Bez kontroly

     Nesnáším ho. Od první chvíle, když jsem si jej před usnutím začal všímat. A v posledních letech se to jen zhoršuje. Jak si uvědomíte přítomnost toho neustávajícího zvuku ve vašich uších, už se jí nezbavíte. Ba naopak. Jen zesiluje. Vetře se do vaší mysli a nedá usnout. Jistě, nakonec stejně usnete, ale než se dotěrného zvuku zbavíte, zažijete muka. Jako když se zdá temný sen, kterému nemůžete uniknout. Kdosi vás pronásleduje, ale ať se snažíte sebevíc, není ve vašich silách jej setřást. A už je tady zas! Pravidelný jak hodinky, nepolevující, neztišitelný. Zdá se, jako by vládl silou, která zdravého člověka dokáže dovést až na pokraj šílenství. Avšak jádro jeho moci představuje něco zcela jiného a o to víc nečekaného. Křehkost, dočasnost a neovladatelnost. Bije si svým neúnavným tlukotem, aniž bych měl jen sebemenší možnost zasáhnout. Bušení srdce se mé vůli zcela vymyká. A už mi zase nedá spát.  

     “Jsem tu a mám tě v hrsti!” směje se mezi jednotlivými tepy.

     Uložíte se ke spánku a doufáte v několik hodin odpočinku, který přinese osvěžení, sílu a chuť do dalšího života v novém dni. Položíte hlavu na polštář, je příjemně měkký a vaši zmoženou unavenou hlavu přijme s něhou milujícího rodiče. Zavřete oči a dosud dotěrné myšlenky jedna po druhé opouštějí vaši mysl, jak je chemie pozvolna vyhání ven z hlavy mimo vaše vědomí. A pak už jen čekáte a minutu po minutě se stále hlouběji propadáte v slastné bezvědomí. Víte, že to chvíli trvá. Někdy o něco déle. Ale nakonec to vždycky přijde. 

     “Pořád jsem s tebou!”

     Ticho setmělého pokoje prořízne náhle pravidelné tepání. Nepřeslechnutelně duní z hlubin vašeho těla. Bylo tu stále, jen jste si jej zaměstnáni během dne celým vaším životem nevšímali. A teď je tady. Již nemáte sílu, kterou byste jej zahnali. A v té naprosté bezmoci vám srdce svou písní zapěje, jak jste sami, titěrní, nepodstatní a slaboučcí. A ta opovážlivost! Zákeřně tak činí připomínkou své vlastní konečnosti a neovladatelnosti. Jak se opovažuje? Co proti mně má? Vždyť je to nakonec mé vlastní srdce!

     Ano, jeho práce nepodléhá mému vědomému vlivu. Bije samo od sebe a drží mě tak na světě. Avšak právě ta skutečnost, že jeho činnost nemám pod svou kontrolou a že o mé existenci se rozhoduje mimo pole mé vůle, mě děsí. Zkuste si pak v klidu usnout, když vám srdce svým neúprosným tepem útrobami šeptá, jak svůj život nemáte pod kontrolou. A že jednoho dne, až se svého kratochvilného rytmu nabaží, prostě zmlkne. Ne! Tak se přece nechcete cítit pod svou střechou, mezi svými milovanými, pod vyhřátou peřinou, tedy tam, kde očekáváte pocit bezpečí a jistoty. 

     “Jaképak jistoty?!” zabuší si posměšně srdíčko a vy si najednou nejste jistí, zda těch posledních pár tepů v tempu drobně nezvolnilo. Nebo se pletu? Nepřišel tamten úder o něco rychleji? A ten další zas později? Co to má být? Zmiz! Už chci spát!

     Ale kdepak! Čím víc pozornosti jeho bubenickému číslu věnujete, tím spíš si dá srdce záležet, aby koncert jen tak neskončil. Převalujete se. Doufáte, že šustění peřiny, jak se obracíte ze strany na stranu jak maso na grilu, překryje ten nesnesitelný tlukot. Snažíte se zahnat jej myšlenkami: co že jsem to jen dnes nedotáhl do konce, nebo co musím udělat zítra a tak dál a podobně a vůbec nikam. Puls je tu a nehodlá vás pustit. Nedovolí vám cítit se bezpečně. 

     “Teď udeřím, ale za chvíli třeba už ne. A pak? Co bude pak? Pak už nebudeš. Ani já ani ty,” vysmívá se mi rovnou do duše. Ale srdci to nevadí. Nemá přece srdce. Nemá soucit, nezná slitování. “Nepůjdeš spát. Teď jsem tu jen ty a já. Dokud to neskončí. Dokud nás smrt nerozdělí. A ani jeden z nás s tím nic nesvede. Ale na rozdíl od tebe, mě to nikterak netrápí. Nejednám ze zlé vůle. Jen dělám svou práci. Naplňuji smysl své existence. Ty mě krmíš a já tebou hýbu, tak si nestěžuj. A užívej si mě, dokud ještě můžeš. Nakonec přece nevíš, který úder bude poslední. Tenhle, nebo tamten?” 

     Mě nevylekáš! Nejsem dnešní. Ať přece dělám cokoliv, stejně nemám svůj život plně pod kontrolou. Snad si mohu život prodloužit ranním otužováním a střídmým pohybem, ale kdoví? Není však ani pravděpodobné, že by srdce z čista jasna vysadilo relativně mladému člověku. Ale jeho bušení vyjadřující svou svévolností křehkost celého procesu, který vedl od pradávna až ke mně; já nevím. Není to celé tak nějak nepřirozené, vzdálené a cizí modernímu člověku, který touží tvarovat svůj osud? Celé se mi to zdá trochu na vodě. Jak jen bych se na něco tak vratkého mohl spolehnout? Ne! Vždyť by to bylo proti přirozenosti soudobého člověka, který mění svět a míří ke hvězdám! Ani nápad, s něčím takovým já se nesmířím! Chci mít svůj život pevně v rukou, ale není mi dáno, a nakonec pro cosi tak pomíjivého, jako několik úderů srdce, zírám k smrti vyděšený s očima široce otevřenýma do tmy. Tak se bojím jak vyplašené zvíře, které větří predátora. Schoulím se pod deku, kolena k břichu, slzy na krajíčku. Snad si pro mě nepřijde. Snad mě nevyčenichá. 

     A to bývá zpravidla ten moment, kdy srdce náhle ztlumí svou vtíravou píseň a moderní člověk zapleten ve změti zmatených úvah zcela vyčerpán usíná. Srdeční sval dál pumpuje krev do každého kousíčku jeho těla a snad v tom ještě nějaký čas bude pokračovat. Kdoví. Náš zemdlený spáč s tím nemůže dělat nic. Jen se s tím při všem tom dobývání vesmíru smířit. Jinak nepřežije. Ale hlavně se na to vydatně a nerušeně vyspat. Tak krásnou, dobrou, poklidnou a především bezpečnou noc!