KLANICA

KLANICA

     V neděli v noci kdosi urazil kliku, vylomil rezavý zámek a gumáky se vzorkovou podrážkou rozvířil prach i mrtvolný puch vevnitř. Vesničané ještě neprobuzení postávali o sto metrů dál na zastávce autobusu a sdělovali si nejnovější zprávy posledního víkendu. Tomu, kdo se odvážil v noci vlámat se dovnitř, stačila železná zednická kramle a potom pomalu, opatrně rozevřít ztrouchnivělé dveře.

     Byl připravený vstoupit do nového prostoru, do nové země nasycené puchem exhumované mrtvoly. Nejen vzduch uvnitř, ale i těch pár krámů s rozviklaným dřevěným stolem prožraným červotočem, byl jakoby z jiného světa, poznamenaný stovkami mrtvých těl.  Dlouhý stůl z hrubých desek, který nesl stopy po tělních tekutinách dosud nezaschlých, dvě staré židle pocákané vápnem jako louka plná chudobek a kopretin, bílých květů značících nevinnost a skromnost. Pár zpuchřelých fošen zachráněných z dávno rozpadlých rakví a v koutě lopaty s nánosy mokré jílovité hlíny. Pod malým oknem, jehož skla byla zavalena prachem a pavučinami, které z rámů visely jako oprátky připravené k použití, bylo v prorezlých neckách naházeno několik květináčů obalených ztvrdlou hlínou.

     A stopy muže, který v noci vstoupil bez pozvání, už byly označkované jinými, na které usedal zvířený prach. Byly to drobné muří nohy krys, které si sem našly cestu z protější budovy malé fabriky. V místní kantýně, určené k vyváření a podávání teplých i studených jídel pro zaměstnance, jich mělo domovské oprávnění několik desítek.  Vypasení hlodavci pobíhali zmateně ode zdi ke zdi a svými špičatými čumáky větřili slábnoucí odér hnijícího masa a tělních tekutin.

     Druhé dveře na protější zdi, které se nikdy nezamykaly, vedly  do uzavřeného prostoru obehnaného kamennou, neomítnutou zdí. Muž jimi prošel, aniž by musel použít násilí. Přikrytý tmou jako pohřebním pláštěm, čvachtaly jeho kroky hlínou nacucanou podzimním deštěm. Postupoval pomalu úzkou uličkou mezi druhou a třetí řadou hrobů, nad kterými se vypínaly šedivé siluety litinových křížů jako vojenské standarty vítězných armád.

     Tu nedělní noc, kdy do pondělního rána bylo ještě daleko, si přál naposledy ucítit jeho zápach, tu směsici potu, chtíče, tabáku a kořalky. Považoval se za privilegovaného, předurčeného k tomu, aby ho viděl rozežraného lesní zvěří s otisky smrti, které způsobí těsný prostor rakve, zasypané těžkou mokrou hlínou. Chtěl ho vidět ležet na špinavém plátně, jeho rozbité tělo, které ohledává doktor za přítomnosti bledých policajtů, kteří vyzvrátili obsah svých žaludků do keře krušpánku živořícího na pravém rohu márnice. Chtěl vidět tu mrtvolu položenou na zádech s rukama volně podél těla, s tváří k nerozeznání ohlodanou, s tváří, do které se musel dívat tolik let a přesto si ji nedokázal vybavit jinak, než znetvořenou kouli bez očí, nosu, se zbytky mastných vlasů.

     Slyšel v tom nočním tichu tóny horny, lesního rohu, který se ozýval po skončení každého lovu, a nesl se nad stromy a hladinou rybníka, na jehož zabahněné hrázi ležela mrtvá těla kachen, králíků a někdy i srny. A on stál, ztělesněná důstojnost, se zalomenou puškou přes rameno a lesáckým kloboukem v ruce jako velitel, který na přehlídce shlíží na své vojsko.

     Když došel na konec řady, poslední hrob převyšoval ostatní hromadou hlíny, kterou už podruhé naházel hrobník na otřískanou rakev. Zvadlé věnce a rozmáčené svazky květin rozprostřené na hromadě, a kříž s ukřižovaným Kristem, který byl spolu s několika přísně vybranými a prověřenými živými svědky pohřbívání, vytahování a konečného zasypání. Z temného lesa za hřbitovní zdí stoupala pára a občas se ozval krátký skřek jakéhosi ptáka.

     Prošel se po čerstvém hrobu, gumáky se bořily do vodou napité hlíny a on si představoval, že se boří do rozpáraného a zase sdrátovaného těla toho dole. Několikrát přešlápl, vytáhl z kapsy kleště a po několika pokusech se mu podařilo odštípnout Kristovo tělo z kříže. Chvíli ho potěžkával v ruce jako by najednou nevěděl co s ním a pak ho velkým obloukem hodil přes zeď do lesa. Zapadlo mezi křoví a první stromy, stejně jako tělo toho dole pod ním, ještě před tím než ho našli. Odkopnul věnec, ze kterého se uvolnilo několik květin z voskovaného papíru, a stejnou cestou, kterou přišel, i odešel. Bylo pondělí tři hodiny ráno. Půjde se domů vyspat. Odpoledne na místním oddělení Veřejné Bezpečnosti učiní oznámení. Ve dvacet hodin večer bude formálně obviněný z násilné vraždy.

