Sestra

1950

Jemný sluneční paprsek ji pošimral na tváři. Jaké je vlastně roční období? Pomalu otevřela oči a posadila se. Zírala do tmy, která se za zamřížovaným oknem proměňovala v den. Dotkla se bosýma nohama studené vlhké podlahy a začala skládat děravou deku, kterou se v noci přikryla. I to mohla být modlitba. Obyčejné každodenní skládání pokrývky. Dokonale ji probralo až zničehonic rozsvícené světlo, které jí bodalo do očí. Bouchání na dveře a křik. Překotně si nazula polorozpadlé boty, ze kterých jí lezly prsty. Vstala.

Chodit. Musí chodit. Čtyři kroky k protější zdi, pět od dveří k tomu jedinému otvoru nahoře u stropu, který ji spojoval s okolním světem. Bez něho by už ani nevěděla, že tam venku ještě něco je. Znovu bušení na dveře. Asi se na chvíli zamyslela a zastavila se. Nesmíš přestat chodit. Všude kolem ní vířil prach. Nechala zrak přivyknout šeru. Snad jako by dokázala rozeznat jednotlivé částečky drobných nečistot, které poletovaly prostorem. Vzpomněla si na podobný zážitek z dětství. Poprvé v životě šla s maminkou do kostela. Ta posvátná chvíle se jí vtiskla do mysli podobně jako ta, ve které se sestrou vykrajovaly vánoční cukroví. Poslouchala ticho hlavní lodi jejich vesnického kostelíku a cítila tu zvláštní vůni kadidla, která stále zůstávala po ranní mši. Všechno se jí zdálo tak obrovské a ji samotnou převyšující. Vyobrazení křížové cesty, sochy archandělů a svatých, mohutné dřevěné lavice a barevná vitrážová okna vysoko nad ní. Jako by ji to pohltilo. Poklekla před oltářem, Nejsvětější svátostí ve svatostánku. Jak nicotná a malicherná byla oproti velikosti Boha Otce, oproti lásce, kterou ji miloval. Musela mu připadat jako ten prach vířící kolem, avšak nebyla jen zrnkem nějakého smetí. Byla ovečkou ve stádu, o které se Pastýř stará a žádnou z nich nenechá upadnout. A i kdyby se jen jedna zaběhla do hor, On ji půjde hledat.

Zastavila se a skrze kovové mříže přivřenýma očima koukala na modrou oblohu. Jednou, asi před několika týdny, nevěděla, protože tady plynul čas jinak než venku, nebo jí to tak aspoň připadalo, jí přiletěl do cely malý skřivánek. Zatřepotal křídly na okenní římse, vlétl dovnitř, párkrát se proletěl nad její hlavou a pak se zase prosmykl mřížemi a zmizel. Kéž by se tak mohla na chvíli proměnit v toho ptáčka a podívat se ven. Na louky, lesy, na Boží muka v polích za jejich stavením, ale hlavně na klášter. Kéž by se tak mohla znovu shledat s Velebnou Matkou a sestrami.

„Pohni kostrou, ty mrcho!“ ozval se křik zpoza dveří. Musela chodit. To přecházení bylo nekonečné. Ušla přesně čtyřicet kroků, než se malý otvor ve dveřích otevřel. Snídaně!

„Tady máš a udav se tím! Šetři si to, nic dalšího nedostaneš!“ Vyhublá ruka jí podala otřískanou misku s podivně vypadající kaší, která zbyla od večeře a kus okoralého suchého chleba.

„Děkuji,“ odpověděla a odnesla si jídlo na postel. Jen při něm bylo povoleno sedět. Položila si misku a lžíci na klín. Pokřižovala se a pak sepjala ruce. „Děkuji ti, Pane, za toto jídlo, které mi dnes dáváš. Prosím, aby měli všichni lidé na tomto světě co jíst a střechu nad hlavou. Děkuji ti za dar života, děkuji, že jsi mne dnes probudil.“ Zabořila lžíci do kaše. Měla hlad, ale spolkla jen pár soust a zbytek si nechala napotom. Pak se znovu postavila a začala přecházet po cele. Přemýšlela, co je za den. Možná pátek? Netušila. Pokud byl pátek, čekaly ji ještě další dva pracovní dny. Práce pro ni znamenala určité rozptýlení. V zimě opravovala punčochy, v létě ještě s dalšími vězeňkyněmi obdělávaly pole. Sklonila hlavu ke svému vězeňskému mundůru. Roztrhané hadry, které zdědila po jiné vězeňkyni jí ani tak nevadily. Toužila by si však zase obléknout svůj řeholní šat. Čepec, límec, šaty a dřevěný kříž na krk.

