Misantrop

            Svět je hrubý a vulgární – není s kým o čem mluvit. Vlastně je o čem, jen není s kým. Najednou jsem zůstal úplně sám. Zástupy myšlenek se v nepřetržitém toku derou do hlavy. Snaží se zakořenit uvnitř, vyrůst a roztrhnout mi lebku na tisíc kousků. Čím dál tím víc cítím, že už to nemůžu dlouho snést. Moje hlava musí každou chvíli prasknout. Dlaně pokryté mozoly od každodenního vytesávání nového člověka z beztvaré a zranitelné hmoty, z mladičkého neopotřebovaného masa a kostí. Jsem tesař – velký inkvizitor vyhánějící zlo z nedospělého zranitelného ducha. Každý den zas a znova, až k večernímu otupění. Zraňují mě. U pasu klíče do jiných, lepších světů. Do koutů, které náš život dělají lepším. Všechny jsou na dosah, ale nikdo po nich netouží. Nápady nedrží na papíře, písmena hořknou a roztékají se v zelené inkoustové skvrny. Ale venku je mi teď líp.

            Zamrzlé prosincové bláto na polní cestě, sem tam křišťálová louže. Mezi stromy haldy dubového listí. Vrstva tlustá jako litosférická deska. Kam se přes zimu ztratí? Na jaře už tady nebude. Rozpadne se a v prach obrátí, nebo dá lesu novou sílu? Na nejvyšší vrstevnici se sbíhají čtyři cesty ze čtyř sousedních revírů. Ledový vzduch má zvláštní opojnou, povznášející vůni. Dech zimy se dere do plic. Nastavuji tvář a dlouhé minuty spočívám v tichém rozjímání. Zvedá se vítr a opírá se do stromů. Každým náporem sílí, musím skrýt tvář a schoulit se do sebe.

            Trvalo to dlouhé minuty. Když vichr polevil a mně se konečně podařilo otevřít oči, všechny stromy byly holé. Na mohutných akátech nezůstal jediný lístek. Průsvity mezi stromy bylo teď vidět desítky stovky metrů daleko. Dokonce se v dálce zatřpytily střechy města. V jeho centru se tyčily věže kostela, nad nimiž v nekonečném kole kroužila obrovská hejna ptáků. Pochopil jsem, že nejlépe je mi tady uprostřed lesa. Chtěl bych tam zůstat do skonání věků, jenže musím vytrvat ve své práci. Z poddajné mazlavé hlíny uhníst dobrého člověka – to je teď můj prvořadý úkol.

Na louce stojí jurta a z ní stoupá hustý sloup černého dýmu. Vedle jurty se skví vysokánská kamenná mohyla. Před ní snědý muž skládající polena do hranic. Znal jsem ho z vyprávění lidí. Říkalo se o něm o leccos, mimo jiné, že jeho duše dokáže opouštět tělo. Zpovzdálí jsem jej chvíli pozoroval, až si mě všiml a pokynul, abych šel blíž.

„Nestůjte tam a raději mi pomozte vzít pár polen,“ zapřáhl mě hned na uvítanou do práce, „hledáte něco?“

„To snad ani ne. Jen tak bloumám lesem. Potřeboval jsem se nadechnout.“

„Nějaká krize?“

„Možná. Když se ráno probudíte, taky se ptáte sám sebe, jaký to má vlastně všechno smysl? Já vždycky. Na druhou stranu mě teď čím dál častěji přepadá strach, že bych mohl všechno ztratit. Je to paradox.“

„Jste ještě moc mladý. Svět dává smysl, právě jen když člověk nemá co ztratit,“ sdělil mi už v tureckém sedu u ohně a z hliněné karafy začal nalévat datlové víno.

Jenomže já měl co ztratit – musel jsem formovat člověka. „Díky, ale já nepiju,“ odmítl jsem co nejslušněji nabízený pohár.

„Proč proboha?“ snažil se mě umluvit.

