Armáda

Abstrakt:
Ženy a armáda. Je to ale zdravé spojení? Nebo, je snad společnost ve které žijeme, nemocná?

Všechno co jsem v životě získal, já voják z povolání, a stálo to alespoň za něco, jsem získal jen díky ženám. Nevěříte, tak si poslechněte můj příběh.
Kdy to začalo?
Asi někdy jak začala platit novela branného zákona, která přestala rozlišovat mezi muži a ženami. Vše se ale začalo vyvíjet zcela nenápadně a pomalu. Okamžitě bylo sice slyšet hlasy, které říkaly, že žena a zabíjení není to nejsprávnější spojení. Nezněly ale v mnoha výkřicích doby příliš silně, a brzy byly zapomenuty. Snad to bylo i tím, že ženám většinou patřily.

Se zrychlujícím se úbytkem neobnovitelných zdrojů se zvyšovala četnost ozbrojených konfliktů, které nakonec přerostly v jediný. Jediný, ale opravdu pořádný!
Stále tak vzrůstala i spotřeba lidského masa. Armáda byla po čase žen plná. Začaly se objevovat i ty, které zde nebyly dobrovolně. Mě vojákovi, přiliv nedobrovolných vojákyň přinesl rozporuplné zážitky.

Setkal jsem se zde se snaživými, naivními holčičkami, které válku považovaly za takový opravdový akční film, plný statečnosti a ušlechtilých skutků. Měly jasnou představu o tom co je dobré a špatné, a většinou rozzářený nadšený pohled upřený do skvělé budoucnosti, jako pionýrky na plakátech z doby dětství mých praprarodičů. Byl jsem tehdy ale mladý, docela pohledný mužský, a mezi boji bývala někdy dost dlouhá období, kdy se neválčilo.

Objevovaly se i ty, u kterých velení, nebylo pouze zaměstnáním. Potřeba ovládat jiné, kterou hledaly, a kterou armáda vrchovatě nabízí, u nich nebyla spojena s pocitem určité zodpovědnosti za osudy podřízených, ale s pocity, že jejich vlastní život je o něco připravil, a ony nyní dostaly příležitost si tuto ztrátu vynahradit.

Nevážil jsem si těchto žen. Těch prvních mi bylo spíš líto, z těch druhých jsem měl strach. Ne, strach jsem měl z těch prvních také. Strach, že se s nimi ocitnu v situacích, kdy nepůjde o příběh s garantovaným dobrým koncem. Jedna z těch druhých se na čas stala mojí velitelkou. Naštěstí jí nebyla dlouho. V nepřehledné akci padla.
Opravdu, nešlo to jinak udělat.

Většina ale byla jiná. Jedna sloužila v mojí jednotce.
Patřila k ženám, které nakonec poslaly náš svět na trochu jinou cestu. Domnívám se, že patřila také k těm, které kdysi argumentovaly proti nucenému odvodu žen do armády tím, že posláním žen je život dávat, a ne jej brát. Nakonec si ji vzala armáda.
Pamatuji si dobře den, kdy moje četařka dokázala překonat strach o život a nevystřelit po neozbrojených civilistech, kterým jsme nerozuměli, a mohli mít mnoho důvodů nás zabít. Nejdřív jsem to neuměl pojmenovat, ale později jsem pochopil. Četařka a mnohé jiné dokázaly v tomto pekle nepřidávat další zbytečné krvavé příběhy. Dokázaly nebýt vojáky, když to nebylo nutné. Vydržely i zde zůstat lidmi. Začal jsem si jich vážit, a respektovat je.
Naučil jsem se je poznávat.

Nakonec přišlo to, co přijít muselo. Protivník nás donutil opouštět stále častěji zajištěné pozice, a vydávat se do neznámého terénu, pěšky, bez ochrany naší válečné technologie.
Tam jsme hleděli do očí můžu i žen, kterým naše raketové dělostřelectvo zabilo celé rodiny. Tito lidé bohužel neuměli anglicky, a tak jsme jim nemohli vysvětlit, že se tak stalo omylem, když se velitel palby opil žalem nad prohrou jeho oblíbeného fotbalového klubu, nebo byl jen nevyspalý a v tomto stavu zadal špatně souřadnice vojenského cíle.
V boji, kdy proti sobě stála jejich nenávist, která pohrdá vlastním životem, a naše přání zaplatit z žoldu dluh vzniklý po koupi auta, bytu, nebo po dlouho trvající zálibě v kartách, jsme neměli šanci.

V té době ale ženy celou situaci již dávno pochopily jako příležitost druhu. Muži, zdecimovaní dlouhodobými boji, byli nahrazováni zejména v civilní sféře ženami. A ženy, ženy jako četařka, pracovaly na sobě i na tom co je živilo. V čím horších podmínkách, tím lépe, jako již tolikrát před tím. Proto mě moc nepřekvapilo, že první masově použitelný vodíkový motor vznikl na Lomonosově universitě v Moskvě, vytvořen týmem doktorky Lysenkové.

Byl jsem vždy jen mužem pro špinavou práci a tak nevím, jestli konec války způsobil výrazný pokles poptávky po ropě, naše stále častější prohry, nebo skutečně rozhodnutí Americko - Evropského parlamentu, tehdy již zcela obsazeného ženami.

V té době již události ale neovlivňovaly ženy jako četařka nebo doktorka Lysenková. Na televizní obrazovce jsem čím dál častěji vídal mírně zestárlou tvářičku jedné z těch hloupoučkých, naivních husiček, se kterou jsem se na počátku války několikrát vyspal.
Ženy převzaly vládu na celém světě. Věci fungují, když ne lépe, tak ne hůř než předtím.

Já jsem po propuštění z armády žil všelijak. Společnost, alespoň ta, kterou vytvořila média, v nás viděla jen vrahy s krví na rukou. Někdy to bylo lepší, jindy horší, zvlášť v obdobích kdy se mi vracely vzpomínky na události, při kterých jsem cizí krev na rukou skutečně měl.

Časem se vše zase trošku zmírnilo. Dnes máme celosvětově myslím dva, nebo dokonce tři politiky.
Málem bych vlastně zapomněl na to, co mi ženy také daly. Nějaká mezinárodní komise usoudila, že naprosté společenské zašlapání mužů bylo přece jen příliš. No a tak vybrala, asi náhodně, některé z nás, a pro změnu nás označila za hrdiny.
Nevím proč, ale vybrala také mě.
A když hrdinové, tak k tomu patří metál. Ten nejvyšší. To by nebylo to hlavní, jako důstojníkovi bojového útvaru mě zůstaly i jiné, které jsem dostal za statečnost v boji, a které mi zapomněly sebrat.
Ale k tomuto patří také doživotní renta. Není moc velká, ale k životu stačí. Mohu v klidu, bez práce dožít.
A život bez skutečné práce, život naplněný předstíráním něčeho co není, a snad ani nebude, byl vlastně ten pravý důvod, proč jsem tehdy v míru vstoupil do armády.