35. Cabo Girao

35. Cabo Girão 

„So what haven't you seen yet? Co jste ještě neviděli,“ dumá nahlas šofér Decio, přičemž zběsile kroutí volantem zdolávaje stoupavé serpentiny. Za chvilku šibalsky pozdvihuje obočí a ptá se: „Netrpíte někdo závratěmi? To by byla škoda, protože za chvíli nás čeká opravdový unikát. Cabo Girão, druhý nejvyšší útes v Evropě!“

„Jú, na to se těšte, tam to znám,“ přikládá pod kotel naší zvědavosti Irena, „půlkruhová vyhlídka vyčnívá do prostoru, trošku připomíná kazatelnu a má průhlednou skleněnou podlahu. Když se odvážíte na ni vstoupit, budete se cítit jako ptáci v letu. Kdo má pro strach uděláno a lehce se nakloní přes zábradlí, pořídí úžasné fotografie. Před sebou uvidíte zdánlivě nekonečný Atlantský oceán a přímo pod sebou pláž a malinkatá políčka. Z levého okraje dohlédnete na sousední vyhlídku Rancho, na malebnou vesnici Câmara de Lobos a město Funchal. Z pravého okraje se budete kochat pohledem na příkré útesy nad oceánem a v dáli můžete zahlédnout Ilhas Desertas, neobydlené ostrovy, které jsou domovem vzácných a přísně chráněných tuleňů středomořských.“

Na poněkud předimenzovaném parkovišti nás vítá kolosální billboard s informací, že Cabo Girão Skywalk je se svými 589 metry nad mořem nejvyšší vyhlídkou na Madeiře a podle mnohých tabulek, knižních průvodců či reklamních materiálů druhým nejvyšším útesem v Evropě. Nu, připustíme-li alespoň teoreticky, že se Madeira nachází v Evropě, je to přinejmenším čtvrtý druhý nejvyšší evropský útes, o kterém jsem slyšel. Pravda, žádný z nich jsem na vlastní oči neviděl. Co je však nejhorší, schyluje se k tomu, že ani Cabo Girão na vlastní oči nespatřím. Rychlostí lesního požáru se od oceánu žene mlha. Výhodou je, že se tím pádem neplatí vstupné, nevýhodou je, že není vůbec, ale vůbec nic vidět. Když předpažím, vidím si ruku jen po zápěstí. Skleněná podlaha terasy je zcela neprůhledná a kde se nalézá zábradlí, musím zjistit hmatem. Akrofobie rozhodně nehrozí, naopak, problémy mají klaustrofobici. Mraky nad námi, mraky pod námi, mraky kolem nás. Nějak podobně se musí cítit bigotní křesťan v nebi. I tak jde o děsivý zážitek. Kdybych dostal facku, ani nevím od koho.

Ovšem i na tento problém má Decio v záloze řešení. Jen kousek od Cabo Girão směrem k hlavnímu městu nás vysazuje na další vyhlídce zvané Rancho. Místo je pozoruhodné tím, že zde není po mlze ani památky, ale co je hlavní, vyhlídkovou plošinu korunuje horní stanice lanovky, jejíž primární úlohou není zpřístupňovat kopce a vozit lidi nahoru, ale právě naopak. Dopravuje místní zemědělce dolů na políčka, ke kterým měli ještě před deseti lety přístup pouze po moři. V roce 2003 však za štědrého přispění EU k polím z útesu zbudovali lanovou dráhu, pročež rolníci mohli veslice prodat židovi a pořídit si značkové rycí vidle.

Musí to být radost, vozit se na záhumenek lanovkou. I naše skupina má pro lanovky slabost, i když v mém případě to není ani tak slabost, jako spíš obyčejná lenost, proto přemlouváme paní v kukani u strojovny, aby nás v kabince na lanech spustila z dvou set metrového prakticky kolmého srázu. Lanovkářka se nechává přemluvit celkem snadno, pětieurová bankovka od každého je pro ni zřejmě dostatečně motivující, pouze nás upozorňuje, že až budeme chtít zase nahoru, musíme před nastoupením zamávat do kamery na sloupu, ona si všimne a vyveze nás. Pokud to bude ještě v pracovní době. 

A tak se v pozdním odpoledni procházíme po opuštěné oblázkové pláži, necháváme si omývat nohy chladivými vlnami Atlantiku, pozorujeme mořské ptactvo a chválíme zahrádkáře, jak pěkně okopané mají řádky brambor na takhle blbě dostupném místě. Pod těmito strmými útesy se díky klimatu velmi daří ovoci i zelenině. Zjišťuji například, že rajčata pěstovaná zde na pobřeží není třeba před snědením solit. Také si při pohledu vzhůru můžu konečně prohlédnout i prosklenou vyhlídku Cabo Girão Skywalk ozářenou zapadajícím sluncem a plnou kochajících se turistů. Ano, tak vrtošivé počasí je na Madeiře.