Žena, moře a Mary - Paříž I.

Paříž

(květen 2004)

I.

Začalo to nenápadně v polovině května 2004 u poloostrova Musandam v Hormuzském průlivu. Ráno dorazil Ichtyl na snídani pozdě, což bylo dost neobvyklé.

„Jak si dopad?“ zajímalo kapitána.

„Pozvánka došla, dvacátýho musím bejt v Paříži. Zabukoval jsem dvě letenky na devatenáctýho tam a jednadvacátýho zpátky.  Do Abú Dhabí se dostanem hydroplánem,“ vysvětlil Ichtyl.

„K čemu dvě letenky, myslel jsem, že letíš jen ty?“

„Šéfe, na takovou akci bez doprovodu nemůžu.“

„Do čtrnácti dnů budem s prací hotoví, výpadek dvou lidí na tři dny doženem,“ usoudil po chvilce přemýšlení šéf a dodal, „předpokládám, že budeš chtít Prcka. Brát s sebou chlapa by vypadalo divně.“

„Určitě, navlíkne se do šatů, opentlí šperkama, namaluje a můžu tam nakráčet s nosem nahoru,“ vypadalo to, že Ichtyl reaguje na kapitánova slova, ale celou dobu s vážnou tváří hleděl na kolegyni.

Polil ji studený pot. Představa, že by měla jít do společnosti, naháněla mladé ženě husí kůži. Ještě k tomu v šatech a ověnčená cingrlátky. Zeptala se přiškrceným hlasem: „O co jde?“

„Letíme do Paříže a nechci slyšet námitky. Víc tě pro tuhle chvíli nemusí zajímat,“ oznámil vědec, jako by se jednalo o běžnou záležitost v programu mise.

„Já nikam nechci,“ zaúpěla.

„Bez keců,“ připojil se šéf, „tohle je velká událost a Ichtyla nemůžu pustit bez dohledu.“

„To dostal nobelovku za objev nový potvory?“ rýpl si Plešoun.

„Pitomče, pro nobelovku by neletěl do Paříže,“ opravil kormidelníka Zrzoun, „spíš mě zajímá, jestli se bude Prckem chlubit jako s manželkou, milenkou nebo dcerou? V prvních dvou případech by to mohlo bejt dost nebezpečný.“

„Jo, protože při zchátralým zjevu může putovat rovnou do cvokhausu za pokus o sebevraždu,“ přiložil polínko Pumpička.

„Ichtyle, varuju tě,“ zamračil se Čočka, „netuším, proč ji do Paříže bereš, ale sáhneš na ni a v mojí přítomnosti pod vodu nelez.“

Poznámky kolegů nevnímala, jen celou dobu vyděšeně hleděla na kapitána: „To fakt musím?“

„Jo!“ ujistil ji tónem, který další námitky nepřipouštěl.

Ještě jednou se z nich pokusila vypáčit důvod cesty. Mlžili, jako by se jednalo o tajnou misi. Ani zbytek posádky neměl o ničem ponětí. Hrála uraženou a přestala komunikovat, což se však při časté málomluvnosti minulo účinkem. Vypadalo to, že výpadek několika vět, které jindy denně pronesla, nikomu nechybí.

Po příletu do Paříže vedla první cesta do Pasteurova institutu za Ichtylovým známým, ale ani tady se nic nedozvěděla. Pouze si všimla, jak šuplík opustila obálka, aby skončila v kolegově kapse a dozvěděli se jméno hotelu, kde budou ubytováni. K tomu přibyla omluva, že díky začínající turistické sezóně se nepodařilo sehnat nocleh blíž k místu, kam zřejmě mířili. Když o půl hodiny později převzali klíče od pokojů, Ichtyl sdělil, že má ještě zařizování a v půl osmé se sejdou před hotelem. Do té doby má pracovat na zevnějšku.

První přišly na řadu lodičky, které neměla rok na nohou a za čtyři hodiny si na ně musí zvyknout. Před odletem šaty pečlivě vyžehlila, ale přes opatrnost při skládání do troleje stejně dostaly zabrat. Nezbylo než zavolat na recepci pro žehličku. Za pár minut přispěchala pokojská zjistit, co má za problém. Samozřejmě bez žehličky. Místo toho popadla šaty a zmizela. Po hodině je přinesla nejen vyžehlené, ale na ramínku v cestovním vaku. Prcek si všimla, jak přejela s úsměvem ubohou kazetu šminek na stolku před zrcadlem.

„Madam, váš partner požádal recepčního, abychom vám vyšli vstříc, pokud budete něco potřebovala. Chápu, že si člověk na cesty veze jen to nejdůležitější,“ kývla pokojská k toaletnímu stolku, „neberte proto prosím jako nezdvořilost, když nabídnu pomoc. Do půl hodiny zajistím vizážistku, jejíž služby hosté občas využívají.“

Cítila se trapně a v duchu proklela Ichtyla, šéfa i okamžik, kdy vstoupila na palubu Mary. Za půldruhého roku poznala hodně ze života na moři i pod hladinou. Dokázala přežít jako trosečník na pustém ostrově, umí řídit loď, zvládne opilé námořníky v přístavní hospodě, ale neumí pořádně to, co činí ženu ženou.

„Jestli mohu poprosit, tak jo,“ přijala nabídku červená jak rajče.

Za třicet minut přišel šok. Do pokoje vtrhly tři ženy, z nichž dvě tlačily stolky na kolečkách a hodinu si připadala jak hadrová panenka. Pedikúra, manikúra, i když měla čerstvě umytou hlavu, musela proceduru absolvovat znova. Potom přišly ke slovu krémy na obličej a obrovská kazeta s neuvěřitelným množstvím šminek. Po skončení procedury měla pocit, že na ni ze zrcadla hledí cizí člověk.

Přesně v půl osmé vyšla před hotel, kde již čekal Ichtyl. V první chvíli kolegu nezvykle nacpaného ve smokingu téměř přehlédla. Vědec uznale kývl hlavou, když ji přejel pohledem od hlavy k patám a zpět. Zřejmě chtěl něco říct, ale neměl šanci.

„Ani slovo,“ zarazila ho varovně zdviženým prstem, „neumíš si představit, co jsem vytrpěla, a v tuhle chvíli tě nemám vůbec ráda.“

„Chtěl jsem …“

Dál se nedostal: „Řekla jsem mlč! Slovo o mým vzhledu a zdrhnu.“

„Mám prosbu,“ vyhrkl, aby opět nevyjela, „chtěl jsem jen poprosit, abysme se tady veřejně oslovovali jmény a ne přezdívkama.“

- pokračování -