Jednohubky

Vladimír Mišík zpívá:

Narezlá hudba vodovodní trubky,
Tvou hlavu zlehka naplní,
až přijdeš jednou na jednohubky,
po kterých i můj kocour zavrní,
můžem se mít trochu rádi,
a po tý kráse jen tak snít,
až jednou přijdeš na jednohubky,
naplníme štěstím celý byt.

…

Dívka, říkejme-ji třeba Anastázie, chodila pravidelně. Vlastně nechodila, domu jsem si ji vodil. Jednou jsem zaslechl část rozhovoru na toto téma mezi rodiči, kdy se táta mámy ptal: „Mám mu ho snad uříznout?“

Vyrobit jednohubky, a koupit láhev vína, které jsme měli oba rádi, jsem hravě zvládal.

Měl jsem moudrého otce a doma nerušené soukromí. Viděl, ale s kým přicházím, a protože znal lidi, věděl kdo to je.

Nevím, jestli jsem s ní byl šťastný, ale byl jsem s ní rád. Ty večery byly kouzelné. Hleděla na mě přes kouř cigarety, většinou se usmívala, a někdy řekla, v pravou chvíli to, jak to moudré ženy dělají, co jsem chtěl slyšet.

Ale řezat nebylo potřeba nic, alespoň ne kvůli ní.

Byla ještě jedna dívka, byla daleko, ale o to zběsileji jsem ji miloval. Tehdy jsem ještě neznal dávné moudro:
Máš-li volit mezi dvěma ženami, upusť od volby!

Vladimír Mišík asi prožil trochu jiný příběh.

Jeho píseň mám ale rád.

Znáte ji také?