„Přestal jsem, nedělalo mi to dobře – neovládat se.“

„Přišel jste sem ke mně, takže dneska si se mnou dáte,“ nedal se odbýt a moji sklenici naplnil tekutinou rudě červené barvy, „taky jsem to kdysi na pár dní zkusil, ale svět mi pak připadal šedivý. To je právě ta chyba – chtít se pořád za každou cenu ovládat.“

Napodruhé jsem neodmítl a nechal se přemluvit, stejně jiná možnost nepřicházela v úvahu.

„Proč žijete sám tady uprostřed lesů?“ zkusil jsem odklonit debatu jinam.

„Odešel jsem do lesů, abych našel svobodu, abych žil naplno a vysál všechen morek života… tak nějak to, myslím, vysvětluje Thoreau. A já to mám podobně.“

„Ten citát znám,“ přerušil jsem ho, abych vypadal učeně, „slyšel jsem ho v nějakém filmu.“

„Samotou unikám před touhle dobou, které se neumím, a hlavně nechci přizpůsobit. Přednášel jsem na univerzitě literaturu – psal traktáty o Goethovi, jezdil na zahraniční stáže, sbíral čestné doktoráty, hloupé studentky mi samy lezly do postele. Jenomže postupem času mě to, nevím proč, stále silněji táhlo sem. Hledal jsem po lese semenáče buků, ve vlhké zemině je nechával naklíčit a pozoroval, jak se v nich probouzí život. Po každém dešti, po každém teplém dni jsem zkoumal, jestli už nezačínají klíčit. Stala se z toho jakási obsese. Na sídlištích jsem sbíral borové šišky a rozhazoval je tady kolem jurty. Snášel jsem z polí kameny na mohylu, někdy i ze vzdálenosti několika kilometrů. Kdykoliv ve mně začaly hlodat pochybnosti, jaký to má vlastně smysl, jestli tím vším jen neutíkám sám před sebou, odpověděl jsem si, že když nic jiného, tak dělám v přírodě pořádek, že vracím přírodě řád, že vracím věci tam, kde je jejich místo. A mé místo je tady. V konečné fázi už jsem prakticky nedělal nic jiného, než se toulal po lesích a z lesů nosil kamení. Tehdy jsem pochopil, že se o mě pokouší šílenství. Že musím zvolnit.“

„Takže čistý život v souladu s přírodou? Něco jako Rousseau?“ zajímal jsem se už trochu v náladě po dalších číších vína.

„Čistý?! Myslíte? Utekl jsem před lidmi. Nerozuměl jsem jim. A oni nerozuměli mně. Rádio nebo televizi už jsem nemohl ani cítit. Tu faleš, tu všeprostupující hloupost masy, která spolkne všechno, co je jí servírováno. Pořád řešit, jestli je v domě teplo, nebo zima, jestli jsou čisté záclony a kam jeli sousedi na dovolenou. Jako kdyby to všechno nebylo jedno. V žilách mi teď místo krve koluje chlast, jsem znuděný a věčně nevrlý. Ale možná alespoň…“

„Opravdový?“ skočil jsem mu do řeči.

„Co jste říkal? Opravdový? …chtěl jsem říct spíš svobodný, ale když myslíte. Večer co večer romantika ve dvou: flaška a já. To je celý můj současný život. Popíjím a koukám při tom do lesa, když jsou hvězdy, tak na hvězdy. Každopádně nic moc čistého na tom nevidím. Vy snad ano?“

„Ve městě se o vás říkají různé věci. Třeba jako že umíte vycházet ze svého těla, nebo tak něco. Proto se vás lidé tak trochu bojí a straní se vás,“ vzpomněl jsem si, že jsem se ho na to chtěl poptat.  

