My

byl jsi jen obyčejný starý muž
milovals historii
a psal dopisy
po tvé smrti
přál sis abychom tvoje tužby nezazdily
přesto se občas naše oči točily
jak mlýnské kolo
bělmo a obočí ve střetu tolikrát
co sis to jen myslel, abychom udělaly
-

tvé myšlenky jsme rozprášily
okolo kostela tak jak sis to přál
spí tam tvůj kousek - za tohle jsme se ještě neomlouvaly
a další kousek tebe spí pořád u plyšového psa
k mým druhým narozeninám
mezi pohledy které jsi psal do Vacova
a stříbrnou holubičku mezi všemi kresbami v památníku
ta malá holka co šlápla do hovna a tys jí nadával
zapálí si u patníku na sídlišti taky jednu ze svých rakví

-

ani nevím, kolikrát proklels rakovinu
cucala šťávu z babičky a já si toho ani nevšimla
zatímco umírala já jí spala na klíně a vlastně je těžké říct
co všechno si z ní pamatuju
je podobná mámě, když i ona stárne
šaty zašlou červení lovila vždycky z naší skříně
ohrádku ze dřeva slepila gumičkou z mých vlasů

měly jsme jeleny, srnky, vlky
všechny jsme léčily a věřily v cestu
vrásky jí hloubily tvář daleko dřív než tobě
a kdykoli hrdlička zavrká na balkoně
s láskou vzpomenu si na ně

-
a teď po letech si píšu sama a rukou rozcuchávám mlhu
jaká ironie
co zbylo mi z nich
prázdná krabice se zvířecími figurkami
- rozdala jsem je dětem
ohrádka dávno proleželá smetím
a tisíc vzpomínek - máma nevěří že ještě znám jejich hlas
bylo to dávno
ale
určité minuty co dotkly se dítěte
se nedají nikdy zapomenout
jsou tu pro nás
abychom navěky mohly dýchat

-
zkrátka
pro mě byl
zcela neobyčejný starý muž
řekněte
málokdo dožije devadesát jedna let bez chyb pleti
bez vrásek
bez bědování na stáří

říkají, snad aby mě utěšili
že sledují mě z nebe
ale já doufám, že tohle se vážně neděje
určitě nechci
aby mě viděli
ve všech každodenních dobách mého umírání
prostě ať jdou dál a už se neohlížejí
ať si mě uloží
někam dozadu takovou jaká jsem bývala v jejich snech

bát se nemusí, že bych přes všechny neřesti
utopila vzpomínky
protože zrovna oni
se narodili pro to
nebýt v druhých pohřbeni

občas na mě mrknou podivný cukrbliky když lidi řeknou
že mám po něm tvář jak z první republiky
a emoce rozhárané po jeho kučeravé
životní lásce
a jestli jsem po nich zdědila i dlouhé ráhno tmy
nikomu to nepovím
to všechno navždy skrývám v sobě
ať už navazuji na to co sráží mě dolů

já se nezlobím
dokud jsem tady - jakákoliv
v zádech hřeje mě ne zcela mrtvé My