 

     Do začátku voleb chybělo ještě pár minut a volební komise, skládající se z pěti mužů a jedné ženy, byla čím dál nervóznější. Nervozita začala dopadat i na hlouček pionýrů, postávajících hned u vchodu, kteří si až do teď krátili dlouhou chvíli sdělováním školních drbů. Cítili napětí ve vzduchu, houstnoucí atmosféru, i když neznali pravý důvod. Ale už věděli, že pokud se něco zadrhne, nedopadne to dobře a mívá to zlé následky. Nenápadně sledovali lačně kouřící muže za jídelními stoly, potaženými červeným ubrusem. Plnící se popelníky, sklenice se žlutou limonádou s otevřeným keramickým uzávěrem, hromádky papírů, plnicí pero, několik rozhozených čerstvě ořezaných tužek. A stoh volebních lístků s jednotnou kandidátkou Národní Fronty, na kterých byla jména těch, co seděli za stolem.

     Do devatenácti hodin, kdy se volební místnost zavírala, odvolili všichni právoplatní voliči z volebního okrsku, kromě kriminálníka Smrčka, který si už odseděl dva roky za stržení sovětské vlajky a tak nějak se počítalo, že volit nepřijde. A bývalý kaplan Klíma už také procenta kazit nebude, protože platné jsou pouze volební lístky živých. I bez něj se vejdou do obvyklého, stranou požadovaného průměru. Tedy 99,6% a tak to má být. Tak je to v pořádku. Co nebylo v pořádku, byla neomluvená nepřítomnost soudruha Františka Klanici, člena zastupitelstva MNV, kovaného komunisty, předsedy mysliveckého sdružení a hlavního hajného v polesí Lhota.

     Když se volební místnost vyprázdnila a soudružka Kovářová otevřela okno, aby se alespoň částečně vyměnil vzduch, členové komise začínali tušit, že situace je vážná.

     Hned poté, co pečlivě uzamknuli budovu MNV, se tajemník Ovčáček vydal na své modré babetě k hájovně, kde žila rodina hajného Klanici.

 

     Toho rána se ještě za tmy vyhrabal ze studených duchen a posadil se na okraj postele. Hlavou mu dozníval sen, který ho probudil, a přinutil celého pokrytého studeným potem, aby se přestal povalovat. I v tom snu seděl, alespoň v té jeho části, kterou si pamatoval. Seděl na pokáceném stromě u jedné z mnoha lesních pěšin, která končila na hrázi rybníka. Byl podzim, vypadalo to, že každou chvíli začne pršet, ale hezky se v tom chladném, vlhkém vzduchu dýchalo. Bylo to něco úplně jiného než v zakouřených místnostech a hospodských sálech. V tom tichu najednou uslyšel zvuk, který tam nepatřil. Byl hajným celý život, stejně jako jeho otec a dokázal rozpoznat zvuky, které patří do lesa od těch ostatních.

     Míval různé sny o lese, o ženách, o své ženě a synech, o lidech z vesnice, kterými pohrdal jako nesvéprávnou šedivou hmotou, ohnutou a devótní lúzou, hrbící se  nad svými motykami nebo poslušně otročící v jedné z několika fabrik okresního města. Nikdy o svých snech s nikým nemluvil, i když ve vsi byla známá vykladačka snů a spiritistka Kodlová. Považoval ji za pomatenou stařenu, která už nestála novému a spravedlivému řádu ani za to, aby ji zavřeli. Jedno kam. Ať už do blázince nebo do kriminálu. A tak se  nedozvěděl, že takový sen nevěstí nic dobrého, naopak, je to varování, jehož neuposlechnutí může a bude mít fatální následky.

     Vstal z postele, aby se oblékl, protože ho roztřásla zima. Trochu ho pobolívala hlava a necítil se ve své kůži. Nepomohlo ani, když se podíval na druhou půlku postele, kde s pootevřenými ústy spala až po bradu zachumlaná Tereza. Ženských měl i po okolních vesnicích spoustu, lezly mu do postele samy. Tedy některé.

     Po paměti si natáhnul vlněné podvlíkačky a tmavě zelené kalhoty z kousavé látky, zvané kopřiváky. Čistou plátěnou košili si vzal prozíravě už včera, stejně jako parádní sako, které si bral jen na slavnostní příležitosti. Odpoledne bude sedět za stolem ve volební místnosti a přes den neměl v plánu se vracet domů. Bylo potřeba vykonat několik pochůzek, spočítat a označkovat za včerejšek pokácené stromy, zastavit se ve školce a vynadat ženským, které už týden vysazovaly nové stromky. A možná zbude čas na rychlý oběd v U Kšandy.

     Nosil nejrozšířenější typ kulobrokové kozlice ze Zbrojovky Brno a v brašně vždycky dvanáct nábojů. V tomto byl pověrčivý, i když nedokázal zdůvodnit, proč zrovna dvanáct. Od války měl ve zvyku mít u sebe starou vojenskou dýku, kterou získal jako partyzán na konci války za dost podivných okolností. Často ji doma dával pod polštář, když šel spát a pokud se někdy stalo, že vyšel z domu bez ní, musel se pro ni vrátit. Byl to fetiš, který potřeboval mít vždy u sebe.

     Ani tento den, který měl být jeho poslední, se neopomněl dotekem přesvědčit, že je na svém místě. Nasadil si myslivecký klobouk s několika pírky za pletenou šňůrkou a podíval se zhnuseně na chrápající milenku.

