Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seRakovina
Autor
Ondřej Bejl
Rakovina
Pískám si pískám, ale neumím to tak krásně jako Karel Kryl na svém albu, Rakovina. Když se řekne rakovina, pro všechny z nás je to učiněná hrůza. Ne nadarmo Karel Kryl pojmenoval své album právě tak, Rakovina. Bylo to pouhý rok po srpnových událostech roku 68. Já v té době ještě nežil. Ale věřím, že to musela být učiněná hrůza. Ale co je to učiněná hrůza. Myslím si, že je to beznaděj. Nevidět naději v nemoci či ve válce bez konce je zoufalství. Je mnoho pohledů nejen na rakovinu. Někdo ji může vítat jako změnu k lepšímu. Od antiky byla nemoc obrazem duše. Ve zdravém těle zdravý duch a naopak. Jistě proč ne, člověk si nejlépe uvědomí jak je to krásné, když nic nebolí. A ono to bez toho aby občas něco bolelo, jaksi úplně nejde. No jo, ale rovnou rakovina? Mám kamaráda, který je vynikající hudebník s duší umělce, a ten ji má. Ostatně stejně jako můj soused, který mě potkal před domem a cestou výtahem do čtvrtého patra jsem se od něj dozvěděl o metastázích tolik co jsem ani netušil. Můj kamarád mi říká u piva. Víš, každý ti řekne něco jiného, každému taky pomáhá něco jiného. Někomu pomůže smích jinému klid. Ale s jistotou nemůže nikdo nic říct. Neexistuje totiž univerzální recept. Ten největší bigbít je ale v tom, když ji máš ty sám a řekneš si, o nic nejde, to bude v pohodě. Seděl jsem tiše po těch mrazivých slovech, díval se na něj s jistým nechápavým výrazem. Viděl jsem totiž beznaděj, že nejen nemůžu pochopit, ale ani nijak pomoci. Stál jsem za pár dní u moře na dovolené. Díval jsem se na nekonečnou modrou masu průzračně čisté vody pěněné na břehu vlnou za vlnou. Vidím jen na vzdálenou hranu obzoru a dál ne. Místo kde splývá moře s nebem a co je dál, je pouhá představa či fantazie. Možná něčí zkušenost, člověk tam už byl, a tak ví co tam tedy je. Ale pokud tam není právě teď, může tam být za tu dobu, co tam byl, cokoliv. Změna je pramenem života. Slyšel jsem „někoho“ a říkám to záměrem. Dělám to vždy, když někoho vlastně neznám, a jen vím, jak se jmenuje. Ten někdo říkal, že rakovina je nechutí do života. Něco v tom smyslu. Říkal, moje maminka nechtěla žít, tak umřela na rakovinu. Znělo to jako nepochopení. Freud by v tom jistě něco našel. Můj druhý kamarád byl v podnikání přepracovaný a chtěl spáchat sebevraždu, říká se tomu syndrom vyhoření. A jeho kamarád lékař jej vzal do práce na své oddělení. Dětské onkologické oddělení. Dal mu bílý plášť a vedl ho z pokoje do pokoje. Bylo tam spousty dětí. Některé bez vlasů jak to známe z televize, jiné na přístrojích, ale jiné si vesele hrály za návštěvy svých blízkých, rodičů. Vždy když vyšli spolu z pokoje, tak mu kamarád lékař říkal, co obvykle nesděluje ani rodičům těch dětí kvůli naději. Půl roku, pár měsíců několik málo týdnů. Vím, jen, že kamarád nedošel do čtvrtých dveří, a od té doby už nikdy nemluvil o sebevraždě. Pochopil. Já jsem plaval v moři letos nějak nezvykle daleko. Pode mnou už byla jen temná modř a nic. Nade mnou pálilo krásně tvarované slunce v blankytném nebi bez mraků. Plaval jsem a chtěl jsem plavat až za horizont, daleko od pevniny. Otočil jsem se na záda a nechal se unášet a houpat mořem. Myslel jsem intenzivně, a na nic stejně nepřišel. Snad jen neberme lidem naději a svobodu žít. Válka je rakovina a tělo s rakovinou je ve válce.
