Nauba

Pijeme růžové víno a za okny se odehrávají pnoucí stíny
Kaligraficky vyvedené naskh jako hluboká noc, v níž zapíchnutý půl měsíc.
Fagot minaret! omamná vůně makovic, to už není vůně, ale sen
A někde v dálce slepý muezzin teskně mlčí a čeká
Co dal, co naplat, kam se ohlédnout...? Jde mu hlavou?

To jsou oči moře,
Do dálky koukají, je tohle osud dřeva?
Věčnost mlčenlivých soch na přídích lodí
A smutné příběhy zpoza jejich samotu námořníků, kteří mechanicky vyspravují sítě.
I to je to rákosí i sítí.
Sieť viery pravé od Chelčic – pili jsme tam třešňovici a trhali slova, jen nepropadnout větvovím! protože to je ta jediná blízkost s lidmi. A tady jsem poprvé potkal Františka, který když neví kudy kam, povídá si se svým tatínkem, zde na nebi.

Seděli jsme u stolu
A máma byla vždycky cizinkou
Zahalená v modrých šátcích svých modrých oči, odkudže probleskují
V Sidy Bou Said 
Poslouchám tvé melodie, jež přináší vítr od Sahary
Vždycky byla taková! 
Jako Sahara – horká a bez lidí!
Už negramotní Berberští básníci to zpívali
Vždy si byla taková - jako Sahara a cizinka v naší zemi a já se už nebál jet tě sem navštívit.
Prodírám se Medínou slepými uličkami, v kapse mám kadidlo, jsou přeplněné lidmi, kočkami, pachy a smrady, všude se válí ryby, jejich kalné oči hledí na kočičí hlavy, po kterých se rozléhají naše kroky; tiše zanikají a slábnou, tady jsme spolu chodili, mám odsud fotku v těch modrých šatech, které jsme ti dali do rakve a já myslím na to, zda ten dotek, který si zde zanechala, Génius, je tu ještě přítomen anebo již zcela vyprchal.

Jdu sám po pláži
Moře slaví
Moře se raduje 
Bude tu a my ne
Mezi prsty mi uvázly kousky ohlazených mušlí
Rozbitých na padrť
Sypou se a já ti jednu přivezu a vložím mezi prach, který z tebe zbyl 
A hrst písku
A vše to smíchám
To je ta transmutace, transsubstanciace až tě jizerští skláři rozkovají a roztaví a vyfouknou v potu tváře s příchutí slaboučkého sklářského piva z tebe vánoční hvězdu
Zase se natáhnu, už cítím, ten protitah mých šlach, podepře mě Vojta a Jana a vložíme tě na nebe tak jako dědu. Aby si mohla provždycky matně blikat.

A pak jsem na své cestě potkal kočku Měla modré oči jako ty
Vyhublá (což rozhodně nebyla jako ty) mňoukala na mě, hladil jsem ji a odpovídal
Šla za mnou a já si vzpomněl na Smolíčka kocourka, který se se mnou mazlil – mohlo mi být tak pět let a šel za mnou celou cestu z koupaliště, chtěl jsem ho zachránit a vzít si ho, ale nemohl jsem.  Nakonec jsem zjistil, že je to tvůj Smolíček, kterého si zachránila od party kluků, kteří po něm házeli kamení, nechala sis ho a chodil s tebou plavat na vodárnu takový to byl Ikaros a dnes jsem ho potkal tady v arabském světě a měl stejně prosebný pohled jako tehdy ty před padesáti lety.

A potom všem
bude se mi o tobě zdát, asi nevím kudy kam! a bude to velký sen
Potkáme se na chalupě
Po všech těch kočkách sen ve snu tak jako vždy a zhluboka se nadechnu
Budeš stát mezi chalupou a ořechem, tam kam patříš a já se tě zeptám – proč si umřela?
Jenom se usměješ a rozplyneš tam vzhůru ke hvězdám, zakloním hlavu a do všech stran i na živo se rozezní:
Aby si nemusel umřít ty sám.