přílivu migrantů z Blízkého východu, severní Afriky a z území bývalé Ruské federace.

Plukovník zřídil koncentrační tábory pro stávající uprchlíky. Nacházely se vesměs v Krakovské a Varšavské provincii a po celé Evropě se šeptalo, že to jsou tábory vyhlazovací.

Po migrantech přišli na řadu nepřizpůsobiví, tělesně handicapovaní, duševně nemocní, staří či jinak „neužiteční“ spoluobčané. Byl vypracován plán konečného řešení a v rámci něj zřízeno všemocné Ministerstvo užitečnosti.

Tento úřad měl své pobočky v každé evropské provincii a v každém jejím okrese. Shromažďoval informace o všech občanech a rozhodoval o tom, zda jsou pro společnost dostatečně užiteční. Pokud nevyhověli, poslalo je Ministerstvo buď do táborů nucených prací nebo rovnou do Polska. Jakmile se totiž uvolnilo místo v tamních lágrech pro uprchlíky, začali je zaplňovat „neužiteční spoluobčané“.

Dopis z Ministerstva mohl pro Františka Kavku znamenat jediné: byl posouzen jako neužitečný a nejspíše určen k deportaci do tábora.

 

Když doběhl k budově Ministerstva na nábřeží řeky Otavy mezi policejní stanicí a finančním úřadem, byl celý zadýchaný a zničený vztekem bezmocného člověka.

Stále se zlobil na svou matku, byl naštvaný i sám na sebe, že podcenil nebezpečí. Nadával celému světu i Bohu, který dopustil, aby evropské lidstvo bylo opět ujařmeno nelidskou diktaturou. Jehova je přece všemocný a neomezená moc s sebou nese absolutní zodpovědnost, tak František uvažoval.

Na tabulce u vchodu si ověřil, že ve středu jsou úřední hodiny celý den od osmi ráno do pěti odpoledne. Chvíli otálel a pak vstoupil.

 

Snažil se soustředit na každý krok, stejně jako všichni uvnitř i vně budovy. Jakýkoliv chybný či netypický úkon, nedokonalost vzhledu, nesprávné gesto, ba i pouhé přeřeknutí, to všechno mohlo být přitěžující okolností v očích Ministerstva, ve všudypřítomných očích a uších Plukovníka.

Lidé byli posíláni do táborů nejen za bezdomovectví, potulku, neobvyklé oblečení, nevhodný účes, vyhýbání se práci (to byl obzvlášť vážný zločin), za tělesné vady, duševní nemoci, pro nedostatečnou či přílišnou inteligenci, ale i za opilství (vládla přísná prohibice), nenucené chování, za jakoukoliv odchylku, kterou Ministerstvo vyhodnotilo jako nebezpečnou, nevhodnou či pobuřující.

Jakýkoliv náznak kritiky panujícího režimu i každý projev samostatného myšlení byl hrdelním zločinem.

Jen málokdo se ovšem odvážil jakékoliv protistátní činnosti, protože agenti tajné policie byli všude a nikdo nemohl nikomu věřit.

 

Když František Kavka spatřil svou matku za úřední přepážkou, myslel si, že jej šálí zrak. Byla oblečena jako úřednice, jíž se blíží čas přeřazení ze služby do lágru, aby pracovala, dokud bude moci a pak zemřela vysílením. Taková starší zaměstnankyně Ministerstva musí být obzvlášť opatrná, aby si udržela naději na několik dalších měsíců života.

„Co tu děláš, mami?“ to bylo jediné, na co se zmohl.

„Tak jsi mi nikdy neříkal, nepřetvařuj se tedy. Úřad se o tebe už dlouho zajímá a již dospěl ke konečnému ortelu. “

„Ale co tu děláš ty, mámo? Proč jsi mi nedala vědět, že mi přišel z úřadu dopis? Proč jsi čekala osm dní? Víš přece, co mohou.“

„Mohou cokoliv, Františku. Oni vědí, že jsi špatný syn.“

„To není pravda,“ chabě protestoval.

„Podívej se sám,“ podala mu obálku s červeným pruhem, která již byla otevřená.

„Tys to četla?“

„Jen čti,“ pobídla jej stará paní.