7 názorů
život má tisíc dimenzií
počas ťažkej choroby k iným pocitom sa pridáva pocit hrôzy
ak dieťa umiera na bolesť, rodina a okolie prežíva peklo
rodina a okolie sa snaží zachovať pokoj
hľadá sa najvhodnejší spôsob, ako utíšiť bolesť
hľadá sa najvhodnejší spôsob, ako sa zmieriť s predčasným odchodom
a tam niekde vo vnútri je hrôza z bezmocnosti, pretože nie sme dokonalí
jo, to je ono, Jani, možná jsem se nevyjádřil úplně přesně, lepší je, že doktor (kterému jako jednotlivci může být docela jedno, jestli se zabilo 10, nebo 100 lidí, které nikdy neviděl), aby dosáhl úspěchu ve své metodě, musel vzbudit v dotyčném pocit viny, že zahazuje život, že by se měl zamyslet a prostě žít, ať uz má k životu důvod, nebo ne. - naprosto klasický emoční vtisk: "podívej jak jsou tvé problémy ubohé ve srovnání s tady trpícími, to jsou ty skutečné problémy, ne tvoje." :D
například je fascinující, kolik mužů v dnešní společnosti si není schopno najít partnerku a založit rodinu a v podstatě nenaplňují biologický smysl existnece, často mají deprese, často se upnou na známou osobnost, ale podle doktorů, prostě musí žít, protože život je život :D:D
nikomu nevadí, že nevidíš žádný smysl proč žít, hlavní je že si to žiješ :D
ano, je to tabu, protože odchodem jednotlivce, odejde i plátce daní/potencionální partner, rodič, proto stát dělá všechno pro to, aby takovému jedinci zabránil v odchodu, protože ztráta produktivního jedince, která by byla podporována by mohla najít obdiv u dalších a tím zvednout statistické číslo odcházejících. na to už se v médiích přišlo, že čím víc se mluvilo o sbevraždách, tím víc jich na druhý den do zpráv našli :D
"Velké sousto"... Aru to řekl dobře, každý člověk je jiný a zobecňovat a zjednodušovar bude vždycky krok špatným směrem.
Jen mě napadlo, že doktor možná v kamarádovi nechtěl vzbudit strach ze smrti, spíš pocit jisté provinilosti, že by chtěl zahodit život, o který jiní marně bojují... Tak mi to aspoň připadlo. Ale nikdo z nás si nepředstaví utrpení toho druhého, jeho důvody, proč chce ukončit svůj život. K sebevraždě se pořád přistupuje jako k nějakému zkratu, ale mnohdy je to důsledek promyšleného rozhodnutí, a to bych nezlehčovala. Spíš by se takověmu člověku mělo pomoci odejít. Živit falešné naděje a prodlužovat tak utrpení celé rodiny mi přijde velmi kruté.
druhá věta a hned chybný předpoklad, že pro všechny je rakovina uciněná hrůza - ne, není, lidé, kteří přežili zážitek se smrtí, nemusí mít ze smrti vůbec strach a lidé jejichž emoční základ je natolik nízko, že ani oni nemusí pociťovat hrůzu ze smrti/nemocí, protože prostě nemají jak to emočně procítit.
pokud chceš za někoho mluvit, nemluv za lidstvo, ale jak to cítíš ty.
pro mě nezajímavý text se spoustou klišé. nedostavila se ona hrůza z rakoviny, natož ze smrti.
osobně si myslím, že pokud má člověk důvod odejít ze života, že je to jeho věc, každý je pánem nad svým životem a svým tělem a jak s tím naloží je na něm.
a samozřejmě, přes emoce se dá docela působit na lidi, jako ten doktor na tvého kamaráda, v podstatě kamarád asi nebyl zcela a jasně rozhodnut proč chce odejít, doktor ale neukázal samotnou smrt o kterou, tomu tvému kamarádovi šlo, ale o proces umírání, o který tvému kamarádovi nešlo. ukázáním samotného procesu umírání, který je horší než smrt, protože žijící tělo samozřejmě trpí procesem odcházení, doktor učnil emoční vtisk, který tvému kamarádovi překryl původní záměr se zabít za strach z umírání, původní záměr bývá u takových lidí nejasný a proto je s nimi možno přes silné zážitky manipulovat.
za mnohem zajímavější téma by pro mě bylo, proč je člověk nemocný a jaký je původ nemocí a jak společnost k nemocem přistupuje, přičemž počet nemocí nijak neklesá a naopak různé léčebné medikamenty obsahují různé množství mimoléčebných vedlejších účinků
Když píšeš, že rakovina je válka, mám potřebu říct, že není dobré se snažit být agresivnější než rakovina. Je lepší se zklidnit. Zklidnění není nechuť k životu. I když chápu, že je člověk hodně naštvaný, když má málo energie, přijde o vlasy, a to je maličkost, může přijít i o zuby, které mu před některými operacemi vytrhnou jen protože je tam malý zánět, který by se za jiných okolností normálně vyléčil. Rakovina je zákeřná a zklidnění je lepší.
Tu poslední větu bych tam nepsala.
Můj táta říkal něco podobného. Když si chceš srovnat žebříček hodnot, sedmi si do čekárny na onkologii.. Hodně zdraví a elán vítal všem