Nezapomeň lítat

Ještě, než začnu, navrhuju tykání. Konec konců jsi můj čtenář, a to už je docela důvěrný vztah.

Musím začít tak, jak jsem původně nechtěl. Skokem ze dvou metrů přímo na obličej. V dětském parku máme takovou krásnou prolézačku. Chodil jsem tam se svýma klukama, když byli ještě malí. A tak sedím na lavičce, čtu si a občas mrknu na hemžení dětí na hřišti. Oči jsem zvednul zrovna ve chvíli, kdy asi tak čtyř, pětileté dítě zavolalo na maminku, která seděla vedle mě: „Mamííí – já letííím!!!“

To, co jsem pak viděl mě dost šokovalo. Dítko stálo ve výšce dvou metrů na vrcholu dětského hradu, roztáhlo ruce a hups, skočilo dolů. Neboj – byl tam písek. Ale dopadlo přímo na nos. A hned s pusou plnou písku ale s úsměvem od ucha k uchu si ověřuje: „Vidělas mě, jak jsem letěl? Vidělas to?“

Možná jsi už u podobné scénky byl taky, ale to hlavní, to, co se mnou pohnulo, to byla reakce maminky. Usmála se, a říká: „Šikulka, ještě zlepši to přistání.“ No to snad ne! Sociálku na takovou mámu! Tady se jí málem zabije dítě a ona kouká, jak leze nahoru a chystá se na další „let“.

„Nemáte strach, že si něco udělá?“ zeptal jsem se zvědavě. „Já bych mu to na vašem místě nedovolil.“

„A jak byste chtěl někomu zakázat lítat,“ zeptala se jednoduše, „zvlášť když ví, že to umí?“

Musím říct, že na to jsem odpověď nenašel. A navíc jsem si vzpomněl, že i já jsem kdysi uměl lítat. Přesně tak. A dnes věřím, že všichni jsme kdysi uměli lítat. A nejen to. Mohl jsem být nezranitelný, byl jsem ve vesmíru, přežil jsem sám na ostrově, vlastnoručně jsem dokázal ulovit mamuta, naporcovat ho kamennou sekyrou a nakrmil jím celý svůj kmen. Rozumíš o co jde?

Říkáme, že děti mají svůj vlastní svět. A říkáme to zejména proto, že máme představu, že děti opravdovému světu ještě nerozumí. Ale není to spíš tak, že svět, ve kterém jsme kdysi mohli lítat i my, už je od nás tak daleko, že naopak my dospělí už nerozumíme dětskému světu?

Zapomněli jsme lítat.

Jako kluk jsem měl třeba náramek, který mi umožnil projít řekou z kyseliny. Stačilo ho mít na ruce a byl jsem nezranitelný. Dnes vím, že to byl kousek pásku, kterým se převazují palety s cihlama. Samozřejmě bez jakýchkoli nadpozemských vlastností.

Vzpomínám si i na naši vesmírnou raketu. Dala se ale použít i jako letadlo. Dospělí, kteří chodili okolo viděli partu dětí, která si nanosila nějaké drátky, provázky, kamínky a další veteš do zapomenuté kameninové kanalizační roury. My jsme ale chystali expedici na Mars, a tak jsme stavěli palubní počítač, řešili raketový pohon, skafandry a spoustu dalších věcí.

A živě si vybavuji ten pocit, kdy jsme odpočítali start a vyrazili na vesmírnou misi. To by mi nikdo nedokázal vysvětlit, že jsem jen v nějaké rouře, která se ani nehnula.

Vůbec nevím, kdy jsem zapomněl lítat. Vzpomínám si jen, že u babičky bylo schodiště se šesti schody. S mírným rozběhem se dalo skočit až dolů. Ale to nebyl skok. Byl to let! Opravdový let! Dokážeš přeci rozlišit co je skok a co je let ne?

K babičce se jezdilo jednou za rok o prázdninách. A jeden rok jsem z těch schodů jen skočil. Chápeš? Místo abych letěl, jenom jsem seskočil ze schodů. V tu dobu mi to asi tak nepřišlo, to už si nevybavuju, ale dnes je to víc než melancholické.

Vsadím se, o co chceš, žes kdysi taky lítal. Kdys na to zapomněl ty? Jak to, že tak důležité umění, jakým schopnost lítat určitě je, se vytratí, zapomene, změní na nějaké trapné poskakování?

Myslím, že jsem na to přišel. Uvěřili jsme tomu, že to nejde. Jiní lidé nám prostě namluvili, že náš let je jen skok ze schodů, raketoplán je nějaká roura z kanálu a mamuti už dávno vyhynuli. Je to prostě otázka víry. Věříš, že můžeš lítat? Pak zřejmě můžeš. Ale jak jednou uvěříš tomu, že to nejde, není cesta zpět. Už se prostě neproletíš.

Jak říkám – už patřím mezi „nelétavce“. Pokud tedy nepočítám sny. Je zajímavý, kolik způsobů ve snu najdeš, když chceš letět.

Například já vůbec nelítám na posteli. Snad ani jako dítě. Přitom je to prý nejčastější letecký sen. Ne. Mně stačí nějaký podsedák, případně nafukovací kruh, na který si sednu a už letím. Nebo si ho dám pod sebe a lehnu si na něj, jako když se neplavci učí splývat s korkovou destičkou.

Dokážu tak uletět pár desítek kilometrů, ale je to dost namáhavé. Plavu totiž ve vzduchu. Dost mě z toho bolí ruce, protože musím fakt makat. Trochu to vypadá jako plavecký maraton – ten příměr mě asi dost svazuje. Taky mi nejde letět výš, než nějakých 50 metrů. No, aspoň něco.

Jsou dny, kdy letím tak, že se rozběhnu a skočím placáka. Zastavím se pár centimetrů nad zemí jako na vzduchovém polštáři. Nebo skočím z nějaké dvoumetrové výšky a funguje to taky. Je v tom větší svoboda, protože nepotřebuju žádné polštářky a jde to jen tak. Na druhou stranu ale nemůžu takhle výš, než nad hlavy okolo jdoucích chodců a budím trochu zvědavost.

Třetí možnost není vlastně ani tak let, jako spíš prodloužený krok. Prostě mě napadlo, že krok je vlastně to, že zvednu jednu nohu, posunu vpřed a pak jí položím, abych mohl zvednout druhou. Takže co kdybych tu druhou zvednul dřív? A pak už jen stačí žádnou nohu nevrátit na zem, a je to. Ne, že bych přímo letěl, jen můžu udělat libovolně dlouhý krok.

Jen párkrát jsem zkusil si o tom promluvit s někým ze svých přátel. Nepochopil mě nikdo. Možná si už neumí vzpomenout, možná se bojí věřit, že když skočí, zastaví se nad zemí a poletí. Nebo si nechali namluvit, že člověk přece lítat nemůže.

Chválím tedy všechny, kteří svým dětem dovolí lítat a tiše závidím těm, kteří to ještě nezapomněli.