Sbohem

Stojím tu sama na našem místě,

je to tu studený, to cítím jistě,

strašný mám pocit, ležíš mi v hlavě,

dýchám i nedýchám…tak namáhavě.

Brečet už nemůžu, možná jen zoufat,

nač mít tu víru, nač stále doufat.

Stírám si z rukou odpornou naději,

zafoukám vítr, až na patách se zachvěji,

cítím se sama, sama a prázdná,

kde je ta pohoda, tak strašně zrádná.

Chtěla jsem ti ještě tolik toho říct,

miliony slov a možná i víc,

chci znova vnímat tvůj konejšivý hlas,

když z uslzeného oka vyndaváš mi vlas,

když věštíš mi budoucnost jak z knihovny červený,

jak život můj dlouhý bude, na štěstí bezedný.

Byls jak můj brácha, kterého nemám,

ale i člověk, kterého neznám,

moje opora, ale i zkáza,

jak bolí mě u srdce tvoje stráta.

Tak loučím se s tebou, budeš v mém srdci,

kterého po tvém odchodu snaží se roztrhat vlci,

kterým dříve vesele jsem se smála,

a teď, když usínám, abych se jich bála,

protože zrovna ONI žijí z toho, jak je těší,

že bez tebe je život pro mne mnohem těžší.

Tak pouštím tě, příteli můj, do nebe,

protože jen nebe je místo, kde čekají na tebe...

Sbohem...