4. Kohout k snídani / 5. Konečně o té snídani

4.  Kohout k snídani

Kostarika vyniká nesmírně rozmanitou historií, geografií, faunou a flórou, nicméně nesmírně střídmou kuchyní. Tradiční kostarické pokrmy jsou často popisovány jako lehké, jemné a venkovsky prosté, což ve skutečnosti znamená mdlé, fádní a zoufale jednotvárné.

Základ každého jídla tvoří rýže, fazole, rýže smíchaná s fazolemi nebo fazole smíchané s rýží. Typickou kostarickou snídaní je kropenatý kohout, španělsky gallo pinto, kterou navzdory očekávání netvoří lahodné drůbeží maso, ale, jak jinak, směs rýže a fazolí doplněná trochou vařené zeleniny, míchaných vajec a smažených zeleninových banánů zvaných plátanos fritos. V případě že na talíř s gallo pinto přihodíte ještě zelený salát, těstoviny, avokádo, sýr, vařenou kukuřici, batáty, maniok, taro, yucu, smažené pomfrity a kousek či dva nějaké flákoty, obdržíte druhý nejtypičtější kostarický pokrm zvaný ženatý muž, španělsky casado.

Má-li obžerný turista z USA nebo Evropy zaplacený pobyt all-inclusive, prakticky každé jeho jídlo je casado. V samoobslužné restauraci bufetového typu se pokušení naložit si na talíř všechno najednou skutečně těžko odolává, pročež nezkušený (rozuměj nenažraný) strávník tři dny trpí žaludeční nevolností, urputným nadýmáním a žlučníkovou kolikou, aby čtvrtý den prohlásil, že je zde na výběr pořád dokola to samé, že si za své peníze zaslouží lepší péči a že si bude stěžovat.

Abych však kostarickým kulinářům nekřivdil, nabízejí i několik typických národních pokrmů nezhyzděných rýží ani fazolemi. Například populární ceviche, tedy kousky syrové ryby marinované v citrusové šťávě s kořením chili, koriandrem, pepřem, cibulí a česnekem. Ceviche jsou sice původem z Peru, ale kdo by se v tom šťoural.

Zcela nerýžovou a bezfazolní delikatesou je bezesporu olla de carne, v překladu hrnec masa. Jedná se o nevídaně bohatou směs ingrediencí dušených v jednom hrnci, která obsahuje cibuli, celer, červenou papriku, česnek, bobkový list, sůl, pepř, kmín, tymián, mrkev, maniok, taro, kukuřici, batáty, dýni, zelí, chayote, zelené banány a jestliže v hrnci zbude místo, tak možná i kousek toho masa, když to musí být. Olla de carne je pojmenovaný po hliněném hrnci olla a pochází vlastně ze středověkého Španělska, ale kdo by se v tom šťoural.

Na ulicích jsou hladovým turistům vnucovány originální regionální jednohubky jako třeba empanadas – smažené nebo pečené kukuřičné kapsy plněné mletým masem, sýrem či směsí ovoce, což je ve skutečnosti druh pečiva importovaný z Portugalska, nebo napařované kukuřičné těstíčko plněné směsí masa a zeleniny úhledně zavinuté do balíčků z kukuřičných listů, známé jako tamales, jejichž zemí původu je Mexiko. Ale, jak říkám, kdo by se v tom šťoural, že. 

Poblouznění food blogeři, falešně vyzdvihující kostarické gallo pinto (které mimochodem vynalezli v Nikaragui, ale kdo by se… no však víte), jako nejlepší snídani na světě, si bezpochyby zaslouží zvláštní místo v očistci. Kostarika, co si budeme nalhávat, není kulinářskou velmocí. Trpí-li kdo alergií na rýži nebo na fazole, nevyhnutelně zhyne hlady. Nebo udělá to, co každý normální Kostaričan obdařený starověkými znalostmi, moudrostí a kulturní přizpůsobivostí zděděnou po předcích z předkolumbovské éry – dá si hamburger a hranolky.

*

5.  Konečně o té snídani

Jsem horlivým zastáncem teorie, že snídaně je nejdůležitější jídlo dne. Člověk má začít snídat hned po probuzení a skončit před večeří, akorát s malou přestávkou na oběd.

Pohyb v cizím kulturním prostředí, včetně toho hotelového, bývá však plný nástrah. Mohl bych začít tím, že je vhodné rozhlédnout se, když vejdete, a napodobovat způsoby ostatních, ale už sami víte, že je praktičtější některé konvence obejít. Na rozdíl od mondénních hotelů, kde na velikých talířích dostanete bonsaje jídel, koncept stravování formou bufetu se vydává opačnou cestou. Provozovatel takovéto restaurace samozřejmě ví, že host má nutkání na jedno posezení zjistit, jak chutná úplně všechno, proto poskytuje zcela nepatrné talíře. Personál má pak za úkol doplňovat porcelán laxně a lhostejně. Bufetové jídelny, přestože se jim říká samoobslužné, vyžadují asistenci celé řady zaměstnanců. Někteří doplňují jídla a nápoje, další odklízejí použité nádobí, dolévají hostům pití a jiní zase odhánějí příliš dotěrnou zvěř. No ano, zvěř. Nedivte se, jsme v Kostarice.

