interpretace neznámé knihy

V knize hřebíčky rozpoznáme kompozici starého narativu oddělení mužské složky lidské bytosti od ženské, strasti jejich odloučení, překážky a nástrahy na cestě ke kýženému splynutí až k opětovnému sjednocení, nebo snad lépe obnovení vzájemnosti. Tato struktura může upomenout na Dantovu Komedii, která se začíná ve smutku a zmatcích a dospívá ke štěstí a radosti, nebo třeba jistou pasáž z eseje Vlastní pokoj Virginie Woolf. Proč jsou však hřebíčky tak málo politicky konkrétní a pohlavně netělesné? 

Odpovědí může být jejich podtitul, psaní o smrti. Trhlina, která rozpoltila lidskou bytost, uvrhá v případě hřebíčků psaní do soustavného ohledávání prázdna, nepřítomnosti a ztráty. Tak časté obrazy či koncepty převrácení na rub, ozvěny či ticha poukazují právě tímto směrem. Psaní se místy stává téměř fenomenologickým zkoumáním vlastního prožitku hraničního stavu nepřítomnosti, chybění. Zároveň se psaní stává způsobem truchlení, vyrovnání se ztrátou. Odtud využití rýmu a názvuků písní, říkanek či zaříkadel. 

V básních hřebíčků sledujeme tedy řešení problému ztráty ženské složky duše alchymickou cestou, tedy prací k vnitřní proměně. V jednotlivých oddílech lze rozpoznat stupně procesu velkého díla. Jakýmsi předstupněm, možná dantovským zblouděním v temném lese (srov. báseň Sklo), je oddíl „Venkov“. Reminiscence z dětství, erotická metaforika a ovzduší temných lidových vyprávění postupně rozmělňuje vědomí ztráty, odtržení, zbloudění. K roztržení člověka dochází zde, kdesi v druhé části oddílu, nejcitelněji pak v textu, který oddíl uzavírá a zároveň vrhá k „Vysídlení“. 

Nejkomplexnější část sbírky, „Vysídlení“, lze přirovnat k procesu černění (souvisejícího s tmou, ztrátou běžných percepčních a epistemologických jistot apod.) Důkladnější rozbor, na který zde není prostor, by ukázal, že přes četné formální a tematické odlišnosti jednotlivých částí spojuje texty propastný prostor otevřený ztrátou a nepřítomností. V tomto oddíle pomyslně vrcholí sklon k symbolické abstrakci, který se v jejím závěru soustředí do několika obrazů zmrtvýchvstání, kde je osobitě zpracován archaický mýtus cyklického času a nového počátku na půdorysu mýtu křesťanského. 

Oddíl „Vození mořeny“ lze nazvat v mnoha ohledech přechodovým. Vynořuje se zde také hmotná, materiální ukotvenost odlišného druhu, než v okolních částech knihy. Zlomky rodinné historie nebo drobné portréty, na které navážou některé části následujícího oddílu, se přitom stále vztahují k ústřednímu tématu hřebíčků, jímž je psaní proti smrti. Nápadná depsychologizace, nebo jinak řečeno pojmenování živých bytostí podstatně mimo registr konvenční psychologie nebo postupy vyprávění o postavách, zde výrazněji vyvstává z mytologického, archetypálního podloží sbírky. 

Následující a závěrečný oddíl nazvaný „Rozum“ rozvíjí tento rys vztahu k člověku a jeho propletenosti s jazykem či k jeho přítomnosti prostřednictvím řeči. Několik drobných črt vztahujících se k okolnostem či okamžikům zlomu, ztráty či umírání, přináší velmi zřetelně a úsporně vyvedenou hlavní tvářnost sbírky. Bolestný a propastný soucit s někým, kdo zde již není, se stále zřetelněji obrací k nalézanému či se přibližujícímu protějšku v podobě žen a dalších bytostí spojovaných se ztracenou a znovu objevovanou částí lidské bytosti. 

„Rozum“ přináší také emoční polohu v dřívější oddílech spíše zeslabenou, jíž je ironie. Ta se skrývá v samotném pojmenování cyklu textů, které se vztahují ke skutečnost, jejichž zakoušení působí racionalisticky pojatému rozumu křeče a vrhá jej do paradoxů. Typickým příkladem je právě myšlení smrti, této přítomné nepřítomnosti. Ironicky lze ale toto označení číst také ve vztahu k víceznačnosti, formální složitosti a fragmentárnosti textů. Pokud nicméně chápeme rozum v metaforičtějším, volnějším smyslu jako mohutnost, jíž vládne celistvá lidská bytost, lze jej spojit s cestou k posvátné svatbě duše, kterou svým způsobem naznačuje dlouhá skladba Imitatio III.

Kompozici knihy lze sledovat také na příkladů tří textů nadepsaných Imitatio, které svým názvem odkazují na hlavní křesťanskou ctnost (napodobování, případně následování Krista) či k traktátu De Imitatione Christi Thomas à Kempis z 15. století. V několika ohledech však tento hypotext převracejí. Předně se v případě hřebíčků často jedná o tázání nebo artikulaci zkušenosti ztráty a smrti. Postavy, ke kterým se texty vztahují, jsou s výjimkou astronoma Tychona de Brahe anonymní. Jedná se o staré ženy, žebračky, bláznivé ženy a nemocné muže. Tato imitatia lze tedy chápat jako persifláže. Na druhou stranu v nich lze však vidět důsledné pojetí křesťanské ctnosti, chápané ovšem ve vztahu k druhému. Všichni lidé, LGBTQI+, ženy, muži… žijí jako Kristus a jejich smrt je smrtí Kristovou.

Svou délkou i kompozicí vystupuje z celé knihy skladba Imitatio III. Lze ji číst jako odlesk nalezené duševní jednoty, která má svůj tělesný i politický rozměr.