Velké sousto část 1.

V hustém lese, daleko od cest, se rozprostírá tiché a klidné místo. Listí pod nohama šustí a větve nad hlavami vytvářejí tajemné stíny. Čerstvý studený vánek proniká mezi stromy a prochází sevřeným hrudníkem. Dýchá se opravdu ztěžka. V této lesní scenérii se dospělý muž, jako přízrak v krajině, vedle sebe drží malou dívku za ruku. Jejich spojené ruce působí jako jediný světlý bod ze všech možných scénářů. Jejich postavy jsou obklopeny nebezpečím, které se může skrývat za každým stromem. Les samotný je jako živý organismus, který dýchá temnotou a očima ztracených duší. Mechy a lišejníky pokrývají zvadlými odstíny zem, zatímco kořeny stromů se vinou jako prsty do temných hlubin. Hlasy zvířat a vzdálené šelesty stromoví přidávají další vrstvu nepřítomnosti. 

Neznámý pozorovatel, zakletý ve stínech, je zjevně naplněn podezřením a temnými myšlenkami, které ho nutí zůstat ve střehu. Celý les se stává prostředím plným nejasností a potenciálního nebezpečí. Vzduch je nasycen energií, která neodvratně vyvolává pocit, že něco temného a tajemného je na obzoru, připravené se zhmotnit z temnoty. 

 

“Zdá se mi to, nebo se za ruce nedrží?”

“Ten chlap tu holku nevede, ale táhne jí za sebou!” 

 

Je vidět, že se ho chvílemi pouští, ale i tak ruka držela ve stejné poloze vysíc na slabém proužku plastu. Dívenka potichu vzlykala a popotahovala. Druhou rukou si utírala oči a nos od tekoucích slz.

 

“Už tam budem prosím tě!” Ozval se mužský hlas směrem k dívence.
“Pomůžeš mi se zraněným ptáčkem.”

Oba prošli několik metrů od mého úkrytu pod velkým vyvráceným kmenem, kde jsem měl celtu zaházenou listím a tenkou vrstvou hrabanky. Díval jsem se jejich směrem a hlavou mi běželi různé scénáře toho, co by se mohlo dít a jaká by měla být moje adekvátní reakce.

Vytáhl jsem z pouzdra nůž s velkou černou čepelí. Pár kroků ode mě, daleko od všech lesních cest se zastavili.

“Pojď ukážu ti toho ptáčka, když mu dáš pusinku určitě se uzdraví” Řekl ten chlap a začal si rozepínat kalhoty. 

Viděl jsem jak si dává její ruku do rozkroku. Nečekal jsem dlouho.

Několika rychlými tichým kroky jsem se ocitl za ním.

Můj pohled se na okamžik střetl s pohledem malé holčičky. 

Slzičky v očích jak hrachy.

Tupá rána zezadu.

Muž pomalu vydechoval a otáčel svůj pohled za sebe. 

S bolestně zkrouceným obličejem se na mě podíval, bylo vidět že je překvapený. Po pár vteřinách se sesunul svou vahou na zem a můj nůž vyklouzl ze silně krvácející rány dole, vpravo od páteře. Malá spadla taky. Hodně se lekla a začala těžce dýchat. 

 

“Tady si hačni a nekoukej se” řekl jsem jí. Ďepla si na bobek s nataženou připoutanou rukou a otočila hlavu bokem. Položil jsem stále sípajícímu muži na kmen stromu vedle kterého ležel. 

Obkročmo jsem svým tělem zakryl dívenčin pohled a z lehká se ji posadil na ruku abych ji nezranil.

Nápřah, zamíření.

Koutkem oka jsem zkontroloval mužovu tvář který s vytřeštěnýma očima sledoval co se bude dít. Asi už neměl sílu křičet. 

Krev  se stékala v louži nedaleko jeho těla. 

 

“Musel jsem trefit ledviny nebo játra” řekl jsem si v hlavě a podíval se na jeho bezvládnou ruku. Znovu jsem se napřáhl.

Křuplo to.

Holčička sebou trhla a byla volná. Cápek byl zdá se v bezvědomí. 

Postavil jsem se a otočil k dívence.

“Nebolí tě nic? Jsi v pohodě?” Zeptal jsem se doslova něžným hláskem.

“Jo” odpověděla a utřela si nos. Utřel jsem si ho taky a rychlým pohledem sjel svoje oblečení jestli nemám nikde krev. Vypadalo to dobře. Popotáhnul jsem rýmu v nose a malá mě napodobila. 