František začal číst nahlas, tak aby to slyšela i jeho máti: „POSUDKOVÉ ZHODNOCENÍ, jedná se o dlouhodobě špatný zdravotní stav třiatřicetiletého posuzovaného, který opakovaně selhal ve studiu i v práci, t.č. nezaměstnaný. Jeho výše jmenovaný stav způsobuje, že je pro společnost naprosto neužitečným jedincem. Příčinou je především psychické onemocnění. Zpočátku byl posuzován pro poruchu s bludy, následně překlasifikován na schizofrenii simplex se zlomem životní linie, s obtížemi v sociální oblasti, selháváním v sociálních rolích, v práci i studiu. Negativními příznaky této diagnózy je emoční oploštění, sociální izolace, sklony k vyhýbavému chování, myšlení s ambivalencemi, soukromou logikou, snížená schopnost soustředění. Současně byl pozorován opakovaný nárazový abuzus alkoholu, již hodnocený jako závislost na alkoholu. S ohledem na nelepšící se stav dle našich závěrů došlo naopak k progresi jeho neužitečnosti. Další vyšetřování se jeví jako nedůvodné. Odsuzuji proto Františka Kavku k deportaci do tábora Ministerstva užitečnosti v Krakovské provincii. Návrat nežádoucí.“

Pod posudkem byla podepsána úřední lékařka Aneta Koutná.

Zatímco František četl svůj rozsudek, začal se smát jakýsi hlas u zdi, uslyšel mnoho hlasů a všechny se mu posmívaly, chechtaly a dělaly si z něj blázny.

„Nic z toho není pravda, mami,“ podíval se na matku, ale její tvář se změnila.

„Neříkejte mi tak, pane Kavko!“

„Kdo jste?“

„Jsem posudková lékařka Aneta Koutná.“

„Nic z toho není pravda,“ opakoval zmateně.

„My víme, co je pravda.“

„Co je pravda?“

Doktorka tam už ale nebyla, jen hlasy středověkých ksichtů se smály stále hlasitěji.

Z davu orvaných svědků vystoupil Kavkův otrhaný otec. Stejně jako ve Františkových vzpomínkách z dětství měl dlouhé, řídké, bílé vlasy a nezbytnou krabici s vínem.

„Co tu děláš, táto?“

„Směju se ti,“ řekl staroch bezzubými ústy a lokl si krabicáku.

„Proč se směješ, když jdu do tábora a na smrt?“

„Protože se na tebe už taky dostalo.“

„Ty mi přeješ smrt?“

„Ano, protože se to konečně otočilo a veliký Plukovník bude pykat za svoje hříchy.“

„Za jaké hříchy?“

„Že byl špatným synem, že nechal svýho tátu uchlastat se k smrti.“

„Co je mi po tom?“

„Nechápeš, můj synu? To TY jsi ten parchant, padouch, který spoutal evropské národy okovy a vyvraždil desítky milionů lidí jen proto, že nebyli podle jeho svévolných norem.“

„To není, to nemůže být pravda!“

„My víme, co je pravda,“ řekl, napil se vína a ďábelsky se zachechtal. Odhodil nedopitou krabici, takže dopadla na zem a začal z ní vytékat lahodný nápoj. Několik dalších bezdomovců a opilců si kleklo na kolena jako před oltářem. Chlemtali víno dlouhými ďábelskými jazyky a odstrkovali jeden druhého jako prasata u koryta.

Otec přistoupil k Plukovníkovi a řekl nečekaně střízlivým hlasem: „Odsuzuji tě proto, můj synu, ke smrti přejetím.“

 

Plukovník už nemohl vydržet otcův alkoholem nasáklý dech ani prázdný, až démonický pohled. Nemohl snést scénu, kdy alkoholici chlemtají krabicák z jediné loužičky, která se zdála být bezednou jako Hranická propast.

Jeden ochmelka nakonec odpadl a usnul s obličejem v Mariánském příkopu laciného vína. Otec se tomu jen podivně sebestravujícím způsobem smál, smích ho evidentně vyčerpával.

Plukovník tajné policie se konečně pohnul. Pomalu zrychloval chůzi, aby nakonec proběhnul kolem hrozivého ďábla, ochmelků, otce, posudkové lékařky Anety Koutné a konečně i kolem matky, která se smála s dopisem v ruce.

Plukovník chtěl matce list vytrhnout z ruky, ale jeho pokus selhal. Konečně venku z hrozné budovy Ministerstva užitečnosti!

Kolem všude uviděl výsměšné obličeje, pronásledovaly jej nadávky a ponížení. Ještě přidal v tempu.

Parkoviště, chodník. Vozovka a rozjetá kola náklaďáku nedaly Františkovi šanci.

---