2. Nicoya / 3. Barceló

2.  Nicoya

V práci jsou spokojení, že jedu do Ameriky, protože budou mít chvilku klid, ale ohleduplně se neradují zcela naplno, jenom diplomaticky předstírají závist. To se jim to závidí, když se můžou doma válet na kanapi, zatímco já se budu celou věčnost mačkat s hromadou jiných rekreantů v neútulných dopravních prostředcích. A nejen mačkat. No, jen si zkuste představit autobus plný Moraváků, z nichž každý se vychloubá čerstvě vypálenou slivovicí. Cestu si všichni užívají doslova plnými doušky. Ani nevím, jak jsem se dostal do letadla.

Je všeobecně známo, že nejstarší a nejšerednější letušky slouží u aerolinek Air France. Kdysi šlo o prestižní povolání, společenský triumf, výhru v loterii. Letuška musela být krásná, štíhlá, milá, musela umět dvacet jazyků, ale tady? Neradostný pohled. Co jim však příroda odepřela na vnadách, to dohánějí schopností distribuce nápojů. A jelikož francouzsky umím jenom větu: „Ma chère, apportez-moi du cognac, s'il vous plaît,“ dlouhý let proběhl nečekaně hladce, řekl bych až uživatelsky přívětivě. Jenom třiapůlkrát za sebou jsem viděl animovaný film s Asterixem, palubní hosteska mě zbavila náruče prázdných mini-lahviček s nápisem Courvoisier a už přistáváme na letišti Juan Santamaría, malý kousek od San José, hlavního města Kostariky.

Je tma. Zase nastupujeme do autobusu a míříme až na samý konec poloostrova Nicoya. Původní plán byl profrčet po dálnici Autopistas del Sol do města Puntarenas a trajektem přeplout záliv Nicoya do Paquery, odkud je to už jen kousek do Tamboru, naší cílové destinace. Trajekt po setmění ale nevyplouvá, že, to dá rozum, večer přece nikdo normální necestuje, proto musíme celý záliv objet. Jízda se tím trošku protáhne. Asi o šest hodin. Dobrá zpráva – za okny nám budou probíhat ty nejkrásnější přírodní scenérie z celé Kostariky. Špatná zpráva – nic neuvidíme. Je tma.

*

3.  Barceló

Čtyřhvězdičkový luxusní hotel Barceló Tambor Beach není ničím jiným než řadovým resortem s řadovými bungalovy, vystavěnými v koloniálním stylu. Podle stupně opotřebení snad i v koloniálních časech. Pokoje jsou však moderně vybaveny hlučnou klimatizací, velkou televizí, malou ledničkou, překapávačem na kávu, napařovací žehličkou a plesnivou koupelnou bez ventilace. Na každé posteli leží tři polštáře a tři přikrývky – tenká, silnější a tlustá vlněná. V zemi tropického pásma, kde průměrné roční teploty neklesají pod 32 °C, je málokdy využijete; ale nezaskočí vás třeba žlutá zimnice. Také je poněkud znepokojující počet ručníků. Na jednoho hosta připadají dvě velké osušky, dva běžné ručníky, jedna malá utěrka a ručníček na podlahu v koupelně. Jestliže je opravdu denně vyměňují, pak mi jaksi uniká smysl ručníků na jedno použití. Pod umyvadlem jsem našel ještě zásuvku plnou papírových utěrek a na konferenčním stolku dvě poukázky na zapůjčení plážových ručníků u bazénu. Usínám s přesvědčením, že Kostaričané musí být nesmírně čistotným národem a kdo se denně neosprchuje alespoň šestkrát, bude za trest vyhoštěn do Nikaraguy.

Ráno vše vyhlíží lépe a radostněji. Z azurového nebe se na mě směje sluníčko, z terásky před ložnicí leguán, balkonovými dveřmi vchází do pokoje veverka, chvilku přeskakuje z jednoho nočního stolku na druhý a pak mě propichuje pohledem, který jasně říká: „Tak jako vy si myslíte, že já tady budu tajtrlíkovat zadarmo, nebo co? Kde máte něco k jídlu? Tak šup šup, tady nejsme v ZOO, tady normálně zvířátka krmit můžete. Co můžete, musíte!“

Manželka pohotově krájí na čtvrtky naše poslední české jablko, hlodavec neznámý exotický plod nedůvěřivě očichává, pak znechuceně odfrkne a prchá. Ani ještěr se na jablko netváří nikterak nadšeně, no, banán to sice není, ale tak ochutnám, abych neurazil, bere si sousto způsobně z ruky a pak rozvážným leguáním krokem odchází směrem k jídelně.

Ostatně i my máme namířeno do jídelny. Snídaně, ať už různí odborníci tvrdí to či ono, je vždycky nejlepším začátkem dne. Snídat tady můžete a někdy i musíte až do oběda, podle toho, jaká se u vchodu vytvoří fronta. K frontám dochází z toho důvodu, že slečna na pozici front-of-the-house, tedy ta, která u vchodu komunikuje s hosty, nikoho nevpustí, dokud jí personál neohlásí, že právě prostřel pro příslušný počet osob. Což znamená, že pikolík sklidil nádobí po předchozích hostech, vyzdobil stůl bílým podkladovým ubrusem, pak krycím modrým ubrusem, tabuli vybavil umně poskládanými servítky, solničkou, pepřenkou a cukřenkou, šálky na čaj a kávu, sklenicemi na vodu, vidličkou, nožem a polévkovou lžící, přičemž se několikrát ujistil, že nějakým omylem nepřiložil k příboru malou lžičku čajovou, protože takové faux pas se v restauracích netoleruje, čajové lžičky jsou úzký profil, těch je jako šafránu a ještě se závratnou rychlostí ztrácejí, kam by takový hotel přišel, kdyby nechával lžičky jen tak bez dozoru ležet na stole, že. Proto, když si host nabere do misky zmrzlinu, kompot, nebo si chce prostě zamíchat oslazený čaj, musí o malou lžičku požádat dozorce u zvláštního stolku s jídelním inventářem. Ten zájemci položí několik kontrolních otázek, aby se ujistil, že se strávník bez vzácného nádobí opravdu neobejde a pak mu lžičku neochotně nakrátko zapůjčí.

Američané jsou na čekání před lokály zvyklí, pro ně je tvoření zástupu projevem úcty k restauratérské živnosti, něčím, co takříkajíc roztáčí kola kapitalistického pohostinství, ovšem nás, kteří jsme vyrůstali v éře budování socialismu, nějaký hlouček čekatelů nemůže zastavit. Koho zajímá, že stůl není dokonale připravený? Lepší krátká improvizace než dlouhá fronta.

„My jenom projdeme, slečno, nám drží místo u stolu kolega,“ zkoušíme na recepční aplikovat průhlednou předbíhací fintu ze závodní jídelny. Nikdo nic nenamítá, žádné nespokojené šumění v davu, jen hosteska něco brblá pod rouškou, hbitě přiskakuje a stříká nám na ruce hektolitry desinfekce. Kdybych teď pohladil kočku, tak chcípne.