Otřel jsem nůž od krve o jeho džíny a zkontroloval čepel, jestli na ní kost nezanechala větší stopy. Byla bez jediného zoubku. Vrátil jsem ho do pouzdra na opasku a pohladil holčinu po vlasech.

“Kde bydlíš?” 

Rozhlédla se po lese a pokrčila rameny. 

“Tak půjdeme cestou odkud si přišla, ano?” 

Kývla hlavou.

Pomalu jsme procházeli lesem cestou kudy se sem mohli dostat až jsme narazili na lesní cestu vyježděnou od aut. Seskočila v holinkách z vyvýšeného terénu na cestu a chytla se mě za ruku. Příjemně to zahřálo.

Usmál jsem se na ní ale jí do smíchu nebylo. 

Asi za kilometr jsme došli na okraj lesa kde byli vidět domy. 

“Ten oranžovej” řekla zničeno nic a táhla mě směrem tam. 

“Kdepak, už musíš jít sama. Počkám tady a budu koukat než si tě maminka vyzvedne.” Řekl jsem jí a pustil její zmrzlou tlapku. Utíkala směrem k nedalékému domu s oranžovou fasádou a černou špičatou střechou. Cestou volala na mámu. Doběhla k brance, otevřela a vběhla dovnitř. Než jsem se otočil k odchodu viděl jsem jak ji drží mamka v náručí u hlavního vchodu do domu. Díky bohu.

 

Pomalu jsem se vracel zpátky ke svému táboru a přemýšlel. Hlavou se mi skutečně honilo leccos.

“Tak a sem v prdeli, ta malá mě teď popisuje rodičům, ti mě popíšou fízlům, fízlové udělaj identikit a můžu se jít zhoupnout.”

 “Jsem teď defakto bezdomovec a ještě sem zabil trotla a usek mu pracku.”

”Sem v prdeli kurva.”

“Proč sem mu nepřezíznul jenom ten stahovací pásek?!”

Zrychlil jsem krok abych byl na místě co nejdříve. Sledoval jsem svoje nohy a občas se podíval před sebe aby mě netrefila větev. Přistihl jsem se, že sem tam koukám jestli nenajdu houbu k večeři. 

Asi ze zvyku.

Ještě jsem přidal do kroku a téměř běžel.

“Pičovina, tý holce byli tak čtyři a byla v šoku, nemá šanci si mě zapamatovat.”

“Podívej se kolem kdes co nechal ukliď a vypadni. Za pár dnů si na to nevzpomeneš.” Uklidňoval jsem se až jsem sám sebe přesvědčil. Povolil jsem tempo a uvolnil se. 

“Ne ten neutekl,”

“S dírou v zádech nemá nárok”

Došel jsem na místo a z dálky skontroloval tělo toho chlapa. Je v jiné poloze než jsem ho nechal. Asi ještě nebylo po něm a snažil se odplazit. Všechno jsem si sbalil do svého velkého zeleného batohu a hodil ho na záda. Zdál se mi těžší než včera. Došel jsem pár kroků k mrtvole a jemně ho kopl špičkou do čela. V ústech mu bublala krev.

“Tyvole ty ještě dejcháš?!” Řekl jsem nahlas a schodil za sebe svůj batoh. Vytáhl jsem svůj menší nůž a strčil do těla nohou. Tím jsem ho převrátil na záda. Z úst mu krom bublin vycházel i slabý zvuk bolesti. 

“Ty i kdybys chtěl neodejdeš.” Proplulo mi skrze rty. Znovu jsem si nasadil batoh. Naposledy jsem se na umírajícího podíval a chtěl jsem odejít. 

Jako by mi v hlavě ruplo.

Otočil jsem se. Jedním pohybem opět shodil batoh.

Postavil jsem se nad něj.

Nůž prořízl barevné tričko s potiskem a odhalil kůži.

Podíval jsem se mu do očí.

Byl napůl při vědomí 

Zarazil jsem špičku nože do levé části hrudníku a táhl jsem směrem dolů.

“Děti se nepíchaj!” Zařval jsem mu do tváře.

Špička nože tančila v jeho kůži až byl rozpoznatelný nápis “PEDOFIL”.

Chtěl jsem mu ještě plivnout do tváře, ale kdepak! Žádná DNA nebude!

Narovnal jsem se a protáhl záda. Zhluboka jsem si oddechl. Následoval hluboký nádech do břicha. Rychle jsem se rozhlédl, krok k batohu, batoh na záda. 

“Adios” řekl jsem polohlasně a vyrazil na cestu.

 

“Tísňová linka, jak vám můžeme pomoci?”

