Já ztratil hlavu svou

   Rhodésie, je to tak. Byl to můj záměr, protože jsem si uměl představit, o čem druzí zpravidla budou psát a chtěl jsem to pojmout trochu jinak.

Kubo, máš pravdu v tom, že já ta veršovaná drabblátka píšu jako zpěvné texty. Tady i v té druhé veršohrátce mi to vyšlo akorát. 

Jo, ten užitý jazyk, ale i slovosled tomu dává tu atmosféru, kterou jsi zřejmě měl v úmyslu.

Jenom něco osobního. Nepamatuju si, že bych někdy ztratil hlavu při prvním pohledu. Vždycky mi to trvalo dýl, o to to bylo intenzivnější... :)

No, je to zase veršované drabble, zadán byl frazeom "ztratit hlavu."

Mělo to vyznít archaicky, viz ten sloh, a tu frázi "srdce svého zbýt" jsem taky kdysi dávno někde četl. Že staří básníci občas užívali nezvyklé výrazy, někdy i zkrácené, asi víš. Já bych se sice do té 100 slov vešel, i kdybych napsal "srdce své pozbyl", na slabiky by to taky sedlo, ale už by to trochu porušilo původní záměr, aby to znělo hodně starodávně. Navíc se to i zpívá, ta melodie začíná jako u písně "Já na vojnu se dal pro krásnou plavovlásku", byť v třetím verši už uhnu jinam. A prostě se mi lépe zpívalo tohle! Jsem už takovej, že jsem prostě hledal něco, co by jiné nenapadlo. Je to  přec jen takové sranda klání jednou za měsíc... Já si vždycky zapíšu torza různých nápadů, pak dělám chvíli něco jiného, třeba si zpívám či broukám, v podvědomí se to zpracuje a pak mne chytí nějaká melodie či rytmus.

Třeba:

Neváhejte ztratit hlavu,

jde tu přece o lásku,

I já na čubu v tom plavu,

ctitel živých obrázků.

Narozdíl od Benetka si nemyslím, že problém je v kostrbatosti, ne, jen to není báseň, jako spíš text písně.