Šedivý kohout (12. část)

12

Probudila jsem se do tmy.

Co má tohle všechno znamenat?

Patřím sem nebo do blázince? Jde snad o nějaký hloupý žert nebo o promyšlené spiknutí, které mě má poškodit? Co by se na mně vzali? Nemám žádný majetek, nejsem mladá, krásná ani ničím zajímavá.

Čí je tenhle byt? Můj? Nás obou?

Proč mě v něm drží násilím?

Rozsvítila jsem si lampičku. Byla černá, hranatá a na první pohled z Ikey. Takovou bych si nikdy nevybrala.

Z police nad hlavou jsem sundala tři fotografie v bílých rámečcích. Už jsem je znala – první fotka byla pod kaštanem, druhá s mísou polévky, třetí zachycovala první novomanželský polibek.

Zkoumala jsem je celou věčnost. Už jsem to chtěla vzdát, když jsem si všimla něčeho znepokojivého.

Na „líbací“ fotce měl Luboš dvě velká mateřská znaménka vlevo pod nosem.

Jenže teď žádné pihy neměl.

Že by si je nechal odstranit? Zrovna on?

Vracela jsem fotografie na polici a rovnala je. Zvažovala jsem možnosti:

– Nebudu to řešit. Nemožné.

– Zavolám policii. Nejspíš se mi vysmějí.

– Uteču. Možné, ale těžko proveditelné.

– Prozkoumám terén. Ano, trefa do černého.

Budu sledovat každý pohyb jeho tváře, každé zavrzání dveří. Postupně prohledám všechny místnosti, všechny skříně, dokud tomu nepřijdu na kloub.

Tajemství jsou od toho, aby se odhalovala. A jakou má člověk radost, když se mu to podaří. A jak je zklamaný, když mu dojde, že už narazil na dno reality.

Potřebovala jsem nějaký důkaz. Třeba občanku. Kde může být?

Prohrabu si kapsy. Nahmatám zmuchlaný papírek. Vypadá jako účtenka z parkoviště. To nedává smysl. Auto nemám. Nebo o tom aspoň nevím.

Klidně jsem ji mohla ztratit. Nebo nechat v nemocnici, v cukrárně, mohla mi vypadnout do kanálu, v křoví, na ulici.

Občanka mi nepomůže. Nemůžu se spolehnout ani sama na sebe, potřebuju ujištění od někoho, kdo mě dobře zná.

Rozhodla jsem se, že zkusím kontaktovat své kolegyně, Blanku nebo Klárku.

Zajdeme do cukrárny a hned budu vědět, co je pravda a co lež.

 (...)