Nepiš, když nevíš

Dusím se myšlenkami, 

neschopen je vyjádřit.

Tužka mi padá z ruky.

Papír nepřijímá řádky,

jako by na něm byla vrstva

neviditelné autokorekce.

Nemluv, nevyjadřuj se,

svědomí ke mně mluví:

“nepiš, když nevíš.”

Zažil jsem všechno,

pochopil sotva zlomek.

Lidi mluví na psy

a na sebe štěkají.

Vim proc velryby plavou ke břehu,

ale nerozumím proč my plaveme ze břehu k velrybám.

Chápu, že květiny potřebují vodu,

ale proč my potřebujeme květiny trhat ?

A proč trháme stránky knih,

ktere roztrhaly nás ?

Jiný názor bolí

a my se pokrytecky zlobíme.

Viděl jsem lidi unést stokilová závaží

a vzápětí neunesli opačný názor.

Mlčky snášíme bití od partnera.

Tolerujeme rasismus, přehlížíme hlad 

a nesnášíme lidi, kteří se nechtějí rozmnožovat.

"Rodina je totiž základ."

Říkáme a pěníme, když někdo nesouhlasí.

Tvrdíme, jak jsme pyšní na rodinné hodnoty

a nikdy jsme si nepřečetli básně

vlastní dcery

ani když nám je zoufalá

sypala z papírové krabice

na postel.

Na ulicích nemilosrdně prší život

a těm co sedí pod falešnou střechou jistoty

prší do duše.

Jistoty...

Nikdy nebyly, nikdy nebudou

a přesto právě za ně platíme nejvíc.

Pravda bolí víc než smrt,

přesto smrti se víc bojíme.

Být vrahem je snazší, než být upřímný.

Střílej ostré náboje do slepých lidí

a půjdeš sedět do osamění.

Ale střílej ostré názory do slepých iluzí

a okamžitě tě bez lítosti ukamenujou.

Víra jednou zabije každého,

ale kdo nevěří umírá celý život.

Sám,

s tužkou v ruce,

těžkou hlavou

a prázdnými řádky.