„Tak to dělají moc dobře – že se mě straní! Vidíte, to je ukázka pokrytectví těch vašich lidí. Všichni o tom vypráví, aby byli zajímaví, ale podstatě toho, o čem mluví, přitom vůbec nerozumí,“ dal se můj hostitel do vysvětlování, „podstatou všeho jsou okamžiky propojení s vyšší formou života, než je ten pozemský, lidský. Stalo se vám to někdy?“

„Možná před chvílí v lese,“ zamyslel jsem se, „někdy mám pocit, že tím mixem přírody, samoty a živlů, před nimiž jsem bezmocný, do mne vstupuje věčnost. Stává se mi to ale jen velmi zřídka.“

„Když do těla vstupuje věčnost, my z něj vystupujeme a necháváme se unášet na jejích křídlech někam do nekonečného prostoru. To jsou okamžiky propojení pozemského života s něčím vyšším. Taková chvíle se však nedá uměle navodit. Všechno velké v životě přichází samo a nečekaně. Možná se tomu ale dá jít i trochu naproti.“  

„Například?“¨

„Máte rád umění?“   

„Jak to souvisí s uměním?“ nechápal jsem, kam míří.

„Kdysi dávno, když jsem žil ještě tam dole mezi lidmi, jsem se zatoulal na koncert. Mimochodem, byl jsem strašně opilý – to však v tomhle příběhu nehraje žádnou zásadní roli. Chtěl jsem ten koncert prostě prožít naplno. A ten chlast mi jen přiotevřel brány vnímání. Při některých skladbách jsem si najednou uvědomil, že mám v očích slzy. Samovolně, ne dojetím ani smutkem, ale úžasem nad velikostí života jsem regulérně brečel. Já, emočně vyprahlý, apatický, ironický stárnoucí chlap jsem cítil, jako bych měl puknout plností života. Vznášel jsem se nad těmi třiceti tisícovkami lidí a na pár okamžiků jsem jistojistě věděl, že existuju a že můj život má smysl. To byl jeden z okamžiků věčnosti, která přesahuje náš materiální svět.“

Potřeboval jsem si utřídit myšlenky a vyšel na chvíli ven před jurtu. Stmívalo se. Měl bych jít domů. Ale čeká mě tam vůbec někdo? Hostitel mezitím přiložil do kamen trochu slanobýlu a jal se otevírat další lahev. Venku na cestě jsem spatřil kostelníka s dvoukolákem přeplněným mrtvými ptáky. Mezi jejich zkrvavená těla měl neuctivě zabodnutou lopatu a rýč. Letmým pohledem jsme se zdvořilostně pozdravili. Jezdí je pohřbívat co nejhlouběji do lesa. Nikdo dnes nechce mít před očima smrt.

„A nejen hudba, s literaturou je to podobné,“ rozhovořil se můj hostitel a následoval mě před jurtu, „kniha je synonymem pro hledání. Před časem jsem si – nevím proč – bláhově myslel, že už jsem všechny velké knihy přečetl. A pak vezmu do ruky útlou knihu jednoho francouzského existencialisty – čtu, nevěřím svým očím a žasnu. Vše, co jsem chtěl kdy říct, napsat, pochopit, vidím najednou černé na bílém v té tenoulinké knížečce. Až mi z toho bylo najednou smutno. Všechno, o čem jsem roky přemýšlel, o čem jsem uvažoval, tam bylo popsáno. A s němým úžasem hledím skrz knihu a žasnu nad genialitou toho textu. Vedle toho vypadají naše život – tak jak jsme je zdeformovali – úplně malicherné. Člověk je zrozen k tomu, aby žasnul. My však už vesměs ani žasnout neumíme.“

„Ale to jsou jen občasné záblesky, to není každodennost,“ vyslovil jsem odvážně svoji pochybnost.