     „Kráva stará“, řekl si v duchu. „Ani vařit pořádně neumí. Seru na ni, už sem nepáchnu“.

     Vyšel z domu a schválně třísknul vchodovými dveřmi, jako by za sebou chtěl definitivně nechat vzpomínku na zběsilý sex, Tereziny slzy a nevytopenou, ubohou světnici staré kovárny.

     Včera, když v poledne odcházel z hájovny, připomněla mu jeho žena ty volby a doufala, že na noc se vrátí domů. Aby se umyl a obléknul do svátečního, když je členem té volební komise. Nic jí nevysvětloval, jenom houknul, ať mu přinese čistou košili a sváteční sako. Ta mlčky udělala, co si přál, jak byla zvyklá po celou dobu manželství. Potom se vrátila ke své práci v kuchyni. Kuře ke svátečnímu obědu muselo být s nádivkou, polévka knedlíčková, ze škrábaných jater. Vždycky když odcházel, vypadal, že se mu ulevilo a jeho tvář, po celou dobu stažená v křeči nebo vztekem, se uvolnila.

     Napadlo ho, zajít na noc za Terezou do kovárny. Starý je v kriminále a ta čubka potřebuje chlapa jak prase drbání. Navíc by mu měla líbat ruce za to, že ji tam nechávají i s parchanty dál bydlet. Přejel si rukou po poklopci a ušklíbnul se. Má ji v hrsti, a dokud mu to bude vyhovovat, rád se v kovárně zastaví.

     Když se s ní Wágner před válkou oženil, tahali se spolu už pár let. Všude možně jenom ne doma. Tam by to nedovolila jeho matka, potřetí vdaná za zedníka, když ty předchozí dva manžele pochovala. A v kovárně byl jenom pomocníkem. Když už se nedalo zakrýt zvětšující se břicho, obě rodiny se dohodly na svatbě a dostaly výměnek v kovárně. Pak se spřáhnul s kýmsi z oberlandrátu z Boskovic a stal se z něho Němec. Po válce mu to spočítali, i když to nějakou dobu trvalo.

     Terezie Wagnerová potřebovala celý zbytek života k tomu, aby pochopila, co se s jejím manželem stalo, že po obsazení Sudet požádal o rozvod a přihlásil se k německé národnosti. Jeho nová paní, jakási Němka z Prostějovska, už byla v jiném stavu a tak jako čistá rasa dostal od komandatury domek na Kopci. Kdykoliv svého bývalého potkala, hanba jí pronikala až do morku kostí, protože byla jediná žena ve vesnici, se kterou se manžel rozvedl.

     Kovárnu postavili kdysi dávno kus za vesnicí, na okraji lesa. Jak přibývalo domů, získala časem i sousedy a úplně nakonec byl postaven i nový hřbitov, ke kterému to bylo ani ne pět minut. Dřív se tam kovalo i deset koní denně, nemluvě o výrobě nebo ostření zemědělského nářadí. Ale koně nahradil páchnoucí, dýchavičný traktor v místním státním statku a tak bylo jedinou prací kováře vyklepávat kosy a srpy starým babkám. Jen výjimečně dotáhli pluh zapřažený za družstevní motorku, na kterém bylo třeba cosi zbrousit nebo ho vyměnit. Ale kovář byl už téměř půl roku v kriminále, protože nedržel jazyk za zuby a v hospodě si pouště hubu na špacír. To nemá ráda žádná vrchnost a už vůbec ne tato.

     Velká vrata v průjezdu, kterými kdysi projela fůra plně naložená senem nebo slámou zůstávala zavřená a vcházelo se jen malou brankou přímo od lesa. Zadní vchod, kdysi nouzový, se stal hlavním a jediným používaným vchodem. A za ním, skrytý za hromadou nařezaného dřeva, čekal muž, který zabije jejího milence a milence mnoha jiných žen, hajného Františka Klanicu.

     Terezie Wágnerová později opakovaně tvrdila před vyšetřujícími orgány nejen že netušila, že na hajného kdosi čeká, aby ho zabil, ale ani ji to nikdy nenapadlo. Až o mnoho let později, když přišla řeč na myslivecké mordy, vyprávěla, že to věděla už to ráno, když od ní odcházel.  Nejen že nespala, jak si asi myslel, ale potichu proplakala zbytek noci. Ale tehdy ho nevarovala, protože by se jí vysmál. Neřekla o tom nikomu, ani když ho už týden hledali. Bála se, že by ji mohli obvinit ze spoluúčasti na vraždě. Ale hlavně se bála, že by vyšetřující policisté poznali, jak moc si přála jeho smrt.

     Pokud jde o Naďu Kovářovou, její dcera Vlaďka se zapřísahala, že o nějakém nebezpečí, které by číhalo na hajného Klanicu, neměly ani potuchy. Přišel do konzumu asi kolem deváté, koupil si kus salámu, pár rohlíků a jedno lahvové pivo. Jako vždycky. Po pár letech ale řekla, že ten den byla v krámě stará Kodlová a ta prý něco takového tvrdila. Nepamatuje si už přesně co, ale mělo to být něco o tom, že Klanica skončí jako ubitý pes někde ve škarpě. Ale nějak tomu blábolení nevěnovala pozornost, protože stará Kodlová byla spiritistka, po nocích vyvolávala ducha svého manžela nebožtíka a vůbec, byla to osoba mdlého rozumu se špatnou pověstí. To že se o tom Vlaďka nikomu nezmínila, mělo ještě jeden důvod. Aniž by to věděla, byla další osobou, co si tak trochu pohrávala s myšlenkou na jeho smrt. Nebylo jí ještě dvanáct, když jí zasunul svoji chlupatou ruku pod krátkou sukýnku.