“Dobrý den, prosím vás moje dcera má na sobě cizí krev, vrátila se sama z lesa a řekla mi že jí tam odvedl nějakej chlap!”

“Dobře paní jak se jmenujete a jaká je vaše adresa? Je dcera nebo někdo další zraněný!”

“Dceři asi nic není už jsem jí kontrolovala krev asi není její!”

Dobře paní, jaká je vaše adresa a jméno? Posíláme hlídku na místo.”

Detektiv Lesák zaslechl zvuky přírody, které pronikaly hustými stromy. Mírný vánek hladil jeho tvář a listí šustilo pod jeho botami. Přestože se nacházel daleko od civilizace, věděl, že jeho úkolem je přivést spravedlnost i sem, do temných hlubin lesa.

Případ, který ho sem zavedl, byl neobvyklý. Výpověď malé Elišky a její matky, paní Matisové, ho zavedla na okraj tohoto divokého prostoru. Dívčina hrůza byla cítit v každém slově, které vypověděla.

"Pane, tam... tam jsem ho viděla," zašeptala Emily, její oči plné strachu a nevinnosti. "Byl to pán v černým oblečení s nožem a pak druhý co mě držel za ruce nějakou šňůrou a měl stažené kalhoty a koukal mu z nich pindík."

Matka, paní Matisová se chvěla od slz a stiskla dceru pevněji. Její hlas zněl zlomeně: "Prosím vás, pomozte nám. Nechci, aby se nám stalo něco ještě horšího. Ten člověk... byl nebezpečný."

Detektiv Lesák si povzdechl a opět zhluboka nadechl. Věděl, že každá sekunda je důležitá. Bylo na něm a jeho týmu, aby překonal temnotu lesa a našel odpovědi. Když vstoupil mezi stromy, cítil, jak se vzduch stává hustým a naplněným tajemstvím.

Začínal své vyšetřování ve stínu, kde se pravda a klam mísí a stopa trestného činu se ztrácí v nekonečných korunách stromů. Připravený čelit všem výzvám, které les před něj postaví, začal postupovat vpřed.

Při každém kroku si všímal důmyslných detailů, které mu les nabízel. Listí, které se houpalo na větvích, stopy zvířat a tajemné zvuky, které přerušovaly ticho. Byl to tanec mezi možnostmi a nejistotou, kde se každý krok mohl stát klíčem k rozluštění hádanky.

“Máme to!” Zavolal člen týmu detektiva Lesáka. 

Na to detektiv zavolal pár desítek metrů před sebe:

“Jak to vypadá?!”

“Blbě” ozval se druhý muž v policejní uniformě a gestem hlavy naznačil že není dobré pokračovat na místo s malou a její maminkou. 

“Počkáme tady ano?” Zeptal se detektiv malé slečny a klekl si k ní do mechu.

“Ty jsi Eliška viď?”

Dívenka pokývala hlavou na odpověď.

“Pověs mi, copak tě přivedlo až tak daleko od domova?”

Byl to nápad pána s ptáčky. Šli jsme zachránit ptáčka co měl bebí.”

“Aha, a jak ten pán s ptáčkama vypadal?”

“Byl velkej a měl brýle”

“A vzpomněla by sis co měl na sobě?”

“Kalhoty a tričko, a měl pindíka”

“Ahá, a jak víš že měl pindíka?”

V detektivovi se začala vařit krev.

“Měl ho v kalhotách a říkal že to je ten ptáček co potřebuje pomoc”

Detektiv se díval do tváře malé holčičky, která si zdá se právě prošla peklem. Přemýšlel nad dalšími otázkami, které jí nerozruší ale zároveň se z nich něco dozví.

“Šla si s nim sama nebo si nechtěla?”

“Nejdřív sem chtěla, ale pak sem se začala bát a chtěla sem zase domů.”

“Držel tě za ruku?”

“Jo, a pak mě přidělal k němu”

K detektivovi se naklonil kolega a něco zašeptal. Lesák jen kývl hlavou a pokračoval.

“Jakpak ses dostala domů? Jsi moc statečná že si to zvládla”

“Jinej pán mě vzal domů, myslím že mě zachránil”

Po několika minutách otázek směrem k Elišce a její mamince je doprovodil jeden s kolegů zpět k domu kde se domluvili na dalším postupu.

Mezi tím se detektiv přiblížil k místu činu, kde již pracovali kolegové v bílých oblecích na sběru stop.

