Kolo

Pamatuji si večer, klukovsky bezvadně prožitého dne, kdy jsme se kamarádem, zcela zabahněni, protože jsem z kola odmontoval blatníky, a on na něm nikdy žádné neměl, vrátili za tmy, bez světel, domů ze zimní přehrady.
Pamatuji si jízdu s děvčetem, které jsem si vezl na rámu, a se kterým jsem se ten den večer poprvé miloval.
Jízdu v háku za náklaďákem vezoucím ještě teplé cihly, si také pamatuji.
Cítím jejich teplo, které vyzařovaly, když jsem s plným nasazením šlapal v jejich blízkosti. Šlapal jsem ze všech sil, abych přehlušil bolest z nedávné smrti otce.
Jízdy sám se sebou.
Společné rozesmáté jízdy s partou fajn lidí.
Pamatuji si mnohé, co jsem s kolem prožil.

Nežiji ale minulostí, jen si jí zdobím přítomnost.
Stále pravidelně zažívám ten zvláštní pocit, který neumím dobře popsat, doplněný mnohdy únavou, zimou, nebo vedrem, bolavou zadnicí, ale také radostí z krásného dne, i spokojeností se sebou samým, že jsem překonal nechuť vyrazit do mlhavého, sychravého podvečera.

Na žádném kole bez blatníků již dávno nevyjíždím.
Přesto věřím, že mi ono tajemné něco, co se ve mně narodilo možná právě toho mokrého, zimního večera, ještě vydrží, protože s kolem mi vždy a všude:

Bude fajn.