Zpěv za doprovodu strunných nástrojů neboli drone

Žij tak, aby lidé okolo tebe mohli být šťastní.
Říkávala mi babička u stolu, u bílé kávy, mastily jsme karty, listy lítaly, prší i sedmičky a její tenká kůže na rukou se napínala a stahovala; bylo slyšet, jak šustí a praská a zpomaleně se všude sypaly drobné šupinky kůže. Pomalu dopadaly na zem. Za okny pokračoval podzim, ten nikdy nekončící podzim, stromy se o sebe třely ve větru, napínaly se a stahovaly, šustily a praskaly a ve zpomalených záběrech se z nich sypalo listí.
Také dopadalo na zem. Pamatuj člověče. 

Pamatuj Jiříku, říkávala babička a kouřila cigaretu a koukala ven z okna v chalupě v horách nekonečné.

Potřebuji ti ukázat kus své země, potřebuji. Kus země, kde jsem král. Není to dlouho, nedávno jsem se jím stal, ještě čekám na korunovaci, tu skvostnou apoteózu, jen se z toho neposrat. Jen se z toho neposrat. To zas říkával děda.  
Není to daleko, někde mezi chalupou v horách nekonečnou a Krásnou, tam na hranicích, kde ještě léči doktor Kittel. Ten duch, ten geist, genius loci zahalený v kouzelném kabátu, jenž se nám prohání nad hlavou. Sedím na místě a pročítám se svým příběhem, který dovolím si psát. Ale je to přeci něco úplně jiného číst Nikolu Šuhaje v Koločavě, anebo mít rád na Čihadlech. Jdu tím svým kusem země a za mnou a vedle mě a přede mnou se táhnou všichni ti, které jsem potkal. Žijící a i mrtví, naskakují na sebe, mnohdy žijí v několika časech naráz – duševní fextové a už teď je jich moc, až se někdy úzkostí zalykám. Vstupují do mého světa, skrze zdi, sedí na pohovkách a vystrkují hlavu z šuplíků, na některé jsem už popravdě zapomněl, některým pomalu mizí tváře a smrti už usmívají, ostatně se mi o tom kdysi i zdálo a v nekonečné smyčce těchto prolnutých časů, jsem na konci snu, kterým začínal, našel i sám sebe. 
Nu je to tak? Že pod šmodrchanci, v zablácení všeho to, co zbývá za námi tady dole na zemi, za našimi živými i mrtvými, můžeme nahlédnout i sami sebe? A ještě pořád někdy čekám na tu odpověď a jindy mi vlastně už nepřipadá důležitá.
 
Jako malý jsem si myslel, že Žalmy jsou odvozeny od žalu, který jsem pak v těch slových hledal. A starý pan farář Vilém Ráab, když jsme společně na kolenou šplhali po svatých schodech mi vysvětlil, že žalmy, řecky psalmos (ψαλμ?ς) pochází z psaní - psal´s mi, tedy prosbám, psaním a dopisům k duchu. Tenkrát jsem to ještě nechápal, ale natrvalo se ta slova usadila v mém kusu země a proto, vždy, když vidím pana faráře Ráaba, tak leží ve smrtelné posteli po Jakubu Demlovi ve Staré Boleslavi, těsně před smrtí, chudinka již vysušený, statný muž, který snaží se mi stisknout ruku, protože tisknout rukou uměl jenom on, jako on, jako chlap - to je stisk pane faráři au, au, au - vidím jej, jak mě provází po faře a vysvětluje obrazy a je z něj cítit kadidlo a mezi jeho atributy patří vaječný koňak a srolovaný papír s žalmem 103, který je celý od začátku do konce jen a jen o předstírání. A já tiskl jeho ruku a předstíral – au, au, au.

Je to zvláštní čas. Tohle to jaro, nej melancholičtější, co znám. Pověsíme na dveře lítost a budeme se tvářit, že se nic nestalo. Pověsíme na hřebík lítost a nadále už jen, budu prahnout po soucitu. Pověsím na hřebík celý ten svůj kus země. Už se s ním nechci zcela tahat, jen vědět, že někde tam vzadu jej mám, abych nezapomněl a taky neopomněl, protože rozhodnout se tady a teď, co je vlastně žalm, zcela úplně nejde oddělit od všeho toho, co mám. A to je právě to, že teď už vím, že ho mám. Ten svůj kus země. A nikdo mi jej nemůže ukrást i vzít. Jen snad, možná, kdo ví? já sám? A nebylo by to hrozné? Nejsou právě toto ta nejhorší provinění? Ten největší hřích. 
Děda vždycky, když umíral, tak se mi omlouval. 
Zkus Jiří sejít z toho snu, zkus k němu jít (ano protože se s ním stále vídám a povídám si s ním a když budu chtít můžu mluvit úplně se všemi) a konečně jednou z hloubky soucitu, který nechal sis jenom pro sebe, řekni: dědo, já tvoji omluvu přijímám.