Oko za oko, zub za zub

“Chybovat je lidské a člověk musí za každých okolností odpustit, protože nikdo není dokonalý.” Tak tenhle citát mi běžel hlavou, když mě odváděli ze soudní síně do cely, která se zřejmě na hodně dlouho stane mým jediným domovem. Dvanáct let nepodmíněně! Prý za vraždu. Ale já to neudělal. Jsem nevinen! Jenže tohle mi bohužel uvěřil pouze můj obhájce. A to možná jenom proto, že obhájce musí věřit v nevinu svého mandanta. To, co si opravdu myslel, se už asi nikdy nedozvím. Co ale vím docela jistě, je, že soudci a porotě neodpustím nikdy…

Ale vraťme se na začátek. Jmenuji se Petr Uličný, je mi 29 let a už 3 roky pracuji jako strojní inženýr v jedné prosperující firmě. Plat mám vcelku slušný, přece jen mi ta vysoká k něčemu byla… Ženatý nejsem, stálou přítelkyni také nemám, jen občas nějakou krátkodobější známost. Ale nijak si nestěžuji. Tento můj vcelku poklidný život jednoho dne obrátila vzhůru nohama policie, která jako velká voda vtrhla do mé kanceláře se slovy: “Pane Uličný, půjdete s námi, jste zatčen pro podezření z vraždy.” Překvapením jsem jenom zamžikal a až po chvíli jsem byl schopen zareagovat: “To musí být nějaký omyl. S někým si mě pletete! Určitě!” Já a někoho zabít? To snad ne! Vždyť nejsem schopný zabít ani kapra na Vánoce. Ale páni policisté si mých slov vůbec nevšímali, nasadili mi pouta a potupně mě vedli přes celý podnik do auta.

Odvezli mě na stanici a následoval výslech. Hodně dlouhý výslech… Jak se jmenujete? Kde pracujete? Kde jste byl minulou sobotu? Proč jste tam byl? Co jste tam dělal? Viděl vás někdo? Může vám to někdo dosvědčit? Znáte tuto ženu? Jste si jistý? Podívejte se raději ještě jednou! Takže ji osobně neznáte. Ale už jste ji někdy viděl. A víte kde? Nevíte? Nemůžete si vzpomenout? Ne, já vám opravdu neporadím… Tak znovu. Jak se jmenujete? Kde pracujete? Co jste dělal minulou sobotu? Zajímá nás především odpoledne… Po dvou hodinách jsem už ani nevěděl, co je za den, ani proč jsem se vůbec narodil. Jediné, co jsem už pochopil z narážek a z mého obvinění, bylo, že byla zavražděna nějaká mladá žena, kterou jsem znal pouze od vidění, a já jsem z tohoto činu podezřelý. Po několika nekonečných hodinách mne konečně nechali být a mohl jsem si i zatelefonovat. Po krátkém přemýšlení jsem vytočil číslo mé matky a čekal na přepojení. Měl jsem sice v plánu jí mou situaci objasnit jemně a šetrně, ale hned jak se ohlásila, ze mě vypadlo: “Ahoj mami, jsem na policii, obvinili mě z vraždy. Zavolej právníka.” …ticho… “Mami, jsi tam? Myslím to vážně!” “Proboha Petře, co se stalo? Z jaké vraždy? Ježíši Kriste, to snad ne! Ale tys to neudělal, viď? Řekni, žes to neudělal!” “Ne, mami, já to nebyl. Vlastně ani přesně nevím, koho zabili… Zavolej prosím našemu právníkovi. Ať sem co nejrychleji přijede!” “Dobře, dobře, hned mu zavolám. Drž se, Petře!” Pak už mi sluchátko vzali, zavěsili a mě odvedli do cely.

