Žena, moře a Mary - Goblin I.

Goblin

(srpen - 2004)

I.

Ve Guineyském zálivu se táhne v přímé linii od pobřeží Kamerunu k jihozápadu řada čtyř ostrovů sopečného původu. Při pohledu na mapu působí dojmem korálků navlečených na šňůrce. Nejblíž k pevnině leží Bioko, následuje Principe a Svatý Tomáš, a na samém konci se krčí nejmenší Annobón. Nepatrný kousek země s rozlohou 17 km² kdysi vystrčila nad hladinu Atlantiku podmořská sopka. Jde o jednu z provincií Rovníkové Guiney. V hlavním městě San Antonio de Palé na severu ostrova žije většina z 5000 obyvatel.

Jako první Evropan přistál na ostrově na Nový rok 1473 kapitán Joao de Santarém a pojmenoval ho Ano Bóm (Dobrý rok), což časem splynulo do Annobón. Krátce nato přestěhovali Portugalci na neobydlený ostrov z africké pevniny kmen domorodců. Ti během času vytvořili novou řeč ze směsi portugalštiny a několika afrických jazyků zvanou annobónština.

Portugalcům vydržela nadvláda do roku 1778, kdy ostrov po dohodě převzali Španělé. Udrželi ho 190 let. V roce 1968 připadl Rovníkové Guineji, která se vymanila ze španělského koloniálního područí a vyhlásila samostatnost. Nguema přejmenoval Annobón na Pagalu (Ostrov papoušků), což vydrželo do diktátorova svržení.

Přes pidirozlohu vystrčil ostrov nejvyšší bod do výše téměř 600 m nad hladinu moře. Prohlubeň po bývalém kráteru zalilo jezero o rozloze 0,4 km², z něhož vytéká jediná řeka ostrova. Kromě plochy, kterou zabírá hlavní město, je zbytek porostlý tropickým pralesem, poskytujícím domov několika druhům endemických ptáků.

Hlavním odvětvím hospodářství zůstává rybolov, ale je otázkou času, kdy klesající stavy ryb donutí vládu přejít k výnosnějšímu zdroji příjmů. Pod kontinentálním šelfem jsou uloženy velké zásoby ropy, které zatím plundrují petrolejáři z USA.

 Po vyhlášení nezávislosti zřídila vláda na Annobónu rezervaci, do které zakázala přístup. Oficiální důvodem byla ochrana flory, především baobabů a olivovníků Olea capensis známých jako železné dřevo. V roce 1988 však uveřejnil německý deník Der Spiegel článek, podle něhož cizí firmy ukládají na ostrově radioaktivní odpad. Vláda Rovníkové Guiney noviny žalovala a soud rozhodl v její prospěch pro nevěrohodnost důkazů. Ovšem nedůvěra zůstala.

V poslední dekádě dvacátého století se oficiální ekologické instituce několikrát pokoušely přesvědčit vládu Rovníkové Guineye, aby povolila průzkum rezervace a přilehlého moře. Výsledkem mělo být zjištění, zda je či není podezření pravdivé. Snaha vyzněla do prázdna. Pro práci na ostrově bylo třeba vízum, které nebylo vydáno. Stejně dopadla i žádost o povolení mořského průzkumu.

Vyšší zájmy však mají i jiné cestičky, jak se mohla přesvědčit uprostřed Atlantiku počátkem srpna 2004 posádka Mary. Neodbytné vyzvánění satelitního telefonu přimělo kapitána, aby vzdal přerovnávání stohu brožur a vrátil se do reality lodního můstku.

„Co je?“ vyštěkl do sluchátka s přesvědčením, že otravuje někdo z firmy hned druhý den po opuštění Marseille.

„Taky mě těší, a kdybych mohl mluvit s kapitánem Bescondem, byl bych úplně spokojený,“ ozval se hlas, který šéf již kdysi určitě slyšel.

„Tak s ním mluvíte. Chcete ještě něco nebo vám to ke spokojenosti stačí?“ odsekl šéf.

Smích na druhé straně komunikačního kanálu nasvědčoval, že reakce volajícího pobavila, což doplnil vysvětlením: „Těší mě Alaine, že jsem tě zastihl v dobrý náladě. Snad si ještě vzpomeneš na Shetlandy v osmadevadesátým?“

Relátka v kapitánově hlavě secvakla. Jak by mohl zapomenout na třídenní jízdu po Scalloway, kdy za nimi zůstávaly hospody potřebující rekonstrukci. Řádění posádky a vědců z ženevského ředitelství IUCN (International Union for Conservation of Nature – Mezinárodní svaz ochrany přírody) vedených inspektorem Oliverem Cookem, učinil konec až zásah speciální jednotky.

„Bonjour, Olivere, co jsem proved, že sis vzpomněl? Vyschlo ti v krku a nemáš parťáka?“

„Kdepak,“ zesmutněl Cookův hlas, „kamaráde, já už dopil.“

„Játra?“ zeptal se s účastí šéf.

„Něco daleko horšího, oženil jsem se.“

„Ajajaj, tos nemoh zavolat dřív, abych ti tu blbost vymluvil? Takhle můžu jen kondolovat. Ale konec keců, vyklop, co potřebuješ?“

„Slyšel jsi o Annobónu?“ zajímalo Olivera.

„Ukaž mi někoho, kdo neslyšel.“

„V IUCN rozhodli, že se tam někdo musí podívat pod vodu.“

„To nejde, Guineyci se budou ohánět UNCLOSem,“ upozornil šéf.

„Hodili mi na krk najít někoho, kdo to dokáže bez skandálu. Alaine, máš pořád tu starou posádku?“ vybalil Cook důvod telefonátu.

„Zčásti, ale lepší jsem nikdy neměl,“ sdělil kapitán, že k nějakým změnám došlo a pokračoval, „došlo mi, co chceš, ale má to mouchy. Za prvý, do začátku října máme práce nad hlavu, za druhý, Annobón je mrňavej, ale prozkoumat vodu kolem potrvá minimálně dva tejdny. Za třetí, musej nás tam pustit a za čtvrtý, o nás rozhoduje firma.“

„Za prvý a za druhý,“ spustil na oplátku inspektor, „stačilo by to do konce roku. Za třetí, znám tvoje přesvědčovací schopnosti a IUCN poskytne součinnost podle potřeby. S čtvrtým bodem si hlavu nelam, to je věc firmy a agentury. Záleží na tobě, jestli kývneš.“

„Poslední otázka, proč zrovna my?“

„Chceš to slyšet zaobaleně, jak to říká generální v Ženevě, nebo na plnou hubu podle lidí?“ zeptal se po malé odmlce Cook.

„Zkus obě verze,“ zasmál se šéf.

„Jak chceš,“ zaznělo ze sluchátka, „u vedení panuje názor, že umíš ohýbat UNCLOS podle okolností. Zbytek agentury si myslí, že máš smlouvu s Poseidonem nebo rohatým, ale spíš to druhý.“

„Kdo přišel na takovou blbost?“

„Každej, kdo ty tvoje magory někdy viděl při práci. A teď chci vědět, jestli nám s Annobónem pomůžeš?“

„Když mi to firma nařídí, tak jo,“ slíbil kapitán, „měj se.“

„Díky, to mi stačí. Klidný moře.“

Šéf odložil sluchátko a zavrtěl hlavou: „Magoři! Oni chtěj na Annobón a my jsme prej magoři.“

- pokračování -