„To je vám málo? Za každičký okamžik, kdy jsem mohl žasnout, děkuji Bohu natisíckrát. Kdysi jsem někde četl, že v jihoamerických pralesech žije kmen tropických mravenců. Všichni jsou slepí, ani jeden z nich nevidí ani na krok. Orientují se jen dle vlastní pachové stopy, nelítostná čtvrtmilionová armáda slepých mravenců pochoduje pralesem a svými kusadly ničí všechno, co jí vstoupí do cesty. Jenomže když náhodou narazí na svoji starou pachovou stopu, ztratí orientaci a začnou se točit v kruhu. Statisíce zmatených a šílených mravenců se motá ve spirále smrti, dokud všichni nepochcípají únavou nebo hlady. Obávaný nositel zkázy se během vteřiny začne sám potupně likvidovat. Tak takoví jsme my lidé.“

„Nemám pocit, že je to s námi až tak špatné,“ usmál jsem se jeho metafoře, „vážně vám ani trochu nechybí život mezi lidmi? Kontakt s nimi? Rodina?“                                

            „Ne. Se vším jsem smířený. Všechno, co potřebuju, mám tady v lese. Nic od života nechci. Vždycky jsem chtěl měnit svět, ale ani to už nepotřebuju. Mám uvnitř klid. Co by mi mělo chybět?!“

Nerozeznal jsem, jestli to myslí upřímně, nebo je to jen póza. Když jsem trochu vystřízlivěl a začal zase vnímat svět v jeho reálných konturách, seděli jsme venku před jurtou u vysoké vatry. V ohništi hořela hromada smrkových větví. Studený vítr řezal do tváří. A zase ta podivně nádherná síla ledového nočního vzduchu.

„Myslíte, že v tuto chvíli existuje něco jiného než my dva tady a teď? Něco dalšího než ten oheň a les?“ vyrušil mě najednou mužův hlas. Strnule jsem se rozhlížel kolem sebe. Všude byla tma. Měl pravdu, jako by všechno někam zmizelo. Práce, děti, rodina, starosti – to všechno bylo najednou nicotné. Zbyla jen věčnost. Prožitek.

„Jak to, že jsem předtím nikdy nic takového necítil?“ byl jsem jako ve vidění.

„Protože jste jako ta beztvará masa dole, která o ničem nesní, o ničem nepřemýšlí. Před sněhem a větrem se ti mravenci ukryjí do svých brlohů, zaboří se do té nejlacinější kultury a sní o nové sedačce, kam obtisknou svoje tlusté zadky. Dokonce i ten oheň v krbu už schovali za sklo. Bojí se vystavit žáru života. Své životy žijí jakoby za sklem, odděleně od reality, od prožitku – ale skutečný život musí pálit ve tvářích. Ostatně, je to jejich věc. Každou noc, ať je počasí, jaké chce, chodím ven před jurtu, byť třeba jen na pár minut. Vystavím tvář chladu, nadechnu se nočního světa, v němž všechno spí. Poslouchám, když kapky deště padají do jedlového lesa a ta voda se vypařuje a ráno ten les zavoní... cítím věčnost.“

            „A vděčnost,“ doplnil jsem. Už však bez odezvy.

            Vzbudil jsem se uprostřed noci. Probral mě zvláštní svištivý zvuk a k tomu nesnesitelná bolest hlavy. V ohništi stále ještě dohořívaly žhavé uhlíky. Vítr ustal, kolem se rozprostřelo absolutní ticho a klid. Jen obruč, zavěšená kdysi na stromě jako houpačka pro děti, se v úplném bezvětří samovolně točila kolem dokola a vydávala šelestivý zvuk. Protřel jsem si pořádně oči, zvedl hlavu a očima hledal svého přítele. Nejdřív jsem ho nemohl najít, až jsem si všiml, že leží opodál v hamace mezi stromy. Oslovil jsem ho, ale nedopovídal. Vzal jsem do ruky louč a šel blíž. Zatlačil jsem mu do ramene a posvítil mu do tváře a leknutím uskočil! Jeho tělo zřetelně vibrovalo, oči měl zvrácené nahoru a v obličeji nepřítomný výraz šílenství.