Zkoušela si vzpomenout na šťastné chvíle, kdy poprvé oblékla řeholní roucho. Byla to pro ni chvíle nekonečné radosti. Její rodná sestra tento okamžik přirovnala ke svatbě, kdy si nevěsta bere svého milého. I ona měla svého ženicha, ale nebyl jím nějaký hoch z vedlejší vši, ale Ježíš Kristus. Když jí Matka představená zavěsila na krk křížek, věděla, že chce sloužit Bohu a Kongregaci do konce svého života. Byla i tato její cesta službou Pánu, svým spolusestrám a potřebným? Mělo to celé nějaký význam? Tělem jí projelo zachvění a ona si okamžitě zakázala takto přemýšlet. Nesmí spadnout do malověrnosti a lítosti.

Vyděsilo ji další bouchání na dveře, které se po chvilce otevřely. Dovnitř vstoupil bachař. „Jméno!“

„Milosrdná sestra Amabilis,“ odpověděla po pravdě.

Na tváři jí přistála facka. „Řek‘ sem jméno!“

„Marie Dvořáková,“ pronesla tiše, ale znovu pravdivě.

Další prudké udeření. „Slyšíš?! Jméno!“

Narovnala se a opět se nadechla: „Vězeň číslo 3254.“

„Tak se mi to líbí! Tady nejseš nic, jenom číslo. Tak si to zapamatuj.“ Vydechl jí do obličeje. „Jdeš k výslechu,“ dodal posměšně a obhrouble ji chytil za paži, až stiskla čelist k sobě, aby bolestí nevyjekla. Vedl ji dlouhou chodbou, pak po schodech dolů a další chodbou až do výslechové místnosti. „Tady máš tu rozvracečku, co schovávala v klášteře zbraně, protistátní živly a štvala lid proti nám!“ houkl její společník na muže za stolem. Posadil ji na židli a zůstal stát u dveří.

„Ale, ale, copak to tady máme,“ začal familiárně, když k ní zvedl pohled od srovnaných dokumentů. „Snad se k vám kolega nechoval hrubě.“

Seděla mlčky s hlavou skloněnou. Cítila jen, jak jí hoří obličej od facek. Možná na tváři bude mít otisk dlaně dozorce.

„Tak začneme.“ Muž, který ji vyslýchal, změnil tón hlasu a nespokojeně se mračil nad jejím tichým vzdorem. „Kde jste ukrývaly toho faráře? A neříkejte mi, že nikoho takového neznáte! Zachytili jsme korespondenci s vaší představenou, ve které se domlouváte na pomoci... jak se ten chlap jmenuje?“ Chvíli se přehraboval v papírech rozložených před sebou. „Na pomoci otci Sedláčkovi překročit státní hranici!“

Sestra Amabilis tiše žmoulala v dlaních rukávy svého vězeňského hábitu a odmítala se podívat vyslýchajícímu do očí.

„Tak bude to? Já čekám.“ Podupával si botou o zem a docházela mu trpělivost. „No tak, sestro, přece tady nechcete skončit na doživotí.“

„Můj osud je v rukou Božích. Ne ve vašich,“ odpověděla klidně, ale ruce se jí třásly.

„Váš osud je už navždy v rukou komunistické strany. Nedělejte si moc nadějí, že odtud vyváznete živá.“ Ušklíbl se nad jejími slovy muž za stolem. „Ptám se znovu, kde v klášteře jste schovaly faráře Sedláčka?!“

„Nikoho takového já neznám. U nás v průběhu času sloužilo bohoslužby plno kněžích. Řeholnice žije v klášteře, pane vyšetřovali, setká se za život s desítkami vysvěcených osob.“

„Nelži!“ křikl dozorce ode dveří. Vyšetřovatel zvedl ruku, aby svého kolegu umlčel.

