Město

Alkoholik si musí sáhnout na dno, aby začal zběsile sekat do chapadla té ďábelské krakatice, co se natahuje všemi směry, tohle jim vysvětluju, i když to chápou, protože Emmy rodiče začaly pomalu vařit opileckou žábu, a sledovat rozklad závislosti dokáže vnější pozorovatel jen krátce, postupně se zhnuseně otočí a vyzvrací oběd do koše, tohle vysvětluju, zatímco kolem procházející obézní důchodci a chlapec se zoufale retardovaným pohledem, a z tašky mi slabě táhne pět gramů trávy, co jsem si přichystal na zítřek. Mám je obě rád, ale musím jít, čeká mě cesta skrz zástupy mrtvých, co vylezli z hrobu na poslední výlet, ale jejich domov je dávno zábrany, a tak se z nich staly přízraky ulic, a jeden z těhle přízraků mě zná, jsem ten, kdo dá, když má, jenže já moc často nemám, takže se musí vznášet dál, ke svým světlým zítřkům, ve které pořád věří, a občas hraje na Nádražní piano, co pod prsty bezdomovců nikdy neutichlo. Na konci cesty čeká sezení anonymních alkoholiků, kam dojdeme jen dva, protože celá tahle skupina je v rozkladu, posledním stádiu nemoci, umírá a léčba neexistuje. Povídáme si a mě napadne, že smrt existuje jen v časově omezené úseku našeho života, zní to šíleně, ale já si na jistotu dávku šílenství už zvykl, takže to otevřeně přijímám. 

Noční město má jisté kouzlo, nic významného, jen karetní trik, který ti předvede otec, ale je tam, stejně jako černá obloha, co jí světla lamp okradli o všechny hvězdy, celá ta magie tmy je tu utlumená silnými sedativy, sotva jí bije srdce, pro kluka z vesnice to je bolestný pohled. 

Vzpomínám na odpoledne, na kamarádky, se kterými jsem se mohl smát, až na ten konec, kdy jsme se změnili v terapeutickou skupinu, ale to není špatně, nic tam nebylo špatně, a teď jedu k další kamarádce, abych se znovu mohl smát a nic nebylo špatně. Je to zvláštní, kolik mám teď přátel, pořád si nemůžu zvyknout, jelikož tělo líp přijímá negativa, je přichystané na další ránu, ale ne pohlazení, doufá v utrpení, ví co s ním dělat, alespoň takhle funguje to moje. 

Celý den na sobě mám kraťasy, co končí v půlce stehen, a celý den mám pocit, že na mě všichni čumí, jako by si šeptaly o mých tlustých nohách, ovšem, nikdo se nekouká, každýmu jsem ukradený, racionálně to vím, ale bulimie funguje na bázi emocí, a ty jsou silnější, léčím se s ní dva roky a pořád tu je, nejspíš nikdy nezmizí, pronásleduje mě vlastní odraz, ale zlepšuju se, už mi není vidět každá kost, už dokážu jíst. Je příšerný pocit sledovat talíř, a vědět, že si z něj nic nedáš, ale raději křeče v žaludku, než sebenenávist, než fyzicky cítit jak se tělo roztahuje, nesnáším kraťasy.

Znovu jsem na cestě skrz vše, a je to nádherný pocit. Mám krásnou představu, kdy si zkouřený studenti čtou moji knihu, zatímco jedou vlakem, hbitým jak kulka, a krajina se míhá a svět je rozmazaný obraz a nic nedává smysl a šílenství pohybu krčí z okénka, o tomhle sním, nechci nic míň, jen vše. 

Jedu za Klaudií a ovšemže nemáme plán, ten tě akorát dovede k cíli, a o cíl nikdo nestojí, minimálně my ne, chceme jen život, krev v žilách, to je všechno, jediný skutečný cíl je smrt, ať už metaforicky nebo doslovně, a komu se chce umírat? 

Povídali jsme si do jedné ráno, slunce nevycházelo, černá kočka vypadala jako vlastní stín, smrt se odporoučela do horoucích pekel. Na chvíli se objevili její přátelé, vysmátý od ucha k uchu, chlast účinkoval, ale skoro hned odešly a my zůstali sami, a bylo to nádherné osamění.