     „Měl ruku horkou jako rozpálená cihla“, řekla své starší sestře. „A docela to lechtalo. Tehdy čekal na naši mámu u nás v kuchyni“. Takže když ho pak našli s rozmlácenou hlavou, bylo jasné, že to udělal nějaký otec nezletilých dcer nebo zhrzený manžel. Takových řečí se šeptem vedlo plno. Do  očí mu to samozřejmě nikdo neřekl. „To by musela být fronta mstitelů až ke kapli“, dodala s cynickým úšklebkem starší Vlaďka, která už měla své zkušenosti.

     Z amplionu začala hrát hymna a po ní oznámení o uzavření volební místnosti s výsledkem 99,6%. A poděkování všem voličům, kteří splnili svoji občanskou povinnost. Začalo drobně mrholit a po oknech, za kterými byly umělé květiny s fotografiemi kandidátů Národní Fronty, stékaly kapky deště jako by plakalo samo nebe. Ulice zely prázdnotou, každý, kdo vhodil do urny volební lísky, šel nejkratší cestou domů. Hospody úředně zavřené, takže vesnice vypadala jako po vymření.

     Klanicovi synové byli od sebe tři roky. Starší František, pojmenovaný po otci a mladší Václav, po dědovi. Osmnáctiletý František se díky otcovu vlivu vyhnul nástupu na vojnu a pracoval v místním zahradnictví. Václav nastoupil do prvního ročníku průmyslovky a byl to otcův oblíbenec. Bratři se od sebe lišili nejen podobou ale i povahovými rysy natolik, že si jejich otec musel vyslechnout mnoho nejapných poznámek stran svého otcovství.

     Jejich dům byl předposlední v zablácené uličce, která nikam nevedla. Končila na hranici lesa, kde stála dřívější obecní pastouška, dnes už jen prohnilý, nízký domek, ve kterém bydlela už třetí generace Makasových. Tou uličkou chodili jen lidé, co šli do lesa přes Pastviska, buď na šišky, v létě na borůvky, nebo jen tak se projít. I když takových, co si mohli dovolit chodit jen tak bylo ve vesnici málo.

     Dům byl ještě v předchozí generaci hájenkou se vším všudy. S kotci pro psy, klecemi na chov lišek a velkým dvorem s množství drůbeže. Dnes byly kotce i klece prázdné a rezavé. Na dvoře hrabalo pár slepic a tlustý jezevčík, jakási parodie na mysliveckého psa, se pomalu kolíbal sem a tam, aby po pár metrech lehnul a spal. Večer, když padla tma, mohl každý, kdo šel kolem, vidět oknem do světnice, ve které se Klanicová hrbila nad kuchyňským stolem, pokrytým papírovými kartičkami s našitými knoflíky. Jako další ženy ve vesnici i ona si vydělávala našíváním knoflíků na kartony, které skládala do krabic a odevzdávala poslednímu soukromníkovi Starému. Ale šly řeči, že Starého fabrika přejde na výrobu umělých knoflíků a s domácími pracemi bude konec.

     Když se večer vrátil František domů, našel matku v černých svátečních šatech s šátkem na hlavě. Asi se vrátila z kaple, napadlo ho, a ještě se nestačila převléknout. Pak si všimnul, že si ani nezula boty, což nikdy nedělala. Jako by se ještě někam chystala. „Jídlo máš na plotně“, řekla nepřítomným hlasem.

     „Nemám hlad“, jedl jsem u zahradníka. „Nechám to tatovi“.

     „Jenom to sněz“, špitla tak slabým hláskem, že ji sotva slyšel. „Alespoň tu polévku s knedlíčkama“. Podíval se na ni a viděl, jak jí po vrásčité tváři stékají slzy.

     „Zítra má být u voleb“, řekl jako by to mělo souviset s tím, kde a s kým jeho otec stráví dnešní noc. Nadzvedl pokličku na hrnci, podíval se dovnitř a pak ji zase vrátil. Vzal z věšáku plátěnou bundu, kterou nosil jenom do lesa a šel ke dveřím. Matka se na něho dívala uplakanýma očima a hlasem plným bolesti i obav se zeptala, kam jde.

     „Nikam, jenom tak“, řekl a opatrně za sebou zavřel dveře.

     Když se vrátil, v rádiu hlásili noční zprávy a do omrzení žvanili o zítřejších volbách, šťastné budoucnosti a životu ve spravedlivém řádu vlády dělníků a rolníků pod vedením Komunistické strany Československa. Matka jako každý večer přišívala knoflíky na kartičky a na zemi byly už dva sloupce krabic stažených zavařovací gumou. Až skončí volby, odnese je do sběrny panu Starému a dostane za to pár korun na ruku. „Běž si lehnout mami“, řekl a pohladil ji po rameni. „Zítra je také den“.

