Střela

Drama přátelství, vášně, bolesti a věčného koloběhu života.

Střela se svou nejlepší přítelkyní nábojnicí byla pohodlně ubytována v nábojové komoře. Místa zde sice nebylo příliš nazbyt, ale jistou volnost prostor poskytoval.

Silné, ale ladné olověné tělo střely bylo oblečeno do elegantní načervenalé tombakové košilky. Nábojnice dbala na svůj vzhled také. Pocházela ale z rodiny s vojenskou tradicí, a tak zvolila pro svůj šat elegantní zelenou.

Obě přítelkyně se snažily probírat běžné události, ale nedařilo se jim to. Se střelným prachem ani se zápalkou se příliš nebavily, protože obě nejasně tušily, že to budou právě oni dva, kdo způsobí jejich odloučení spojené se ztrátou možnosti jakéhokoliv kontaktu, čehož se velice obávaly.

Dnes byly obě velmi neklidné, protože v nábojové komoře ještě nepobývaly. Jejich domovem, společným pro mnoho stejných dvojic, byl dosud jen plastový výlisek uzavřený v papírové krabičce, nebo zásobník zbraně. Ale ani střelný prach a zápalka nebyli vzniklou situaci nadšení. Prach věděl, neb to byl prach sečtělý, to, co poněkud povrchnější nábojnice a střela jen nejasně tušily. Věděl, že odloučení kamarádek bezprostředně způsobí a nepřežije ho ve stejné chemické kondici, ve které je dosud a v níž je zcela spokojen. Také zápalka znala z vyprávění, že po vykonání životního úkolu ji čeká již pouze cesta do sběrny barevných kovů.

Ve stísněné atmosféře došlo náhle k osudové události. Úderník urychlený uvolněným kohoutem narazil do dna zápalky. Její zjitřené nitro, vždy velmi citlivé k mnohým podnětům, vyvrhlo své ohnivé vyznání. Střelný prach nemohl zůstat netečný, a zahořel dosud nepoznanou vášní. Střela a nábojnice ještě chvíli zůstaly v těsném objetí, ale narůstající tlak plynu, ve který se hořící střelný prach rychle měnil, byl nemilosrdný. Obavy se naplnily. Střela byla událostmi donucena dát se do pohybu. Po kratičké volné cestě, kdy se definitivně rozloučila s nábojnicí, která zůstala sama v komoře, se její ovigál zařízl do drážek vývrtu, stoupajících v ladných šroubovicích směrem k ústí hlavně. Střela se stále zvyšující rychlostí s bolestivě odřenými boky dál protlačovala těsným drážkováním vývrtu, tak jak ji nutil vznikající plyn, a vzdalovala se své družce. Nezvyklá rotace podle podélné osy způsobila navíc nebohé střele úpornou bolest hlavy.

Krátce před tím, než dosáhla ústí hlavně, tlak plynu dostoupil maxima. Přesto ocel dobře navržené zbraně nemusela mobilizovat zdaleka všechnu svoji sílu, aby uvolněné živly udržela pod kontrolou. Střela, poněkud omámena zrychlením, kterého dosáhla, viděla již před sebou jasný kruh světla, který tvořilo ústí hlavně. V zápětí ho dosáhla.

Za ústím již střela přestala být tísněna vývrtem, ale plyn se ještě stále důvěrně dotýkal jejího zadku, což jí bylo po celou cestu velice nepříjemné. Proto ještě poněkud zrychlila, aby se z jeho dosahu co nejdříve vymanila, a zamířila ke svému cíli.

Vytahovač s vyhazovačem, jednodušší zaměstnanci couvajícího závěru zbraně, již také stačili společně vystrnadit osiřelou nábojnici z komory a nešetrně ji vyhodit ze zbraně.

Jiná dvojice, žijící stejnými radostmi i starostmi z rozhodnutí dopředu se vracejícího závěru, následně opustila zásobník a obsadila, jako tomu bývá v životě většinou vždy, uvolněné místo v nábojové komoře.