31. Levada das 25 Fontes

*

31. Levada das 25 Fontes

Když už jednou jste na Madeiře, určitě se nevyhnete návštěvě dvou legendárních levad, a to k vodopádu Ricso a 25 pramenům. Jedná se o povinnou trasu každého výletníka bez ohledu na věk, zdravotní způsobilost a sexuální orientaci.

„Žádné obavy, přátelé, nejen že tyto levady s přehledem zvládají starci o holích a maminky s kočárky, navíc se už na začátku vtipně vyhneme značnému převýšení, protože tím kopcem, co je před námi, projdeme skrz. Ano, támhletím tunelem. On je sice kilometr dlouhý, je v něm mokro, průvan a stěny jsou plesnivé, ale je dobře udržovaný. Ujistěte se, že máte baterku, a nemáte klaustrofobii,“ informuje nás průvodkyně Irena a nebojácně mizí v temnotě vlhké sluje. Podzemím vede přibližně metr široká štola, z níž polovinu zabírá potrubí, kterým protéká voda levady. Pro chůzi zbývá jen úzká hrbolatá stezka. Čelová lampa je zde nenahraditelným pomocníkem, ale má i své mouchy. Vidíte vždycky jen na jedno místo, pročež vás tu a tam uhodí do ramene vyčnívající balvan, nebo šlápnete do nečekaně hluboké louže. Afričtí otroci budující levady byli buďto poněkud ledabylí, nebo lehce zlomyslní. Ovšem už tenkrát, a to je třeba ocenit, razili tunely velmi progresivně. Z obou stran kopce kopaly současně dvě čety kopáčů, které se nakonec setkaly uprostřed. Nevím proč, ale velmi často jednu skupinu afrických tunelářů tvořili vytáhlí Masajové a tu druhou maličcí Pygmejové. Místo, kde se obě party setkaly, bezpečně poznáte, když na ně narazíte (a zde je výraz narazíte zcela na místě). Většinou to nejdřív křupne a zhasne čelovka, vzápětí dostanete tupý úder do hlavy, upadnete do bezvědomí, pak do kaluže, v dálce se objeví bílé světlo, to se zvětšuje, zvětšuje a náhle nad vámi zazní hlas: „Grüß Gott. Ist alles in Ordnung?“ Ano, přesně tak to obvykle probíhá a neptejte se mě, jak to vím.

Všichni spoluvýletníci už znuděně posedávají na betonové zídce za tunelem, svačiny mají dávno snědené, z mastných ubrousků poskládané origami, dloubají se v nose, houpají nohama, ale když vidí, že hned za párem křepkých německých penzistů opouštím noru vratkým krokem konečně i já, otírám si větrovku od bahna, hlavu od krve a mručivým hlasem nespokojence pronáším kletby, neskrývají radost, že mě zase vidí, propukají v jásot a s povzbudivými slovy: „No to je dost, tebe aby si tak pro smrt poslal, ani si nesedej,“ se společně vydáváme na další část cesty. Tady jsem konečně pochopil, proč k madeirskému národnímu kroji patří ta srandovní čepička s dlouhou anténkou. Ta jim přece v tunelech detekuje snížení stropu, aby se nemlátili do hlavy!

Zprvu široká cesta provázející levadu se postupně zužuje v kamenitý chodník. Svah hustě porostlý kobercem zeleně se sklání nad koryto porostlé mechy, do kterého odkapává rosa z převislých kapradin, v proudu se prohánějí pstruzi, ze stromů visí provazce lišejníků a větve těch letitých velikánů se vznešeně klenou nad pěšinou jako zelený baldachýn. Celá ta pastorální idyla je natolik dech beroucí, velkolepě skvostná a dojemně okouzlující, že se člověk až maličko zdráhá vyhovět volání přírody a nemaje toalety, oskočit si do vavřínového houští. Pravda, trošku to zavání znesvěcením panenského biotopu, ale ruku na srdce, kolikrát máte příležitost utřít si zadek bobkovým listem, že. Ostatně mám pocit, že výstižný název jej k tomuto účelu přímo předurčuje.

Ale dosti fekálních historek, ještě musím nasnímat pár gigabajtů fotografií, dohnat skupinu a nezabít se při tom. Většinu chodníků nad nebezpečnými srázy sice chrání jednoduché zábradlí z drátu protaženého železnými sloupky, tu a tam ovšem zábrana chybí. Obzvláště na místech s malebnými panorámaty bývá lankové hrazení v neutěšeném stavu, takže když šlápnete špatně, výhledu si užijete jen krátce. Takříkajíc letmo. 

Po několika málo kilometrech společně přicházíme k vodopádu 25 Fontes. Hypnoticky fascinující místo. Není divu, že se odsud nikomu nechce. Davy lidí posedávají po kamenech, besedují, vzájemně se fotografují, aktualizují své facebookové profily novými snímky a přepočítávají, zda pramenů, zurčících po mechu impozantního skalního amfiteátru, je opravdu pětadvacet.