     V dalších dnech si na to gesto kolikrát vzpomněla, ale nikomu nic neříkala. Byla zvyklá mlčet. Takové důvěrnosti, jako byl dotyk nebo pohlazení, od synů neznala. Minimálně od dob jejich dětství. Sklidila ze stolu, zkontrolovala, jestli je oheň v kamnech uhašený, v chlévě přepočítala spící slepice, zamkla vchodové dveře, všude pozhasínala a šla spát.

 

     Ráno vstala jako obvykle, postavila na meltu, zatopila, pustila slepice a šla budit kluky. Starší už byl oblečený, vzal si jen chleba do kapsy, a že musí cosi v zahradnictví dodělat, než odpoledne zavřou kvůli volbám. Mladšímu se nechtělo do školy, měl plno řečí, že se stejně nebude učit, když je ten den, tak proč tam chodit. Stával se drzým, odsekával, urážel se kvůli každému napomenutí a začínala v jeho povahových rysech vidět jeho otce.

     Onen pondělní večer po Dušičkách, pár hodin po zatčení se k ní donesla šeptanda, že kluk je v tom nevinně. Jenže se přišel udat sám a dobrovolně a také hned uvedl skutečné důvody. To už nebylo o čem pochybovat. Během rekonstrukce se choval úplně normálně, klidný a vyrovnaný popisoval, jak otce sledoval od chvíle, kdy vyšel ráno z kovárny.

     Až po čtyřech letech, před dalšími volbami začal ožralý Ovčáček v hospodě u Slávisty vyprávět, jak tenkrát probíhalo pátrání po nezvěstném. Jenže to už nebyl tajemníkem na MNV, ale obyčejným poskokem, který rozvážel na svém smradlavém mopedu pozvánky na dobrovolné brigády, na plesy pořádané myslivci, hasiči, svazem žen nebo fotbalisty. Takže jeho vyprávění brali chlapi s rezervou. Vnímali to spíš jako pomstu za křivdu, které se mu od jeho vlastích soudruhů dostalo.

     Ještě ten večer, po uzavření volební místnosti, přišla celá volební komise do hájovny, ale Klanicová jim nemohla říct nic jiného, než že předchozí den odešel a vzal si čistou košili. V kovárně Wágnerová přiznala, že byl u ní na noc, ale musel odejít brzy ráno, protože ještě spala. Pak se ještě zastavili v konzumu, ale to už volali na okres, protože se z toho stávala politická záležitost.

     Další den přijeli dva vyšetřovatelé z Brna, ale všichni věděli, že jsou od Státní bezpečnosti. Přivolaný psovod sledoval stopu od kovárny přímo do lesa, kde ji po pár stech metrech ztratil. “Musel tama jít“, tvrdil důležitě Ovčáček. „Kdyby šel do dědiny, někdo by ho viděl. Ale nikdo ho neviděl“.

     Ani pamětníci nepamatovali, že by kdy nějaké zmizení bylo důkladněji propátráno. Další dny se ve vesnici objevilo několik černých tatraplánů, které zaparkovaly před MNV a dvojice mužů v pomačkaných oblecích a šedivých baloňácích se vyptávaly pořád dokola, lezly do domů, hospod, prodejen, myslivci a dobrovolníci pročesávali les i břehy rybníka. Všechno marně. Týden byl život na vesnici ochromený, v hospodách posedávalo jen pár místních opilců a lidé si mezi sebou šeptem sdělovali zprávy o tom, na co se koho ptali, jestli už někoho sebrali, kdo kde a co komu řekl, viděl nebo neviděl. Většinou všechno jen dohady, polopravdy a někdy i bohapusté výmysly.

     Po týdnu pátrání ochablo. Už spíše ze zvyku myslivci a lesní dělníci ještě ve volných chvílích procházeli les, tatraplány s tajnými odjeli tam, odkud přijely, jenom lidské klevety zůstaly. Ještě další týden se všude vedly řeči, kam tak asi mohl zmizet, kdo je za tím a jestli je vůbec na živu.

     Uplynulo dalších deset dnů, které celé propršely. Z lesa se pářilo jak z hrnců na plotně, všude plno bahna a hladina vody zbarvená naplavenou hlínou v potoce povážlivě stoupala. Jako každé ráno se na autobusové zastávce choulili do kabátů muži, kteří jezdili do fabrik v Blansku, pokuřovali, podupávali po mokrých dlažebních kostkách a vedli jalové řeči, jen aby zkrátili čekání na autobus. Noční tma ještě neustoupila světlu a lezavá vlhká zima pronikala skrze kabáty až na kůži. Jejich pozornost upoutala dvojice aut, která se přiřítila na vlhké vozovce směrem od Brna a zastavila před budovou MNV. Bylo něco po páté hodině ranní a konverzace nabrala zcela jiný směr.

     „Našli Klanicu“, řekl kdosi.

     Pitva znetvořeného těla proběhla na soudním oddělení v brněnském špitálu U svaté Anny. Prováděl ji zkušený doktor Vágner a protokol si hned po sepsání odnesla dvojice mužů v bílých pláštích, které měly zakrýt dlouhé kožené kabáty. „Bylo to na příkaz primáře“, řekl později, na konci šedesátých let jakémusi rychlokvašenému reportérovi doktor. „A tehdy se mladý muži o příkazech nediskutovalo“.