Ani ne za půl hodiny za mnou přišel náš dlouholetý rodinný právník, který mě ale příliš nepotěšil. Prý se specializuje pouze na Občanské právo a tudíž můj případ vzít nemůže. Ale doporučil mi, podle jeho vlastních slov, vynikajícího právníka pohybujícího se v Trestním právu již dlouho. Byl to lehce prošedivělý usměvavý pán s brýlemi. Vlastně mi byl vcelku sympatický. Ptal se mě na věci, které jsem už předtím prozradil těm u výslechu. Když jsem mu řekl všechno, co jsem věděl, zeptal se mě, jestli už mi někdo sdělil úplné a oficiální obvinění. Po mé záporné odpovědi mi řekl: “Jste obviněn z vraždy druhého stupně. Ta zavražděná mladá dáma se jmenovala Eva Jünglingová a pracovala jako kuchařka ve vaší podnikové jídelně. Včera byla nalezena mrtvá ve svém bytě. Soudní koroner určil dobu její smrti na sobotu odpoledne. Podle jedné svědkyně – prý přítelkyně oběti – jste byl tu sobotu viděn v domě zavražděné. Co mi k tomu můžete říct?” Tak to mi ještě scházelo. Jak mě tam mohl někdo vidět, když ani nevím, kde bydlela? Alespoň už vím, proč mi ta žena připadala povědomá. Znovu jsem advokátovi popsal dění toho osudného dne: “V sobotu jsem vstal okolo desáté hodiny, nasnídal jsem se, chvíli koukal na televizi – dávali tuším nějaký film pro pamětníky – a pak jsem jel k matce na oběd. Okolo půl druhé jsem od ní odjížděl s tím, že ještě zajedu do knihovny. Cestou mě ale napadlo, že stejně nemám průkazku, tak jsem jel domů. Doma jsem si četl noviny a poslouchal rádio. Nikdo mě nejspíš neviděl a nikdo mi nevolal. Okolo půl sedmé jsem si udělal večeři a pak jsem se díval na televizi. Spát jsem šel asi v půl jedenácté.” Advokát to vzal na vědomí, položil mi pár doplňujících otázek a upozornil mě, že soud začíná za tři dny. Celé ty tři dny jsem přemýšlel. O té zpropadené sobotě, o svém dosavadním životě i o budoucnosti, která se mi ale v tom okamžiku nejevila příliš růžově. Ale přece nemůžou odsoudit úplně obyčejného a navíc nevinného člověka za něco tak strašného… Ta svědkyně se určitě mýlí. A co je to vlastně zač? Odkud mě zná? A zná mě vůbec? Všechny tyto mé otázky zůstaly zatím bohužel nezodpovězené. Dokonce ani u soudu nebyla… Bylo to zvláštní. Když jsem se na to ptal svého obhájce, řekl, že jako hlavní svědkyně má právo na utajení. A ona si prý ze strachu přede mnou nepřeje být známa. Prý se bojí, že bych jí udělal totéž, co Evě. Pch, taková blbost…

Soud proběhl docela rychle. Moje alibi se nedalo potvrdit, ale ani vyvrátit. Svědkyně mě 100% identifikovala. Jak podle fotografií, tak i přes jednostranné zrcadlové sklo. A já pořád neměl ponětí, kdo je ta žena, která má takový vliv na další průběh mého života. Na místě činu nebyly nalezeny mé otisky a domácí z našeho domu dosvědčila, že mé auto stálo celé odpoledne před domem. Zdálo se mi, že můj obhájce “rozcupoval” svědectví téměř každého svědka obžaloby. Ale asi se to zdálo jenom mě, protože i přes důkazy o mé nevině a nepřímé důkazy o mé údajné vině rozsudek zněl: “Byl jste shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Tento soud vás odsuzuje ke 12 letům odnětí svobody nepodmíněně ve zdejší věznici.” V té chvíli se mi zhroutil svět. Byl jsem prý vinen vraždou… Hlavou se mi honilo tisíce myšlenek, ale to, co nakonec zaplnilo celičkou mou mysl, byl citát, který jsem kdysi někde četl: “Chybovat je lidské a člověk musí za každých okolností odpustit, protože nikdo není dokonalý.” Nikdy jim neodpustím! Nikdy!

Po několika měsících pobytu ve vězení, kdy jsem se neúspěšně pokusil o odvolání a znovuotevření mého případu, mě odvedli do návštěvní místnosti. Návštěva… A dámská… Za skleněnou stěnou se na mě potměšile usmívala Lenka, se kterou jsem kdysi chodil. “Co tady děláš?” zeptal jsem se jí. Nebylo mi jasné, proč je tady, protože jsme se tenkrát rozešli ve zlém. Nikdy mi asi neodpustila mou nevěru a nikdy se mi už po našem rozchodu neozvala. Ani já už ji potom nevyhledával a nesnažil se o komunikaci. Byl jsem tedy zvědavý na její odpověď. “Ahoj Petře, přišla jsem se podívat, jak se ti vede. Dlouho jsem ti tvoji zradu nemohla odpustit, ale teď už jsem se nad to povznesla… Je ti odpuštěno… A mimochodem, věděl jsi, že Eva byla moje dobrá kamarádka už od základní školy? Je jí opravdu škoda, ale jinak to nešlo…”