Nasrání

Každý den, když jsem z práce, odcházel do svobodnější části dne, jsem neúprosnému výběrčímu u brány, nasypal do pokladničky nemalou část z toho, co jsem vydělal. To proto, že jsem byl dlouho svobodný.
A protože jsem byl až do vyššího věku prakticky zcela zdravý, nemusel jsem do společných peněz šahat.
Ano, z pokladničky kdosi, kdysi, jaksi, dost odsypal…
Ale můj úkol nikdy nebyl ji hlídat, nebo s ní hospodařit.

Dnes již do práce nechodím. A z pokladničky mi je nějaký peníz pravidelně vracen.
Při mých občasných cestách přes tržiště života, nyní ale vidím nechutné divadlo:
„Je potřeba dát méně těm, kteří šli před námi a vybudovali to, co je! Pokud nemají peníze na dnešní buřt, ať si koupí menší!.“
Hřímají z noblesního podia slabý muž a hezká, hloupá žena.
Jsem nasraný! Ne, že ne.
A hele, na jeviště vstupuje další, tentokrát dokonce zelená postava! Jak bude dialog pokračovat? No, není to těžké uhodnout.

Raději půjdu.
Ale pokud se zítra opět vzbudím, a budu moci jít dál, močálem černým, podle bílých skal, potom, i když budu zase chudší, tak i potom:

Bude fajn.