     Ani o příčině smrti se nediskutovalo. Lebeční kost proražená několika ranami tupým předmětem vedených neobyčejnou silou. Dvě až tři rány v obličejové části, zlomený nos, čelist a vyražené čtyři zuby. Útok vedený z bezprostřední blízkosti s neobvyklou brutalitou. Tyto detaily vynesla z nemocnice doktorova sekretářka, která pořizovala neoficiální zápis. Jak se na ostatních částech těla podepsala lesní zvěř a podzimní počasí s lijáky, si dokázal každý venkovan představit sám. Na to nepotřeboval nikoho studovaného.

     Když za několik dnů vrátili tělo rodině, aby mohla zařídit pohřeb, nejdůležitější otázka vesnických drben byla, jak takový funus bude vypadat. Že to nebude církevní pohřeb, bylo jasné, protože jestli někoho Klanica nesnášel víc, než manžely svých milenek, byla to katolická církev. Nehledě k tomu, že z církve oficiálně vystoupil hned po skončení války a osobně dohlédnul na to, aby toto farář připsal do církevní matriky, k zápisu o jeho narození.

     Nikdo nepamatoval, že by se nějaký pohřeb obešel bez kněze a zádušní mše s vykropením hrobu. Dokonce se spekulovalo i ohledně rakve, protože i ta patřila do církevního ritu. Nakonec byla sešitá a upravená tělesná schránka navlečená do slavnostní myslivecké uniformy, uložená do dřevěné  rakve, která byla ještě cítit klihem. Hladké víko postrádalo tradiční litinový kříž, zato byly uvnitř dva polštáře. „Měl rád hodně vysoko pod hlavou“, nechala se slyšet jedna z žen, která tuto zaručenou informaci poskytla hned ráno po pohřbu ve frontě na mléko.

     Samotný pohřeb se odbyl rychle, zavřenou rakev přivezli na hřbitov a k vykopanému hrobu donesli na ramenou kolegové myslivci. Když spustili rakev do hrobu, tři z nich zahráli na lesní roh jakousi krátkou melodii. Pár slov k pozůstalým měl předseda mysliveckého svazu, který poděkoval za obětavou práci, jež nezůstane zapomenutá. Předseda MNV  oddrmolil z papíru cosi, co nemělo hlavu ani patu, jak s Františkem u partyzánů a potom ve Straně, že dělník je smrtelný, práce však živá.

     Od rána drobně poprchávalo, nikdo se nechtěl na hřbitově zdržovat déle, než bylo nutné. Soudruzi z MNV podali vdově a synům ruku, „upřímnou soustrast a kdybyste něco potřebovali, s důvěrou se na nás můžete obrátit. František byl jedním z nás. Čest jeho památce“.

     Na smuteční hostinu se do hájovny nedostavil nikdo. Kolem šesté hodiny odpolední, když bylo po všem, padla tak hustá mlha, že nebylo vidět na pár kroků. Ale i poslepu by dokázal Daněk dojít, jako každý den kromě neděle, do hospody K Zubatýmu. Chodil pravidelně, za každého počasí a snad i proto měl odedávna přezdívku Rytíř. Přidavač na stavbách, čerstvý šedesátník, který vypadal o deset let starší, lehce nahrbený v těžkém, filcovém kabátě čpícím vlhkostí a myšinou. „A má to za sebou“, řekl místo pozdravu hned jak vstoupil do sálu. Hospodský mu přistrčil po mokrém pultu roztočené pivo a Rytíř ho vypil na jeden zátah. Teprve poté šel ke svému stolu dozadu k poslednímu oknu. Třem chlapům z družstva přistála na stole tři piva a jedno  Rytířovi. Kolem nich vzlínaly výpary hnoje a nafty. Jinak byla hospoda prázdná. „To si fčil dost ženských oddychne“, řekl jakoby sám pro sebe, protože se na hospodského ani nepodíval. „Jenom aby je ještě nechodil po smrti strašit“.

     Zaslechli to ti jézéďáci a jeden z nich, tlustý chlap ve vaťáku, se s úšklebkem podíval na Rytíře. „Myslíš, že by jako vstal z mrtvých? Jako Kristus“? Jeho kumpáni se podařenému přirovnání krátce zasmáli a v hospodě opět zavládlo ticho. Na to, že byl normální všední den, byla návštěvnost hostince prachbídná. „Mohli jsme mít zavřeno, jako o volbách“, stěžoval si šeptem hostinský své manželce, když za ní zaskočil do kuchyně.

     „To víš, to ten funus. Chlapi se bojí, aby nežvanili něco, co by je potom mohlo  mrzet“.

     „Stejně by mě zajímalo, jestli v tom má prsty nějaký dnešní paroháč, nebo je to msta za něco z dřívějška“. Hostinský se naklonil nad stůl a ukousnul si rychle kus párku, právě vytaženého z hrnce. „Pořád je dost lidí, co má na něj pifku“.

     „Hlavně aby ti nezaskočilo“, chtěla odvést řeč jiným směrem. „Dnes má každý svých starostí dost“.

     „To jo, to jo“, přitakával, s plnou pusou. „Ale mohli bychom dnes skončit dřív. Nemá cenu tady smrdět jenom kvůli Rytířovi. Řeknu, že je nějaký problém s naražením dalšího sudu“.