Detektiv Lesák si přitáhl kraťasy a pokračoval v prozkoumávání místa činu. Věděl, že každá stopa může být důležitá při vyšetřování případu. Postupně procházel okolí, sledoval pozorně zem, stromy a okolní vegetaci, hledal cokoli, co by mu mohlo poskytnout nějaký náznak.

Kolegové v bílých oblecích právě shromažďovali důkazy a vytvářeli detailní záznamy. Lesák se k nim připojil a začal si prohlížet stopy a stopové znaky, které byly na místě patrné. Zaměřil se na otisky bot a vybledlé cestičky v mechu, které by mohly naznačovat, kterým směrem se malá Eliška a její doprovod vydali a kam se tento “zachránce” ztratil.

Detektiv vytáhl svůj notes a začal si dělat poznámky. Zaznamenal si detaily o otiscích bot, značkách na stromech a dalších indiciích, které by mohly vést k odhalení pachatelů. Zároveň se zamyslel nad tím, jaké další kroky by měl podniknout a jaké informace by mohl získat od ostatních svědků nebo obyvatel blízkého okolí.

Věděl, že čas je důležitým faktorem. Každá minuta může znamenat rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem. Chtěl co nejrychleji přijít na stopu pachatelů a zajistit, aby Eliška a její matka byly v bezpečí.

S kolegy z forenzního týmu pokračovali ve sběru důkazů a v prozkoumávání okolí až do pozdního večera. Každý kamínek, každá kapka krve, každá zanechaná stopa byla důležitá. Bylo to jako skládanka, kde každý kousek vedl k dalšímu.

 

Lesák si sedl v kanceláři o kterou se dělil s kolegou a nahlas si oddechl.

“Prej máš záživný jatka.” Pronesl suše Lesákův kolega a pohodlně se uvelebil do kancelářské židle. 

“Slabý slovo!” Pronesl naštvaně detektiv lesák.

“Tak povídej Lesi” zaznělo od kolegy.

“Co povídej, jak povídej?!” V bezradných gestech mával Lesák rukama.

“Maník zatáhl malou holku do lesa kde jí chtěl asi osahávat a skončil probodnutej s useklou rukou a s vyřezaným nápisem PEDOFIL přes celej hrudník!”

Nastalo ticho.

“Já ani nevim jestli to chci vyšetřovat!”

“Klid Lesi, na jednu stranu o úchyla míň, ale na druhou stranu nemůžeš nechat běhat venku magora co seká ruce a píše na svojí oběť.”

Znovu chvilka ticha. Atmosféra zhoustla.

“To sice jo, ale jak s tím pujdem ven lidi mu budou chtít dát medajli a já bych, být po mým byl mezi nima…” 

“Jó, v tomhle máš asi pravdu. No, a máte nějaký stopy nebo podezřelého?”

“Mám hovno, otisk boty ale neůplnej velikost 41/43 asi nějaký pohorky, pak hektolitry krve. Kluci sebrali stopy, udělali stěry tak počkáme co najdou.”

“To zní rozumně, já už půjdu, je pozdě.” Na to se Lesiho kolega zvedl ze židle a vydal se ke dveřím. 

“Udělám zápis a taky mizim, měj se a hezkej víkend.” Odpověděl Lesi a zapnul si počítač.

Lesák se ponořil do psaní zápisu, zaznamenávaje veškeré důležité informace z vyšetřování. Po dokončení se zvedl a zamířil k východu. Před výstupem z kanceláře se zastavil a podíval se na stůl, kde ležely fotografie malé holčičky a další důkazy z místa činu.Cítil, že se musí rozhodnout, zda se toho případu ujme, i když ví, že to přinese s sebou jak emocionální, tak profesní náročnosti. Zavřel oči a vybavil si tvář malé Elišky, plnou strachu a bezbrannosti. Uvědomil si, že je jeho povoláním chránit nevinné a pronásledovat zločince.

Lesák si vzpomněl na svou přísahu, kterou složil při vstupu do služby. Představa, jak by se cítil, kdyby zklamal důvěru lidí, kterým slíbil ochranu byla trýznivá. Věděl, že nemůže nechat magora běhat mezi lidmi.

Rozhodnutí padlo. Detektiv Lesák věděl, že musí vyšetřování tohoto případu přijmout a vynaložit veškeré úsilí na dopadení pachatele. Vstoupil do chladného nočního vzduchu a vykročil směrem k autu, s odhodláním že to dá.

Další den začne nová kapitola vyšetřování. Lesák se připraví na další kroky ve vyšetřování, hledání podezřelých a shromažďování důkazů. Jeho odhodlání a vytrvalost ho povedou blíže k pravdě a spravedlnosti.

---