Když jsem se po pár vteřinách probral z šoku, muž stále ještě ležel v neměnné poloze. Nechal jsem ho být, zabezpečil oheň a hvězdami prosvětlenou nocí se vydal k domovu. Abych se za noci vyhnul slatinám, dal jsem se úvalem kolem řeky. Přišlo mi, že voda v řece teče opačným směrem, ale už mi bylo všechno jedno. V duchu jsem myslel na muže z jurty, na jeho slova, na jeho vnímání světa. Pochopil jsem, že teď právě není ve svém těle, věděl jsem zcela jistě, že jeho duše si zrovna teď svobodně létá vzduchem, prohání se poli a společně s ptáky krouží nad městy. A chvílemi se mi zdálo, jako bych cítil, že je tady se mnou a doprovází mě na mé cestě k domovu.

Uběhlo pár týdnů a přišly Vánoce. Dcerky se sborem doprovázely štědrovečerní mši, takže jsem se jako každý rok vypravil na půlnoční, která se bůhví proč nikdy nekoná o půlnoci. Moc jsem neposlouchal, co kněz v kázání říká, a poohlížel se po lidech kolem. Zkoumal jsem je a hádal, co se každému z nich asi tak honí hlavou. Vtom jsem si všiml, že v zastrčené lavici úplně vzadu v rohu sedí misantrop z jurty. Možná to, co říkal v lese, nebyla tak úplně pravda, uvažoval jsem v duchu, možná mu lidé přeci jen chybí. Po mši jsem na něho před kostelem počkal.

„Tak se vám přeci jen zastesklo po lidech?“ pozdravil jsem ho škodolibým úšklebkem, abych ho trochu popíchl.

„Kmotřenka tady měla vystoupení, tak jsem si ji přišel poslechnout,“ podal mi ruku a popřál mi k Vánocům. Zdálo se, že mě taky rád vidí. Kmotřenka? Tak přeci je v tom člověku cosi lidského.

                    „Tati, co je to s těmi ptáky?“ vklouzly mi zezadu do dlaní prokřehlé ručičky děvčat. Za necelou hodinu trvání mše byly chodníky kolem kostela zase posety nespočtem mrtvých opeřenců.

„Já nevím, možná mají nějakou nemoc. Možná zešíleli. Už tolikrát to zkoumali ornitologové, ale nikdy se žádného smysluplného vysvětlení nedopátrali,“ odpověděl jsem vyvedený z míry. Jako neomylný stvořitel dvou bezbranných životů bych měl znát odpovědi na všechny jejich otázky.

„Jsou začarovaní?“ nedaly se holky odbýt.  

„Pojďte sem,“ vpadl mi do odpovědi přítel z jurty, „podívejte se nahoru. Co vidíte? Proč si ti ptáci jednoduše nesednou na jednu z těch věží?“

„Těžko říct,“ netušil jsem, kam tím míří.

„Protože nejtěžší věc v životě je se rozhodnout! Ba co hůř, správně se rozhodnout! Víte, co si myslím? Ti špinaví prašivci mají víc možností, než jejich mozečky dokáží pojmout, a tak krouží vzduchem, točí se v kruhu tak dlouho, až se únavou zřítí k zemi a rozrazí si lebku o hřbitovní dlažbu. Přitom řešení je celou dobu přímo před nimi. Vlastně je to směšné. Ubohý živočišný druh,“ povzdechl si a vší silou kopl do mrtvého holuba, který zaplul do myrtových keřů mezi hroby.

„Jéééé, tati, tady ten ještě žije. Vezmeme si ho domů?“ probodly mně jako lasery dva páry nevinných dětských očí. Těch očí, kterým se tak těžko říká ne. Nevěděl jsem, co odpovědět, ale jestli jsem po něčem opravdu netoužil, tak po tom mít doma polomrtvého ptáka.

            „Ne, nevezmete! Nikdo si nezaslouží žít v kleci s polámanými křídly!“ obořil se misantrop na dívky a jediným došlápnutím rozdrtil holubovi podrážkou lebku. Kostelní zvon začal právě odbíjet půlnoc.