     A tak se stalo, že poprvé od konce války byla za okny hospody tma už v osm hodin večer. První květnové dny roku 1945, kdy hráze rybníků byly podminované, a ustupující Němci hrozili odpálením náloží, což by mělo za následek vyplavení půlky vesnice, byly hospody zavřené celé dva dny. A všechny čtyři. Jenže dnešní zavření nezpůsobila německá armáda ani volby do Národní Fronty, ale jeden pohřeb jednoho hajného. A to hospodský Lukavec ani jeho manželka nemohli tušit, jaké proroctví vyšlo z úst onoho tlustého jézéďáka. Ani že by se mohl Rytíř směle měřit s duchařkou Kodlovou, která mimo jiné věštila i budoucnost. Protože den před Dušičkami vstal hajný Klanica z hrobu.

     Bylo před Dušičkami, pochmurný šedivý den plný mlh a občasného deště, provázeného studeným větrem. Typické dušičkové počasí. Ráno přijel a před budovou MNV zastavil známý černý tatraplán. Fronta žen čekajících, až Karla otevře a začne prodávat mléko, začala vibrovat vzrušením. Byl konec řečem o výzdobě hrobů, věnečcích z chvojí a cenách svíček v drogerii U Pagáčů. Veškerá pozornost byla nasměrovaná k oknům Národního Výboru.

     „Málem jsem si nadělal do podvlíkaček“, vyprávěl hrobník už po několikáté největší příběh svého života v hospodě pár dnů po té. „Probudilo mě bušení do okna, div že nevymlátili sklo. Když jsem se vyhrabal z duchen, hlava mi třeštila z toho, jak jsem se tady večer před tím ožral s Rytířem. V hubě jak v polepšovně, dopajdal jsem se ke dveřím, a když otevřu, do chalupy se hrnuli dva chlapi v kožeňákách“.

     Tady dělal Hálek s oblibou pauzu, aby si vychutnával překvapení a údiv posluchačů. Byl místním hrobníkem, který ale obhospodařoval hřbitov i v sousedních Pavlovicích, odkud pocházel. I když měl už nejlepší léta za sebou, na čemž měl největší podíl chlast, pořád to byl ještě kus chlapa. Sice páchnoucího potem a močí, oblečeného věčně ve špinavých montérkách, umaštěném vaťáku a s propocenou rádiovkou. Obrovské tlapy se zažranou špínou, volně položené na stole mezi půllitry s pivem a skleničkami tvrdého alkoholu. Tlusté mozolnaté prsty si pohrávaly s prázdnou odlivkou slivovice, jako by to byl náprstek na šití.

     „Něco na sebe hoďte a půjdete s námi“, řekl ten menší, který vypadal, že kožený kabát má po fotrovi, který je o dvě hlavy vyšší. Když tehdy čerti řekli tuto okřídlenou větu, bylo každému jasné, že domů se hned tak nevrátí. Pokud se vůbec vrátí. Hálek se rozklepal jako sulc a začal chaoticky pobíhat po místnosti, jako by nevěděl, který model si má vzít pro tuto slavnostní příležitost na sebe. Fízlové nervózně podupávali u dveří a ten menší občas kopnul do dřevěných futer. “Tak pohyb, pohyb Hálek, nemáme na to celý den“.

     Když se konečně nasoukal do svých nedělních hadrů, tedy do pánského obleku, který mu nechala ušít jeho nebožka matka u krejčího Sedláka ještě za 1. republiky, protáhnul se mezi tou dvojicí fízlů a šoural se s hlavou sklopenou k silnici, kde stálo černé auto. „A co nářadí“? houknul ten malý, který zřejmě obstarával komunikaci se zadrženými. „Nebo to budeš vyhrabávat rukama“?

     Hálek teď už naprosto dezorientovaný, s košilí přilepenou potem na záda, se vrátil do chodby, kde byla o vlhkou stěnu opřená lopata a krumpáč. Sotva je dokázal udržet, jak se mu třásly ruce. „Toto“?, zakuňkal jako by očekával ránu do obličeje. Ten němý fízl jen obrátil oči v sloup a trhnul hlavou ke vchodovým dveřím. Hálek za nimi poslušně cupital k autu, a když otevřeli kufr, opatrně do něj složil pracovní nářadí tak, aby ho nepošpinil nebo nepoškrábal. Němý sklopil přední sedačku, aby se mohl protáhnout na zadní sedadlo, což se mu po chvilce podařilo. Dveře třískly a auto se rozjelo ke hřbitovu.

     U hřbitovní brány už stála další dvě auta. Jedno patřilo doktoru Polčákovi, který s ním objížděl pacienty. Jeho řidič Kužela se opíral o kapotu a kouřil. Další tři muže neznal, ale možná to byli soudruzi z okresu nebo tak něco, protože měli normální baloňáky a ne kožené kabáty, jako ti dva fízlové. Cosi na sebe houkli na pozdrav, němý otevřel kufr a naznačil Hálkovi, ať si sebere vercajk a nezdržuje.

     Mlčky došli k čerstvému hrobu, na kterém se ještě povalovaly dva věnce se stuhami nasáklými vodou jako hadry na podlahu. „Tak se do toho pusťte, pane Hálku“, řekl doktor, když se všichni shromáždili kolem hrobu.

     „To jako ho vykopat“? zeptal se nevěřícně a díval se nechápavě na doktora.