„Uděláme to jinak. Nech nás.“ Kývl na toho hromotluka a ten okamžitě zmizel z místnosti. Vyslýchající se pohodlně opřel do židle a úlisnýma očima si ji prohlížel. „Kolik vám je, sestro?“

„Třicet,“ odpověděla polohlasně.

„Tak třicet,“ pokýval hlavou zamyšleně. Zvedl jeden z dokumentů a začal číst. „Marie Dvořáková, narozena roku 1920, dcera Josefa Dvořáka, sedláka z Nové Vsi a Marie Dvořákové, rozené Veselé, v současné chvíli nemocná, v domácnosti. Pět sourozenců, rodina reakční, silně náboženská, otec kulak, odmítl vstoupit do JZD, nejmladší bratr se hlásí na Střední zemědělskou školu, jedna ze sester utekla s chlapcem v roce 1948 do kapitalistické ciziny. Hmm. To není úplně záviděníhodný kádrový profil, co myslíte?“

Mlčky se mu dívala do očí. Nestyděla se za svou rodinu, ale věděla, že pro lidově demokratický režim to není zrovna ucházející vyhlídka do této nové doby. Ona ale s řeholním šatem přijala i novou řeholní rodinu. Společenství, v němž původní rodinné vazby byly z velké části nahrazeny těmi sesterskými. I tak ale svou rodinu milovala. Věděla, že pro otce bylo složité vyrovnat se s jejím vstupem do kláštera.

Jedna informace ji však vyděsila. „Maminka je nemocná?“

„Vy to nevíte?“ zasmál se vítězoslavně. „Když mi řeknete, co chci vědět, tak vám možná sdělím víc.“

Sestra Amabilis věděla, že nemůže nic říct. Poškodila by své sestry a matku představenou. Netušila, jestli nezavřeli i je. Byla si ale naprosto jistá, že o maminku je postaráno, ať už je její stav jakýkoliv. Otec i kmotra o ni určitě pečují. A ona, i přestože se svojí matkou být nemohla, věřila, že když ji svěří Bohu v modlitbách, udělá to nejlepší, co může. Alespoň věděla, že jsou všichni v pořádku doma, kromě sestry, která emigrovala.

„Ani teď vám nic nemohu říct. Nic totiž nevím.“ Pronesla pevně. Druhá část výpovědi byla částečně pravdivá, protože nevěděla, co se dále stalo s páterem Sedláčkem, ale samozřejmě věděla, kde ho v klášteře schovaly. Dokonce mu sama nosila jídlo. Netušila však, jestli opravdu přešel hranice, nebo jaký byl jeho další osud.

Vyslýchající se zamračil a pěstí udeřil do stolu. „Tak dost! Vzpomeňte na svého bratra, který chce jít na zemědělskou školu. Když budu chtít, na žádnou školu se nedostane. Do konce života bude úmorně dřít s vaším otcem na poli, které už brzo nebude vaše. A myslíte si, že nemáme své kontakty i v zahraničí? Dokážeme najít vaši sestru i toho jejího převaděče a přitáhneme je za vlasy zpátky do republiky! Doživotí je nemine! Možná dostanou i provaz!“

Pozorovala ten rozzlobený výraz a prosila Boha, aby dokázala být silná a aby tomuto muži odpustila. Ano, měla strach. Byla stále jenom člověk, který cítí strach i obavy o své bližní. Snad jako by byl její život v rukou vyšetřovatele. „Tuším, co všechno můžete, ale můj život už nepatří mně, ale Bohu. Stejně tak životy členů mé rodiny. Neřeknu vám víc, než víte.“

„Dobře tedy.“ Pronesl vyslýchající, zvedl se od stolu, přešel kolem sedící sestry a otevřel dveře. „Třicet dní v samovazbě,“ houkl na bachaře, který ji zase chytil za paži a vláčel ji až někam do podzemí pankrácké věznice. Tam ji zamkl do temné místnosti o pár metrech, ze které nebylo úniku a dovnitř nepronikalo žádné světlo.

