Cesta

Z nočního vlaku pozoruju hvězdy 

a vím že smrt si přijde 

i pro poslední z nich 

a žádná sanitka s epileptickým svitem jí nepomůže, 

protože vesmírná dálnice bude přetížená černými vozy, 

naloženými rakvemi, 

luxusnějšími než život 

a na obloze zbydou 

jen měsíce bez odrazu 

kleptomanského světla, 

pod kterým básníci vypisují svou duši, 

nadopování galaktickým smutkem, 

jelikož Bukowský měl pravdu 

a většina lidí je na konci v pětadvaceti, 

zatímco jedou drahým autem 

a uvnitř nic nezbylo. 

Při myšlenkách na smrt přežvykuju lift 

a přijdu si jako idiot, 

který nedokázal proskočit králičí dírou 

rovnou za Alenkou a jejími bledě modrými šaty, 

co proletěla snem o iluzích a světem divů. 

Ti, kteří nevěří v boha 

a nebojí se umřít 

jen nepochopili nekonečnou velikost prázdnoty, 

anebo jí pochopili až moc dobře 

a těší se na její objetí, 

hluboké jako dno oceánu, 

kde přestane existovat světlo, 

malující stíny kolem andělů 

o tisíci tvářích a tisíci jménech a tisíci duších. 

Všichni ti kostlivci mi lítají hlavou 

a vlak letí po železnici, 

ztlučené pražec po pražci dávnými dělníky, 

co četli Marxe, snili o lepší budoucnosti 

a desítky let spí, 

s očními důlky rozežranými červi. 

Jedu v tom ztmavlým kupé,

 vedle sedí milá matka s dcerou, 

která vypadá, jak kdyby měla ADHD, 

ale to už je klišé, 

a snažím se vzpomínat na časy v kaleidoskopu, 

kde jsem si dokázal skutečně odpočinou 

od té nezměrné únavy, 

klokotající v mém mozku i přes spánek, 

mělký a doufám, že bezesný, 

jelikož jsem už od mala trpěl nočními běsy 

a budil se s křikem. 

Naproti je Kristýna, 

obalená harampádím v kapsách, 

a má ten svůj úžasný úsměv plný čehosi, 

co nedokážu popsat a kouká se na mě, 

zatímco já pořád přemýšlím a ztrácím kontakt s realitou, 

ale to nevadí, 

protože je to stejně jenom jeden velký sen, 

končící dalším snem. 

Konečně jsme na cestě 

a po dlouhé době mám pocit, 

že je to správné. 

Pršelo a v tom dešti byl život, 

zakuklený v každé kapce 

a já to viděl, 

ale jediný svědek je má smrtelná duše, 

protože bůh měl důležitější věci na práci 

než sledovat nějakého buzeranta, 

s očima, které z dálky vypadají 

jako obraz Pollocka, nacamraného, 

když se vracel z hospody, 

kde se snažil utopit svůj talent. 

Celé to bylo obalený v šílenství 

s nachově rudou barvou 

(protože šílenství je vždycky nachově rudé) 

a dalo se v tom nadechnout 

bez zakuckání a dávivého kašle,

 rozžhaveného teplotou, 

kterou milosrdná matka slíbává z čela. 

Na cestě, 

a jedno kam, 

jsi zase o trochu svobodnější, 

a proto ptáci neustále létají po obloze 

se zobáky rozevřenými 

a křídly rozepjatými jako plachty lodi, 

co pluje k novým ostrovům, 

kde čeká nový svět s novým utrpením 

a novou radostí, 

která teče koryty, 

kam ještě nenapadalo to všední bahno, 

rozbředlé pod botami milionů a někdy i miliard duší, 

co se slévají do jediného davu, 

ve kterém jsi osamělý jako nejvyšší hora 

se spřátelenými mraky, 

mlčícími pod hvězdami. 

Koukám se z okna a vzpomínám na Kerouaca, 

kterého v rozmezí šestnácti až dvaceti miloval snad každý,

 jak bez peněz vyrazil po nesmrtelné Americe, 

rozlezlé po všech kontinentech, 

a hledal Ten sen, 

zatím ještě nepojmenovaný 

a schovaný někde za dalším obzorem, 

po kterým toužili už první lidé, 

zalezlí ve svých jeskyních 

a hledící dál a dál a dál, 

tam, kde by se mohl skrývat, 

a já ho teď hledám taky, 

i když netuším co to má k sakru být 

a ani mě to moc nezajímá, 

prostě letím jako Lajka někam do neznáma 

a doufám že neuhořím v atmosféře, 

obalený tou nejkrásnější tmou bez rozbřesku. 

Dost možná jsme všichni opice 

vystřelený do vesmíru, 

který netuší, co se kurva děje 

a pár prvních hodin jsou vyděšený, 

ale po chvíli se uklidní, 

zapálí si cigaretu a začnou zběsile masturbovat, 

jelikož co jiného zbývá v té bezedné prázdnotě, 

kde je jen pár separátních raket, 

naplněných stejnými šimpanzi, 

kteří vyhlíží hvězdy? 

Je to ujetý, 

celý ten svět, 

kde nikdo nic neví 

a snaží se odhalit tu galaktickou pravdu 

v struktuře atomů, 

mžikajících prostorem, 

vyskládaném devíti palcovými televizemi, 

židlemi, počítači, plakáty a dalšími krámy, 

které vytěsňují tu sžíravou samotu, 

co se rozleze v kostech 

hned po tom, když vylezeme z dělohy 

a schopní doktoři odříznou jediné skutečné spojení 

s jinou lidskou bytostí. 

Jsme odsouzení k samotě, 

natrhnuté jen na pár místech, 

řvoucí lokomotivou cesty, 

jedoucí až k prvním vlnkám moře, 

bezedného a strašlivého jako smrt, 

ale samota je dar, 

ve kterém se odhalí naše skutečné já 

se svým veškerým šílenstvím, veškerou radostí a veškerým smutkem.

---