Žena, moře a Mary - Paříž IV.

Mirku, díky za přání.

Aru, děkuji z auklidnění. Jelikož jsem založením introvert, tak mě snad nikdy nepotká takový nesmysl, jako touha si někde postavit pomník.

Andreino, nikdy nevíš komu a jak na tobě záleží, protože druhým do hlav nevidíme, v podstatě je to tak, že introverti svou osobu vůči druhým podceňují až k nulové důležitosti a extroverti ji zase přeceňují až ke 110% důležitosti (tedy absolutní nepostradatelnosti - ti si pak sami staví ještě za života sochy a vítězné oblouky), jak to skutečně je, ví jen ten kdo má k tobě vztah ;))

Tak já doufám, že se toho nedožiju, Andrejko. Jinými slovy: Přeji ti dlouhý a šťastný život.

Ono i tak už odešlo dost lidí z těch, co jsem na portálech potkal a tak nějak jsme si trochu sedli...

Ale dokud žiju, tak i vzpomínám, i když jsem cizí...

Mirku,  já doufám, že se jednoho dne nade mnou zavře voda a všichni brzy zapomenou. Třeba si jednou za rok vzpomene někdo z rodiny, a když ne, myslím, že mě to mrzet nebude.

Aru, samozřejmě. Když pomyneme nesmyslné stavění pomníků a soch, je to jen o vzpomínkách těch, kterým stojí za to vzpomínat.

no, myslím, že vzpomínka v mysli druhého se neodvíjí od stupně důležitosti/známosti, nebo postavení jedince ve společnosti, který je vzpomínán, ale to jak moc a jakým způsobem zapůsobil na toho kdo si na něj vzpomíná.

Každý z nás zanechává nějakou stopu, jen holt ne tak viditelnou, aby ji byli schopni všichni přečíst. Častokrát je to jen v myslích a vzpomínkách lidí blízkých nebo naopak těch, co nám z nějakého důvodu nepřejí...

Aru, myslím, že ono nebude úplně na nás, abychom zanechávali po sobě stopy. To by měla být výsada právě takových lidí, jako byl Charlie.

k zamyšlení jakou stopu lze zanechat

Ireno, pochopila jsem, žes to vážně nemohla myslet, ale na druho stranu jsi rozhýbala moje mozkové buňky k činnosti nad takovou představou.

Andreino, bylo to v žertu/nadsázce... jen zbožné přání.

Andrejko, Dalida taky zpívá krásně! Najdi si ji na youtube.  Podle Marjolaine jsem složil dvě své verze a znám i tu českou verzi, co se zpívala za mého dětství a věku jinošského...

Ireno, teď jsi mne zarazila, myslím s tou nesmrtelností. Jak tak nad tím přemýšlím, to by nebylo dobré. Ano člověk, jako byl Aznavour chybí, a zůstalo po něm prázdné místo. To však během času zaplní legenda a živé legendy jsou na tomto světě nepatřičné. Patří do vzpomínek těch, co ho měli rádi.

Dobrý text a zajímavé komentáře, Andreino. Někteří lidé jsou tak obdivuhodní, že bychom si přáli, aby byli i nesmrtelní.

Evžo, šanzon je moc zvláštní žánr. Ráda si je pouštím třeba při nočních službách, kdy jsem sama s mořem a podněcují ke vzpomínkám. Prostě nostalgie jak vyšitá.

Kočkodánku, vystihl jsi to náramně "ten večer byl boží" a víc není třeba nic dodávat.

Tak hodinku po půlnoci

dospěl „mejdan“ k svému konci,

doktůrek se přeptává,

dívka dává potvrzení,

že nálada v kopru není,

chybí slůvka reptavá,

o Charlesu jenom bájí.

Ichtyl dostal nosič (CD),

Prcek v počtu jasně vede,

drží deset kusů,

na jednom je věnování,

v úsměv ladí pusu,

učaroval stařík.

V hotelovém loži

neusnout se daří

(teď to spíše vítá)

dojmy v hlave kmitaj,

ten večer byl boží.

Šansony miluji celý život a francouzské obzvlášť. 

Stanislave, máš pravdu. Nikdo ve skutečnosti neumírá, pokud zůdstává ve vzpomínkách lidí.

Milé vyprávění. Člověk, který nezmizel z paměti, jako by neumřel.

Andrejko, je! Chtěl bych na ni umět hrát. Trochu toho hudebního sluchu mám a rád zpívám. A vzpomínám na to, jak tchán hrával třeba i v hospůdce U pumpy nebo v Liďáku. A když jsme bydleli u něj, byla ta hudební posezení dost častá. A švagrová tam bydlela blízko a občas přišla s kytarou. Zpívala kdysi s county kapelou...

Mirku, harmonika je krásný nástroj a i při mém hudebním hluchování ji mám ráda.

Maruško, tys na to kápla, mořské vlny umí nejen vyprávět, ale i zpívat těm, kdo umí naslouchat.

krásne ... a more sa díva na plamienok a hmká si šansón ...***

Čest jeho památce! Miluji zpívání při harmonice a tchán uměl krásně hrát (po sluchu) a jeho dcera to svede i podle partu. Tahali jsme harmoniku i pod stan na Sycherák, harmonika nechyběla ani na dožínkách nebo loni jsme ji měli i na Šumavě, kde i pan domácí hrál a zpíval...

Aničko, byl výjimečný a takových se bohužel rodí málo.

Lído, občas se přihodí i něco jiného, než je dobrodružství pod hladinou, co si myslím, že stojí za sdělení. Ale o vodě budu od zítřka psát také.

Hodně jiné vyprávění, než jsem u tebe zvyklá, ale pohladilo po duši a napínavý jsi to udělala jako vždycky :)

Koncertovat v 92 rokoch, to je nieco uzasne...vynimocni ludia dokazu vynimocne veci...