Žena, moře a Mary - Goblin V.

Goblin

(říjen - 2004)

V.

Možná nebude od věci trochu nahlédnout do tajů zaznamenávání a vykazování paprsků smrti, z nichž má většina lidí oprávněně hrůzu. Na druhou stranu málokdo asi tuší, že jsme jim denně vystaveni, aniž nás lékař zažene pod rentgen. Dokonce, že jsou i užitečné.

Metody přístrojů k zachycení paprsků jsou různé, ale druhy měřidel dva. Zatímco Geigerovy počítače měří záření alfa, beta a gama, tak dozimetry vyčíslí absorbované dávky za určitou dobu. Digitální kapesní přístroje obsahují většinou obě funkce.

Pro laika je většinou nepřehledná situace u veličin, které se dost rozmnožily. Od Bq (becquerel), R (rentgen), Ci (curie), C (coulomb), až po rad (dávka), rem (dávkový ekvivalent), Gy (gray), Sv (sievert). Skutečnými dávkovými veličinami jsou poslední čtyři a soustava jednotek SI uznává pouze Bq, Gy a Sv. Přes odpor institutů pro měrné soustavy se však v praxi nejvíc používá rem zavedená v 50. letech (100 rem = 1 Sv). V USA dokonce normotvůrci předepisují hodnoty v Ci, rad nebo rem, ale co by člověk chtěl od Amíků.

K tomu ještě přibývá jednotka eV (elektronvolt). Zatímco Geigery udávají okamžité naměřené hodnoty v MeV, tak u dozimetrů se mohou lišit. Evropané používají stupnice nebo displeje zobrazující absorbovanou dávku v μSv*h^-1. V USA se stále vyrábí dozimetry, u nichž můžeme kromě μSv, narazit i na μGy nebo mrem.

Je nutné se smířit s faktem, že svítíme všichni, protože bez přirozené radiace Země by nebyly mutace a bez mutací evoluce. Planeta nám denně nadělí 1 mrem (tj. 10 μSv) přirozené radiace, zbytek dostáváme dobrovolně. Například noc strávená po boku jiného člověka 0,005 mrem, snědený banán 0,01 mrem, rentgen zubu 0,5 mrem, mamograf prsu 0,04 rem a cétéčko hrudníku 0,7 rem. Aby vzniklo nebezpečí, že člověk jednou dostane rakovinu nebo se pomotají genetické informace musí dostat v ročním součtu minimálně 10 rem.

Po deváté hodině konečně zapípala vysílačka a šéf ohlásil, že mohou do vody. Všechny přístroje vykazovalo v měřené oblasti čistou nulu.

„Takže svítit nebudem?“ zeptal se pro jistotu Čočka.

„I kdyby,“ rýpl si do něho Ichtyl, „ve tvým případě bych ani tak neměl obavy o vliv na rozmnožování, jako na přístroje, s kterejma přicházíš do styku.“

„To je fakt,“ přidal se Zrzoun, „už vidím, jak by bláznily elektrony v lodním serveru.“ Že mu však nebezpečí není lhostejné, vyplynulo z následující otázky: „Mě spíš zajímá, proč šéf věší dozimetry na břeh, když může bejt kontaminovaná voda spodním průsakem?“

„Protože je dává na místa omejvaný vlnama. Bez ohledu na hloubku, voda vždycky stoupá podle břehu. Zatímco se prouděním radiace ředí, tak v písku nebo skále drží mnohem dýl, i hodnoty jsou vyšší.“

„Jdem něco dělat nebo se budete vykecávat do oběda?“ ozvala se mladá žena, která debatu sledovala bez sebemenšího zájmu. Neviděla důvod, proč rozebírat něco, co stejně neovlivní. Také věřila šéfovi, že by je neposlal pod hladinu, kdyby hrozilo nebezpečí. Ještě nenastala doba k obavám a bude trvat dalších dvanáct let, než si nechá podrobně vyložit, co vlastně je onen neviditelný zabiják.

Měli půl kilometru v ploutvích a po kanicích ani památky. Tak se to jevilo pánské části sestavy. Plavali v rojnici deset metrů pod hladinou. Ichtyl na levém křídle sledoval pukliny a jeskyně ve skalnatém břehu, kde by mohla ryba číhat na kořist. Prckovi přidělil místo na opačném konci. Jejím hlavním úkolem bylo zajistit, aby skupinu nepřekvapila nenadálá návštěva v podobě zvědavého žraloka. Ne, že by se jich podél pobřeží Guineyského zálivu zdržovalo tolik, ale zimoviště keporkaků sem lákalo ty největší.

„Pauza,“ zavelel Ichtyl a vylezl na plochý kámen čnící nad hladinu.

„Nejsme tu pozdě?“ vrtěl hlavou Zrzoun, který také vylezl na skálu. „Vypadá to, že tady už kanice vylovili. Je tu všechno, co má v zálivu plavat, kranasi, měsíčníci, zlaci, okáči, vidlatky, pyskouni. Viděl jsem i pár tuňáků, co normálně žijou severnějc, ale ani jedinýho kanice.“

„Nevylovili,“ zaznělo od Prcka, když se k nim připojila, „to my jsme v blbý hloubce.“

„Ty o nich víš?“ zeptal se Ichtyl.

„Už jsem se někdy spletla?“ odpověděla otázkou.

„To je hezký,“ vzdychl doktor, „jestli se nezmění rychle počasí, musíme dolů s nitroxem a šéf nebude mít radost. Strávíme tu tři tejdny, aby IUCN něco dostalo.“

„Kdybys mě pustil zpátky na Mary, zbavím se flašky, vezmu těžší opasek a monoploutev. Tím, že půjdu dolů bez vzduchu, nepotřebuju dekompresi, a třeba nějaký kanice ukecám na vejlet k hladině. Vy se zatím můžete kus vrátit. Přitom nachytejte a rozporcujte pár rybek, abych měla co nabídnout,“ navrhla.

„To je dobrej nápad,“ přidal se Čočka, „jestli ji nechceš pustit samotnou, poplavu taky.“

„Plave rychlejc než ty,“ zamítl nápad Ichtyl. Potom se otočil k Prckovi: „Švihej, nechci tu ještě tvrdnout, až se bude šéf vracet.“

Nacpala do kapsáře kousky ryb a zamířila do hloubky po vorvaním způsobu kolmo ke dnu, s nohama vystrčenýma po kolena nad hladinu. Klesala pomalu jen s mírnými záběry ploutve, aby tělo mělo čas se přizpůsobit narůstajícímu tlaku.

Ve třiceti metrech zaznamenala najednou dva vjemy z protilehlých stran. Jeden patřil kanicovi. Ryba byla patnáct metrů po levé ruce a kousek níž. Podle všeho o Prckovi věděla, protože převládající emocí byla zvědavost. Stačilo počkat, než ji přivábí pach masa v kapsáři.

Druhý přicházel z větší hloubky i vzdálenosti. Nepochybovala, že jde o žraloka, ale nebyla schopna určit druh. Měla pocit člověka stojícího v šeru proti postavě, kterou určitě zná, ale nedokáže rozeznat rysy. V té chvíli jí bylo jedno, zda představuje nějaké nebezpečí, protože nejistotu považovala za nejhorší možný stav.

Byla v situaci, kdy nevěděla, co dál. Zvědavost pobízela vyrazit za neznámým tvorem, ale rozum říkal, že má práci. Během snahy o rozklíčování podivných vjemů klesla pod čtyřicet metrů a zřejmě by pokračovala dál.

- pokračování -