     „Ano, bohužel. Musíme tělo exhumovat kvůli důkaznímu řízení“.

     „Dyť už je tam týden. Soudruh Klanica“, dodal Hálek. Doktor jenom pokrčil rameny, jako že on si to nevymyslel. Tak sundal sváteční sako, které opatrně položil na sousední hrob, vyhrnul rukávy od košile, plivnul do dlaní a pustil se do práce. Trvalo to skoro dvě hodiny, než se podařilo dostat rakev celou pomazanou jílem a s promáčklým víkem nahoru. Šofér Kužela, kterého fízlové přinutili pomáhat, klel jako pohan, nohavice a rukávy od mokré hlíny a z odřených kloubů na rukou mu prosakovala krev.

     „Odneste ho do márnice“, přikázal doktor a všichni následovali rakev, kterou Hálek  a Kužela vláčeli k vykopnutým dvířkám. Jeden z těch v civilu šel před nimi a na dřevěném stole, plném všelijakého hřbitovního harampádí udělal místo tak, že všechno shodil na zem.

     „Nemusíme ho vyndávat, stačí, když se podíváme na obě ruce. Tady soudruh to ofotí, uděláme krátký zápis a máme to za sebou“. Doktor Polčák řekl, že to je rozumné a když rakev položili na stůl, Hálek mlčky odšrouboval uzávěr, který držel víko rakve a opatrně ho sundal. Všichni kromě doktora se chytili za nos a otáčeli hlavy od stolu. Doktor natáhnul nebožtíkovy ruce tak, aby obě zápěstí byla opřená o hranu rakve. Pak obešel stůl z druhé strany, podržel zmodralý studený pařát ve své ruce a řekl, že je zapotřebí dvou svědků. Menší z policajtů a jeden v civilu se otočili, aby si prohlédli místo, na které doktor Polčák ukazoval. „Vidíte to? Digitus secundus. Chybí poslední článek ukazováčku pravé ruky“. Oba svědkové to nesrozumitelným zabručením odsouhlasili a odstoupili od stolu.

     „Můžete ho zavřít“ řekl směrem k Hálkovi a v koutcích úst mu zaškubalo nad dvojsmyslností výroku v přítomnosti příslušníků státní policie. Soudruh Kužela Vám pomůže rakev dát zpátky do hrobu a ostatní už zvládnete sám“. Kužela zase cosi nesrozumitelného odsekl, ale nezbývalo mu než uposlechnout.

     Když za hodinu Hálek procházel hřbitovní bránou, stálo tam už několik ženských s věnečky a smrkovými větvemi. Zítra bude svátek všech Svatých, Dušiček a sluší se hroby očistit od spadaného listí, dát věneček, chvojí do vázy a zapálit svíčku. Do večera tak budou vypadat všechny hroby. Až na jeden.

     V pondělí celý den pršelo. Dušičky jak mají být. Déšť, mlha, syrovina zalézala pod kabát a z lesů se pářilo jako z nebeské prádelny. Bylo odpoledne, něco po šestnácté hodině, a autobusy začaly přivážet první várku pracujících z denních směn blanenských a brněnských fabrik. Na místním oddělení VB, umístěném v přízemí národního výboru, poručík Talíř tloukl špačky. Seděl na rozvrzané dřevěné židli, před sebou rozevřené Rudé Právo, v kamnech praskal oheň a chtělo se mu spát. Vyzout těžké okované boty, sundat sako, rozepnout opasek, povolit kalhoty, natáhnout se na polní lůžko, které bylo složené ve skladu se zdravotnickými potřebami, a zavřít oči. A spát, dokud ho nevystřídá kolega na noční službu.

     Někdo zaklepal na dveře a to ho probralo. Dovnitř vstoupil mladý Klanica, starší syn nedávno pochovaného zavražděného hajného, po jehož vrahovi zatím bezvýsledně pátraly desítky, ne-li stovky policistů, myslivců, dobrovolných hasičů a členů pomocné stráže VB.

     „Čest práci, Františku“, zahalekal Talíř a podával příchozímu ruku. Ten na gesto nereagoval. „Posaď se, co bys potřeboval? Co máma, jak to snáší“?

     František stál u stolu se sklopenou hlavou a v ruce mačkal kšiltovku. Pak se podíval policajtovi do očí a řekl: „Já jsem ho zabil. Přišel jsem se udat“.

     Za hodinu zabrzdily před národním výborem dva vesničanům už známé černé tatraplány, ze kterých vystoupilo několik mužů, kteří rychle zmizeli za dveřmi.

     Ještě ten samý večer šla vesnicí jedna řeč o tom, že to byl mladý Klanica, kdo umlátil svého fotra kusem dřeva, které sebral kdoví kde v lese. Prý na něho čekal brzy ráno, schovaný za zdí kovárny, odkud hajný ještě za tmy vyšel. Protože už se nemohl dívat na to, jak trápí maminku, jak se k ní chová, ponižuje ji, bije a ona nemá odvahu se mu postavit. Řeči a domněnky kolovaly vesnicí ještě rok poté, co byl odsouzený, někdo říkal na patnáct let, někdo na pětadvacet. A pak řeči postupně utichaly, protože vdova Klanicová se s mladším synem z vesnice odstěhovala a život přinesl nové situace a události, které přikryly ty starší a dávné. A nepřinesl je jen život, ale i smrt.

    

 

 

 

---