Je sice hezké vidět leguány, vrány, veverky a jinou havěť v přirozeném prostředí jídelny, leckterá ZOO by nepochybně pukla závistí, ale představte si, že hlodavec, se kterým jste se už seznámili na pokoji, sedí na stole, ledabyle se opírá o cukřenku a takovým tím vyčítavým veverčím pohledem vás kárá: „Jéžiš, co jste si to na ten talíř nabrali za svinstvo? Kde jsou semínka a ořechy? Kde je ovoce? Kde je… Á, tady!“ Pak si bez vyzvání bere kousek zeleniny, o níž jste se původně domnívali, že je to grilovaná jehněčí kotleta a hlodá.

Pokud člověk leknutím převrhne misku se salátem, upustí na podlahu toust nebo z kapsy vytrousí banán, který si chtěl sníst až později na pláži, musí se zachovat jako host luxusního hotelu. Jakkoli se to zdá zvláštní a neobvyklé, jediným správným řešením je spadlý pokrm nenápadně zakopnout pod stůl. Spoléhat na pověru, že stačí potravinu do pěti vteřin zvednout, ofoukat od nečistot a v klidu sníst, je zdravotním hazardem na principu ruské rulety. A taky nemusí všichni hned vědět, že pocházíte z chudé moravské vsi.

Tak jako ve sci-fi filmech šmejdí po podlaze robotické zametací stroje, zde pobíhají pod stoly živí uklízecí leguáni. Samci si udržují místo v hierarchii operátorů úklidu pomocí ritualizovaných soubojů, při nichž pokyvují hlavou, obcházejí se ve vypjatém postoji s obloukovitě prohnutým ocasem a přetlačují se hlavami. Je-li sousto obzvláště lákavé, dojde i na prudký boj. Tady už nastupuje lidská pořádková služba a vykazuje delikventy z all inclusive ráje do nehostinné přírody tak nešetrným způsobem, že to některé citlivější děti dohání až k slzám. Proto jsem raději v pokusu, kolik banánů se vejde do středně velkého leguána, nepokračoval a šel děsit vrány ke švédským stolům.

Kostarická zvířena před lidmi prchá stejně jen proto, aby ji už proboha nekrmili. 

To člověk je jiný formát. Zblajzneme snídani o pěti chodech a od oběda se prakticky musí odkoulet ke snack-baru, aby pak nešel na večeři ve stylové restauraci hladový a mohl tam sežrat celý jídelní lístek. Tedy nikoliv laminovaný tiskopis, ale všechny pokrmy, které obsahuje. Tolik proteinů pohromadě vidí děti v Africe jen při invazi sarančat. Abyste se nestali obětí hysterického obžerství, musíte mít železnou vůli. A také plán.

Nejdřív si dejte jen tak nalehko bez talíře cvičný okruh kolem všech pultů, v klidu si prohlédněte všechny ty předkrmy, polévky, grilovaná masa, dušená masa, omáčky, příkrmy, speciality, dezerty, saláty i hromady zeleniny a ovoce. Kdybyste chtěli, můžete se tu vlastně stravovat velmi zdravě. Já vím, proč byste to proboha dělali, že, ale můžete. Ta možnost tu je. Nakonec tělo si samo řekne, co je pro něj nejlepší a nelze mu proto mít za zlé, že před mrkví, brokolicí a kapustou dává přednost hovězímu, vepřovému a drůbežímu, tak jaképak copak. Ale ne, ještě si neberte talíř, zatněte zuby, polkněte naprázdno a pořád pozorujte.

Vidíte? Tam vzadu, za pulty plnými hotovek probíhá cosi jako show cooking. Kuchařka na počkání a podle chuti každého připravuje k snídani smažená vejce, míchaná vejce, placky plněné vejci, omelety a jiné čerstvé delikatesy, stačí si poručit. Ovšem je v tom malý háček, musíte si poručit španělsky. 

Když se s nadějí v hlase zeptáte, zda mluví anglicky, paní s úsměvem zavrtí hlavou, že ne. Jako zkušený cestovatel se pochopitelně nenecháte odradit a pomalu, velmi zřetelně slabikujete: „Two – fried – eggs!“ A vidíte? Nelhala. Fakt neumí. Opravdu se vyplatí znát alespoň pár základních frází ve španělštině a používat je. Nejenže to místní potěší ale i pobaví. Jako blbec se domluvíte určitě snáz, než jako samolibý gringo. A navíc dostanete čerstvou vaječnou omeletu plněnou mořskými plody a křehkou zeleninou. 

Prostě zpomalíte a uvolníte se, uvědomíte si, že jídlo vám tady nikdo nevezme. Ačkoli to také nemusí být pravda. Manželka, odolavši statečně všem nástrahám, těšila se, jak posnídá opečený toust s kouskem sýra a plátkem manga. Když si talíř odložila na stůl a odběhla pro něco k pití, tak jej obsluha sklidila s přesvědčením, že už má dojedeno.

À propos pití. Velkým překvapením je pro mne zdejší obliba zeleninových a ovocných šťáv. To by nebylo v zemi, kde se pěstují ty nejbáječnější ananasy, banány a manga nic neobvyklého. Ale bílý chlápek, který zapíjí huevos rancheros čímsi brčálově zeleným, co chutná jako smoothie z brokolice, kopřiv a petrželové natě, vzbuzuje na tvářích místních drsňáků rozpačitý úsměv. Dokonce i manželka, která mě věčně napomíná, že jím nezdravě, na moji sklenici pohlíží s nedůvěrou, přestože břečka na první pohled obsahuje spoustu prudce léčivých vitamínů a antioxidantů, které bojují proti rakovině, infarktu a cukrovce. A obezitě.