* * *

Spala, když tělo potřebovalo a probděné hodiny strávila v modlitbě. Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku. Suchý chléb jí hodili na zem jednou za několik dní. Polévku dostala dvakrát za dobu, kterou tu strávila. Na pastvách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí. Alespoň to jídlo dokázala spočítat, kolikrát ho dostala, když nevěděla ani to, co je za den. Čas plynul mimo ni a proplouval skrze její vnímání, až upadala do zvláštních stavů, kdy zapomínala, kde je a jestli je ta temnota jenom kolem ní nebo i uvnitř jejího srdce. Duši mou občerstvuje - Vodí mne po stezkách - Spravedlnosti pro jméno své. Neustále se modlila a snažila se si představovat, jak přichází k oltáři pro Tělo Kristovo, jak se setkává v eucharistii se samotným Ježíšem. Byt' se mi dostalo jíti - Přes údolí stínu smrti: Nebudu se báti zlého, Neboť Ty se mnou jsi; A prut Tvůj a hůl Tvá, To mne potěšuje.

Někdo otevřel celu a došel až k ní. „Tak vstávat, vstávat, milostivá. Jdete k výslechu!“

Zase ji vedli těmi dlouhými chodbami, až stála ve výslechové místnosti, kde se měla posadit na jednu ze židlí. Zírala do tvrdých očí vyslýchajícího, když se rozletěly dveře a dovnitř vešel další z bachařů, který vedl... její matku představenou! Uviděla schoulenou zestárlou postavu, která ale neztratila nic ze své důstojnosti. Posadila se na druhou židli vedle sestry Amabilis a moudře se na ni usmála.

Pak následoval křížový výslech, kdy mladší řeholnice kmitala pohledem mezi vyšetřovatelem a svou představenou, která se ji snažila všemožnými způsoby chránit. Brala na sebe vinu a tvrdila, že sestra Amabilis nevěděla o ukrytém knězi a že dokumenty, které Státní bezpečnost našla v klášteře, patřily pouze a jenom jí jako generální představené a sestry o nich nevěděly. I přes podpisy na dopisech, které jasně ukazovaly podle tehdejší socialistické zákonnosti na vinu mladší řeholnice, si Matka opakovaně trvala na svém. Ona sama podepisovala všechny dopisy a jména sester tam psala pouze ona, protože chtěla v případě prozrazení zmást Státní bezpečnost. Ostatní nic netušily.

Sestra Amabilis sice vypovídala, ale byla tak zaujatá tím, co Matka představená říkala, a jak jí svýma modrýma očima dávala vědět, aby nyní mlčela. Ani se nenadála a byla znovu na cele. Tentokrát ji zavřeli do větší, která byla ovšem jen o pár metrů širší než ta první. Zatím tento prostor obývala s další vězenkyní. Ukázalo se, že je to profesorka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Postupně k nim přibývaly další a další ženy.

Sestra Amabilis byla odsouzena na patnáct let. Matka představená na dvacet. Prošla ženskými věznicemi v Pardubicích a Želiezovicích na Slovensku, kde se setkala s dalšími odsouzenými řeholnicemi z různých řádů, kongregací a konventů. Na svobodu se dostala v roce 1960 na amnestii prezidenta Zápotockého. Nikdy nevystoupila z kongregace, jak po ní různí vyšetřovatelé požadovali, a vrátila se do komunity sester, která žila v internačním klášteře. Během roku 1968 jim bylo na krátkou dobu dovoleno přijímat do kongregace nové členky. Do konce totality pracovala střídavě v domově pro seniory, v ústavu pro fyzicky a mentálně postižené děti a v průběhu osmdesátých let se podílela na utajených aktivitách bratří salesiánů, kteří pracovali s mládeží. Krátce po Sametové revoluci se dozvěděla, že otec Sedláček skutečně hranice v pořádku přešel a působil ve Spolkové republice Německo. V roce 1992 se vrátil zpět do vlasti a navštívil kongregaci sester, které ho ve svém klášteře po únoru 1948 skrývaly. Matka představená zemřela několik let před listopadovými událostmi.

Po roce 1989 se se spolusestrami vrátila S. M. Amabilis do kláštera, který jim byl vrácen a pokračovala v tom, co komunisté se svojí Akcí Ř ukončili. Soustředila se na práci s mladými dívkami v noviciátu, u kterých se objevila touha po zasvěceném životě. Pravda, přicházelo jich nyní méně než před válkou, kdy vstoupila do noviciátu ona, ale i tak se v této pomoci našla.